Rozloučení s paní učitelkou

(Klid, v tomhle příběhu nikdo neumře. Kromě mých ideálů.)

Taky vám v posledních dnech připadá, že svět je jeden velkej piknik? Tenhle týden už to bude třetí a zanechává to stopy. Třeba, že furt večeřím jen chipsy rozsypaný po dece, meloun z krabičky a pivo v plechu. Začínám mít zmatek v tom, za kým vlastně jdu a jakmile někde vidím deku, začnu to k ní stáčet jak Boieng 737 nad letištní ranvejí.

Asi všichni tušíme, jak probíhají pikniky s normálními dospělými, takže si můžeme oddechnout – o tomhle to dneska nebude. Paradoxem ale zůstává, že když ze stejných dospělých vytvoříte skupinu dospělých s dětmi a smícháte to s jejich odcházející učitelkou, dostanete se na úplně jiný level zážitků.

Čičman je v pátý třídě, což je podle mě takovej vnitřní přerod – určitá část třídy už začíná menstruovat, malovat si pusu a barvit si vlasy, zatímco druhá část holek a úplně všichni kluci zůstává ještě bez přímých zásahů hormonů a kysličníku.

Čičman má tuhle úču od první třídy a zažili jsme s ní za tu dobu úplně všechno, včetně menopauzy. To bylo dost psycho období, kdy se na schůzkách jednou rozbrečela a tvrdila skoro o všech dětech, že mají poruchu pozornosti a patří do pedagogicko-psychologické poradny.

Brzy poté, co diagnostikovala většinu třídy, začala brát úča nějakou medikaci, protože na příštích schůzkách už mi dojatě tvrdila: „Je vidět, jak na sobě Čičman za těch pár měsíců ZAMAKALA. Vy obě jste tým SUPERHRDINEK!“ Za mě je to vyvrácení teorie, že dělání stejných věcí produkuje stejné výsledky.

V Den D se tedy v parku schází naše medikovaná vyzenovaná úča, hejno matek a jeden násilím dotažený otec, který krátce po úvodních formalitách usne pod stromem a jeho vylitý pivko vytvoří potůček mezi piknik dekami.

Začíná se obligátními lichotkami. „Paní učitelko, ale ta škola v přírodě, to muselo být super! Anetka říkala, že někdy snědla i půlku oběda!“

„No, bylo to bezva,“ nalije si Úča pohotově sklenku vína. „Já myslím, že hodně pomohlo, že měly děti zakázaný ty mobily, že to byl takovej návrat ke skutečnýmu životu, víte. Jako za mýho mládí.“

„Jé, oni byly zakázaný mobily?!“ pokračuje překvapeně paní Anetková. „Já jsem si říkala, že je divný, že mě holka volá vždycky jen po večerce! Prej takhle pařili úplně všichni!“

Úča vyvrátí oči a jde zkontrolovat děti. Je horko, takže nepřekvapí, že jeden chlapec náhodou spadl do rybníčku a většina holek na sobě má jen zbytky oblečení. Úče začne cukat v oku, takže si dolije další vínko a počastuje nás historkou, jak se ve Finsku opila se svou nejlepší kamarádkou, zpívali v místní útulně keltské písně, spaly na zemi a probudilo je až chrápání úplně cizích Němců.

Tohle byla úplná rozbuška, která se rozstřelila do disciplíny 1000 věcí, které není vhodné říkat na školní párty:

„My jsme si o vás nejdřív mysleli, že jste hrozná čarodějnice. Tak to je škoda zjistit, že nejste tak strašná, až když odcházíte ze školy.“

 „Jestli bych teda mohla poprosit, tak na vysvědčení nekupujte květiny. Piju suchý chardonnay a žeru čokoládu. Obojí ve velkým.“

„Viděl jste někdo děti? Ne? Tak to je skvělá zpráva.“

„Chcete mi říct, že tenhle výbornej štrůdlík fakt nikdo z vás nepekl? Jejda, tak to jsem asi snědla těm cizím lidem vedle.“

"Fakt jste si nikdy nevšimla těch Nelinčiných taháků na ruce? Nevěřím!"

„A kde jste byli celou tu dobu vy? Co jste dělali?“ ptám se polonahé Čičman, kterou jsem před odchodem úplně náhodně vyhmátla ve křoví u záchodů. „Co bychom jako měli dělat?“ pokrčí rameny Čičman. „Normálně, hráli jsme flašku o fanty.“

Vzhůru do druhého stupně!

Představte si tu noční můru, kdyby nakonec... neodešla./ Giphy

Dáváme si nálepky

 

Máte nějakýho kamaráda úplně mimo všechny kategorie? Pro mě je to Houbič. Známe se 20 let a naše první setkání bylo předurčující. Poznali jsme se v brněnským klubu pod jedním stolem.

Tenkrát jsem ještě kouřila, stejně jako kouřili (skoro) všichni a (úplně) všude. Když jsem se sklonila pro spadlý zapalovač, zjistila jsem, že pod stolem už se jako v paralelním světě za zrcadlem pohodlně rozvaluje Houbič. Taky vám to připomíná Alenku v říši divů? Povídali jsme si pod tím stolem asi hodinu a od tý doby jsme byli nerozlučná dvojka. Jako Asterix a Obelix. Nebo jahody se šlehačkou. Oba jsme v tý době hledali vztah, ale naštěstí jsme měli odlišnej vkus na kluky. Taky jsme byli nastejno buď v depresi nebo bezuzdným stavu nadšení. A bez peněz. To jsme byli pořád – tahle křivka nebyla sinusoida, ale záznam srdeční akce marně resuscitovanýho nebožtíka.

Prostě ideální spolubydlící za dalších pár let v Praze. Myslím, že je to právě Houbič, kterýmu Em může poděkovat za to, že moji tepovou frekvenci nezvedne ohrnutej roh koberce nebo obtisk skleničky na stole. Vsuvka. Strašně dlouho jsem si myslela, že tohle je o nás ženách jen pomluva. Že nám vadí tyhle blbosti. Pak jsem se ale seznámila se Světlanou, která mi barvitě líčila, jak se musela rozejít s nadějným partnerem, protože seděl na špatný straně gauče a KOLEČKOVAL skleničkou. Konec vsuvky.

Já jsem měla na spolubydlení dost drsnou školu, kterou vystihuje jediný základní popis našeho útulného bydleníčka (nemám ráda zdrobněliny, ale tady nemůžu jinak): garsonka 16 m2.  Jednou u nás spal Houbičův kámoš a poblil se nám pod polštáře a někdy u nás záhadným způsobem spalo 5 dalších lidí a místo pokrývky používali ručníky.

Od tý doby jsme s Houbičem vyrostli a zbohatli, ale nějaký sinusoidy zůstávají pořád stejný. Dokonce i ty pracovní. Oba s Houbičem pracujeme v korporátech. V odlišných, navzájem nepropojených odvětvích.

Díky tomu jsme zjistili, že všechny korpoše ovládá jedno židozednářský spolčení. Byl to pro nás stejnej šok, jako když játra a ledvina zjistí, že za jejich orgánový tuk může mozek, který ovládá úplně všechno a posílá jim tam bůček a panáky. Začalo to maličkostma, jako jsou ovocný dny.

A skončilo to mega kampaní na firemní diverzitu. Žádný ageismus, sexismus a už vůbec body shaming. Never! V rámci korporátu jsme všichni asexuální bytosti v jednom neurčitém věku, pohlaví a orientaci. Něco jako polštáře nebo mraky. Spolupracuj s bližním svým a hlavně se ho nesnaž jakýmkoliv způsobem označit. Nebo nedejbože popsat!

V praxi by to mohlo vypadat asi takhle: „Kdo z nich je můj šéf? Ém, je to ta lidská bytost u okna generující kontingenční tabulky a databáze.“ V bezpečí jste navíc jen jako bezpohlavní účetní, jakákoliv jiná pozice vás postaví do rozhodovací paralýzy. Finanční auditorka na prasáka vyřvává do světa, že jde o ženu. Což ovšem nevyloučí možnost urážky, když ji nazvete auditorem.

Od tý doby si s Houbičem voláme a oslovujeme se „Ahoj stará milfko!“ nebo „Čau tlustá buzno!“ za což se jednou Houbič urazil, ale jen proto, že po zápalu plic shodil 10 kilo a trval na tom, že příště musím použít ještě hanlivější variantu s bulimikem.

Většinou jsou tyhle telefonáty hrozná ostuda, protože Houbič má kromě smyslu pro urážky taky šestý smysl pro načasování. Volá mi zásadně, když jedu v přeplněným metru nebo busu, a navíc hrozně řve. Takže je to zároveň takový mindfulness meditační cvičení na pocit hanby a vyloučení ze společnosti. Což je mimochodem jeden z nejsilnějších lidských strachů vůbec -  schválně si to vyzkoušejte, jak nepříjemný to je jen na blbý palubě mětskýho autobusu.

O to víc pak překvapí, když se pán na sedadle vedle mě začne nekontrolovatelně třást v poctivě tlumeném smíchu. „Promiňte, že poslouchám cizí telefonáty“ řekne ten pán přidušeně, „ale to je úplně jak u nás v práci!“

Tak, a je to potvrzený. Vidíte, k čemu nás korporátní monstra donutili? Je tady ještě někdo, kdo začal kvůli svému zaměstnavateli nálepkovat? Sdílejte, než to smažou!

Kuci, deme bahno!

 

Miluju víkendový vejlety do Sudet. Miluju Sudety, protože jsou esence dětství. Oprýskaný baráky, hledači polodrahokamů, německý přilby ve sklepě a lidi jako z filmů od Lynche. Em z kýčovitě malebné jižní Moravy se na mě dívá jak na zrůdičku se zbytnělou hlavou z Černobylu, která nostalgicky vzpomíná na padající sýkorky z nebe. Ale myslím, že se mu tam někde v hloubi duše tahle temná exotika taky líbí.

Kultovní byl už náš příjezd do soukromýho ubytování u Měděnce. Představte si dům se zahradou, do které jako po nějaké masívní sopečné erupci přetékají věci. Desítky sádrových trpaslíků. Vodní dýmka z Egypta, čínský šamanský sošky černochů s erekcí, popelníčky, prázdné výstavní láhve od vína a rumu, rolničky, zvonkohry, zdobené krabičky, příborníky a andělíčci. Stovky andělíčků. Myslím, že A.P. by v tomhle baráku zešílel přes jedinou noc. Nebo by tady naopak zůstal žít už navěky, protože takovou záplavu píčovin by za jeden pozemský život nestihla vyházet vidlema ani Marie Kondo.

Měla jsem tušení, že k podobně zařízeným rezidencím většinou patří určitý typ žen a nespletla jsem se. „Tak nám tady pěkně vítejte“ típne paní Dagmar cigárko a hrne se nám ukázat apartmán. Holky, všichni nás straší osteoporózou. Ale já myslím, že daleko větší hrozba je, že po přechodu chytneme právě tohle. Figurkózu.

Jak asi tušíte, obývák vypadá jako sídlo neřesti trpaslíků s andělíčky – přesně tady se ta sádrová havěť musí množit a klást vajíčka do ručně vyšívaných polštářků. Než se stihneme rozkoukat, rozvalí se paní Dáša do sedačky a začne šermovat ovladačem. „Jakpak se jmenuješ princezničko?“ ptá se přitom Čičman a dnes je ten den, kdy se dozvíte její pravé jméno. „Išla Marina do Cintorina“ pěje už za okamžik Dagmar svým hlubokým vykouřeným kontraaltem. Špinarka hadr.

„Á, tady to máme. To koukáte, jaký tady mám špionážní doupátko,“ zasměje se Dagmar jako ďábel a přepne na online kameru u zámku. „Tady si můžete v reálným okamžiku kontrolovat, kde kdo je. Vidíte, jo. Tady náměstí. Park. Jo, my jsme slušný město. Kdyby tady chtěl bejt někdo nevěrnej, tak….“

Následuje dramatická pauza, protože Dáša upřeně zoomuje očima dvojici u kašny. Celé to spěje tomu, že budeme tenhle večer s Dášou strážci maloměstské morálky, ale díkybohu musí vyzvednout sestru na nádraží. „Rozvedla se s manželem, má falešný zuby a je o tři roky mladší, ale nevypadá tak“ trousí Dáša drby až cestou k brance a pak nás na rozloučenou nabádá:

„Nechte si zapnutý ty malý světýlka, ať nezakopnete cestou na záchod. Dobrou noc, milánkové!“ chce pohladit Žmura po hlavě, ale ten zkušeně uhne. „Chce tady mít světla, aby nás mohla šmírovat celou noc na kameře,“ zasyčí Žmur vyděšeně a paranoidně pátrá po kameře v sádrových soškách.

Druhej den jdeme po výletě na měděnou štolu. „Ve dvě hodiny tu mám velkou skupinu, ale ty se mi stejně všichni nevejdou. Tak můžete jít ve tři s pár lidma, co s nimi už z kapacitních důvodů nemůžou.“ Poznali byste z téhle nevinné věty v infocentru, že těch pár lidí jsou horníci a geologové, kteří strávili tu volnou hodinku bez kamarádů z první skupiny bezuzdným chlastáním v kiosku? My taky ne.

„Cyve Karle, tak jsme tady!“ zdraví se s průvodcem skupinka chlapů, který vypadaj přesně jako to poslední, co vymetete z festivalu Brutal Assault. „Jé, neska s náma půjde i mladá pani a dětičky, škyt!“ Tak to je většinou to poslední, co chcete slyšet při vstupu do podzemí před tím, než se za váma zamkne festovní zámek na vstupních mřížích.

Karel ale vypadal přesně jako starej hornickej trol a měl situaci pod kontrolou. Zkušeně mě otipoval, že to dáme. A dali jsme to nakonec mnohem líp než klasickou turistickou trasu.

Kluci byli totiž profi jeskyňáři a jak jsem z kontextu pochopila, párkrát už mu tady pomáhali zpřístupňovat chodby. Tím pádem se prohlídka změnila spíš na návštěvu u Karla doma včetně míst, kam většinu návštěv neberete. „Kuci, deme bahno!“ Suneme se úzkou postranní chodbou mimo návštěvní okruh, kde nám Karel ukazuje jeskynní houby (vlasy panny Marie) a hromadu šutrů, se kterou potřebuje pomoct. Kdyby nám rozdal lopaty a kýbly, jdu do toho.

Vlasy Panny Marie. Vlastně nevím, jestli jí to lichotí.

Karel taky naštěstí netrpí zbytečným gentlemanstvím, takže jsme se s Čičman bez reptání táhly za nadšenýma klukama ve dvaceti číslech podzemní vody za jeho bodrých komentářů. Kromě faktu, že nemám holiny, jsem litovala už jen toho, že se přes zával nešlo dostat do tajný malachitový jeskyně, ve který měli Němci tajnej sklad zbraní. Vždyť vám to říkám, prostě absolut Sudety.

Štola Mariahilfe,
Karel, kluci a děti někde v temnotě.

Po návratu jsme zastihli Dášu se ségrou, načatým Sklepmistrem a trpaslíky na zahradě. Radši jsme rychle zapadli, aby její rentgenový oči nedetekovaly mokrý boty plný jeskynního bahna. I když. V tomhle slušným městě prošpikovaným štolama a kamerama už to Dáša stejně musela vědět.