sobota 8. června 2024

Kuci, deme bahno!

 

Miluju víkendový vejlety do Sudet. Miluju Sudety, protože jsou esence dětství. Oprýskaný baráky, hledači polodrahokamů, německý přilby ve sklepě a lidi jako z filmů od Lynche. Em z kýčovitě malebné jižní Moravy se na mě dívá jak na zrůdičku se zbytnělou hlavou z Černobylu, která nostalgicky vzpomíná na padající sýkorky z nebe. Ale myslím, že se mu tam někde v hloubi duše tahle temná exotika taky líbí.

Kultovní byl už náš příjezd do soukromýho ubytování u Měděnce. Představte si dům se zahradou, do které jako po nějaké masívní sopečné erupci přetékají věci. Desítky sádrových trpaslíků. Vodní dýmka z Egypta, čínský šamanský sošky černochů s erekcí, popelníčky, prázdné výstavní láhve od vína a rumu, rolničky, zvonkohry, zdobené krabičky, příborníky a andělíčci. Stovky andělíčků. Myslím, že A.P. by v tomhle baráku zešílel přes jedinou noc. Nebo by tady naopak zůstal žít už navěky, protože takovou záplavu píčovin by za jeden pozemský život nestihla vyházet vidlema ani Marie Kondo.

Měla jsem tušení, že k podobně zařízeným rezidencím většinou patří určitý typ žen a nespletla jsem se. „Tak nám tady pěkně vítejte“ típne paní Dagmar cigárko a hrne se nám ukázat apartmán. Holky, všichni nás straší osteoporózou. Ale já myslím, že daleko větší hrozba je, že po přechodu chytneme právě tohle. Figurkózu.

Jak asi tušíte, obývák vypadá jako sídlo neřesti trpaslíků s andělíčky – přesně tady se ta sádrová havěť musí množit a klást vajíčka do ručně vyšívaných polštářků. Než se stihneme rozkoukat, rozvalí se paní Dáša do sedačky a začne šermovat ovladačem. „Jakpak se jmenuješ princezničko?“ ptá se přitom Čičman a dnes je ten den, kdy se dozvíte její pravé jméno. „Išla Marina do Cintorina“ pěje už za okamžik Dagmar svým hlubokým vykouřeným kontraaltem. Špinarka hadr.

„Á, tady to máme. To koukáte, jaký tady mám špionážní doupátko,“ zasměje se Dagmar jako ďábel a přepne na online kameru u zámku. „Tady si můžete v reálným okamžiku kontrolovat, kde kdo je. Vidíte, jo. Tady náměstí. Park. Jo, my jsme slušný město. Kdyby tady chtěl bejt někdo nevěrnej, tak….“

Následuje dramatická pauza, protože Dáša upřeně zoomuje očima dvojici u kašny. Celé to spěje tomu, že budeme tenhle večer s Dášou strážci maloměstské morálky, ale díkybohu musí vyzvednout sestru na nádraží. „Rozvedla se s manželem, má falešný zuby a je o tři roky mladší, ale nevypadá tak“ trousí Dáša drby až cestou k brance a pak nás na rozloučenou nabádá:

„Nechte si zapnutý ty malý světýlka, ať nezakopnete cestou na záchod. Dobrou noc, milánkové!“ chce pohladit Žmura po hlavě, ale ten zkušeně uhne. „Chce tady mít světla, aby nás mohla šmírovat celou noc na kameře,“ zasyčí Žmur vyděšeně a paranoidně pátrá po kameře v sádrových soškách.

Druhej den jdeme po výletě na měděnou štolu. „Ve dvě hodiny tu mám velkou skupinu, ale ty se mi stejně všichni nevejdou. Tak můžete jít ve tři s pár lidma, co s nimi už z kapacitních důvodů nemůžou.“ Poznali byste z téhle nevinné věty v infocentru, že těch pár lidí jsou horníci a geologové, kteří strávili tu volnou hodinku bez kamarádů z první skupiny bezuzdným chlastáním v kiosku? My taky ne.

„Cyve Karle, tak jsme tady!“ zdraví se s průvodcem skupinka chlapů, který vypadaj přesně jako to poslední, co vymetete z festivalu Brutal Assault. „Jé, neska s náma půjde i mladá pani a dětičky, škyt!“ Tak to je většinou to poslední, co chcete slyšet při vstupu do podzemí před tím, než se za váma zamkne festovní zámek na vstupních mřížích.

Karel ale vypadal přesně jako starej hornickej trol a měl situaci pod kontrolou. Zkušeně mě otipoval, že to dáme. A dali jsme to nakonec mnohem líp než klasickou turistickou trasu.

Kluci byli totiž profi jeskyňáři a jak jsem z kontextu pochopila, párkrát už mu tady pomáhali zpřístupňovat chodby. Tím pádem se prohlídka změnila spíš na návštěvu u Karla doma včetně míst, kam většinu návštěv neberete. „Kuci, deme bahno!“ Suneme se úzkou postranní chodbou mimo návštěvní okruh, kde nám Karel ukazuje jeskynní houby (vlasy panny Marie) a hromadu šutrů, se kterou potřebuje pomoct. Kdyby nám rozdal lopaty a kýbly, jdu do toho.

Vlasy Panny Marie. Vlastně nevím, jestli jí to lichotí.

Karel taky naštěstí netrpí zbytečným gentlemanstvím, takže jsme se s Čičman bez reptání táhly za nadšenýma klukama ve dvaceti číslech podzemní vody za jeho bodrých komentářů. Kromě faktu, že nemám holiny, jsem litovala už jen toho, že se přes zával nešlo dostat do tajný malachitový jeskyně, ve který měli Němci tajnej sklad zbraní. Vždyť vám to říkám, prostě absolut Sudety.

Štola Mariahilfe,
Karel, kluci a děti někde v temnotě.

Po návratu jsme zastihli Dášu se ségrou, načatým Sklepmistrem a trpaslíky na zahradě. Radši jsme rychle zapadli, aby její rentgenový oči nedetekovaly mokrý boty plný jeskynního bahna. I když. V tomhle slušným městě prošpikovaným štolama a kamerama už to Dáša stejně musela vědět.