Co z vás udělá závislost na koloběžce

Tak dlouho si kupujete zdánlivě neškodný věci, až nakonec zjistíte, že jste se stali jejich otrokem. A to se nebavíme o obvyklých podezřelých, jako je kokain, nebo kaštany s příchutí slaný karamel. Prostě se to stane i s tak nevinným a banálním předmětem, jako je koloběžka.

Já jsem tu svou na jaře přihodila do košíku k dvěma dětským primárně za účelem, abych za dětmi nemusela běhat jako asistenční pes. Vsuvka: Nedávno jsem v parku během potupného koloběžkového závodu zjistila, že už mě stejně předhoní oba dva.

Ten závod vůbec sklidil na můj vkus zbytečnou publicitu. Vtáhli jsme do děje i okolo posedávající babičky s háčkováním a rohlíkama pro holuby. Skandující senioři na lavičkách potom udělali při průjezdu dětí cílovou čárou mexickou vlnu a ještě jsem na jejich intervenci musela každýmu z našich vyděračských smradů vyplatit slíbenou padesátikorunu, o kterou jsme se předtím vsadili.

S nolstalgií vzpomínám, jak jsem na koloběžce začínala jezdit do práce. Bydlíme na kopci, takže jsem si elegantně sjela celou vinohradskou. Na to už jsem si vypracovala techniku: potřebujete na to jen lehce vysunout pravý bok, položit špičku nohy na brzdu a pochopitelně rudou matnou rtěnku, na kterou se nelepí mouchy. Pak už jen vítr ve vlasech, pár nabídek na focení, jednu k sňatku a za pět minut jste dole u metra. Vystoupíte a ještě jednou to samé, než srolujete kopeček do práce. A to všechno svěží a voňaví. Nejezdíte, vozíte se. To se mi  dost líbilo, ale postupně se to začalo vymykat kontrole.

Jako první začaly hejty v metru. Většina lidí si do metra bez skrupulí tahá desetikilový nákupy z Lidlu, hádavý zapařený příbuzný, zahradní nábytek, zmoklý psy a svůj vlastní dech těžký jako svědomí z prokalený noci v nonstopu, po který už na dvouminutovku s kartáčkem a pastou ráno nezbyl čas. A tímhle dechem na vás bolestně sykají, když se koloběžka octne metr od nich, protože morální právo používat MHD mají jen lidi bez dopravního prostředku.

Potom přichází fáze, kdy vám to metro začne být těsný a pomalý. I když si zvyknete na klubko sykajících prudičů okolo koloběžky, nepřestanete myslet na to, jak rychle byste se do práce dostali zkratkou a na čerstvém vzduchu. Jeden den to vyzkoušíte a už se vezete. Vlastně přesně naopak, právě jste se přestali vozit. Gratuluju, protože:

Jezdíte všude s předstihem a pak vysíráte lidi, kde pro-bo-ha jsou

Přestanete používat hřeben, protože na konci cesty je to jedno

Můžete si brát klidně mokré oblečení ze sušáku, protože na konci cesty je to jedno

Přestanete používat i tu matnou rtěnku, protože ve vyšších rychlostech se mušky lepí úplně na všechno

Kamarádi, kolegové a děti se vám sice posmívají, ale pak vám ji berou a zkouší si na ní akrobatické triky – tím většinou škaredě poškrábou lak, sebe, nebo obojí

Zpravidla si ji ale daleko víc zničíte sami, když se necháte vyhecovat, abyste ukázali svoje akrobatické triky

Jste v hledáčku městské Policie, protože do centra se na koloběžce nesmí

Policie se o vás přestane zajímat, když se naučíte před strážníky rychle ujet

Konečně pochopíte všechny ty pipiny na podpatcích, co nesnáší kočičí hlavy a nerovnou dlažbu!

Dejte mi maximálně měsíc!

Úniková hra Dům duchů: Máme propocená trička za vás!

Co dát k narozeninám člověku, který má všechno? Čtěte, co dát k narozeninám M., který má mě?

Někdy řešení problému přijde, odkud to fakt nečekáte. V mém případě z firemního mailu s nabídkou uplatnění pro mé nashromážděné benefit body. Čtěte úplatky, za které Korporát nemusí odvádět daně a očekává, že zaměstnanci za slevu na kompenzační pomůcky z lékárny a očkování proti chřipce bezhlavě odmítnou štědrou nabídku konkurence. Pche! Tentokrát mě ale tenhle newsletter, obvykle plný sarkastických urážek na téma „po čem zaměstnanci touží“, zaujal. Nabízel totiž směnu naškudlených bodů na únikové hry v Praze. A na to Psice slyší víc, než na akční set ortopedických pantoflí s Modafenem zdarma.

Pravda, chvilku jsem zaváhala, co by se asi tak M. líbilo, ale stačilo si vzpomenout na jakýkoliv společně shlédnutý horror (M. si pokaždé, zdůrazňuji pokaždé, zakrývá v nejlepších scénách oči rukou). Únikovka Dům duchů byla objednána na dva kliky a teprve potom jsem si pořádně uvědomila, že jsem to právě já, kdo tam s ním bude muset jít (v nejlepších scénách The Conjuring ječím a zbytek večera se mnou M. musí chodit otráveně na záchod jako noční sestra v domově důchodců.)

V šest stojíme nervózní coby únikové panny na Petrském náměstí. Od průvodce dostáváme vysílačku, baterky, přístroj na ghost hunting a přání pěkně strávené hodinky. A asi je na mě to ječení fakt vidět, protože mě explicitně poprosil, abych neječela na dvorku, ale až ve sklepě, že si sousedi stěžují. Zajímavý, že M. nedostal zakázáno zakrývat si oči.

Potom už jen pár schodů a sklep, kde by se počůrané kožené spodky začaly lepit i na Fritzla. Náš úkol je vyřešit záhadu domu, kde se našel chlap v posledním stádiu rozkladu a oběšená holčička. Nechci působit, že nemám ráda děti, ale doufám, že se mnou souhlasíte: mrtvý holčičky bývají v horrorech to úplně nejhorší. Zlatý rozřezaný mrtvoly motorovkou, žraloci z bakelitu a babky se skleněnýma očima, co vidí do budoucnosti.

V prvním úkolu máme seřadit posmrtný fotky členů rodiny. Můžete si stokrát říkat, že je to jen hra a vůbec se vás to osobně netýká, ale když na vás zírají ty mrtvý oči z černobílých fotek, bliká vám baterka a ve vedlejším pokoji se hýbe prázdný houpací křeslo, tak vám ta pravěká plazí část mozku radí spíš utéct, než bojovat. Naštěstí stejně nemáme kam, protože se vchodové dveře s mrazivým cvaknutím zamkly.

Teď si představte, že jste se zapomněli stavit na návštěvě u babičky. Asi tak padesát let. Přesně tak to vypadá v olezlým obýváku. S M. si občas zakládáme na tom, jak jsme analyticky schopní, ale tady si už podruhé prosíme o nápovědu. Dostáváme se do holčičího pokojíčku. Tady už začínají padat věci ze stěn, v domečku pro panenky jsou figurky s utrženýma hlavama a za poloprůsvitným zrcadlem něco prosvítá – a ano, je to oběšená holčička. Přesně tohle jsem potřebovala vidět v okamžiku, kdy M. krámuje věci ve vedlejším pokoji. Nebo to není M.?

I jako úplní začátečníci jsme zjistili, že jednou z nejzábavnější fází je vytrollit toho druhého, co se zbroceným čelem šacuje zatuchlé skříňky o pár místností dál. Takže vám můžu potvrdit, že podle spontánní reakce M. vypadám ještě daleko hůř, než mrtvý děcko. Beru to jako kompliment.

Co se našim společným chvílím u horroru už dost blíží, je, když sledujeme na blikající obrazovce televize budoucí malou oběšenku, jak utíká před svým vrahem po domě. M. si zakrývá oči a já ječím, protože další postup zahrnuje vlézt do díry v krbu. Všichni víme, že přesně tohle je místo, kam se ve filmech lézt opravdu nevyplácí. 

Takže pokračujeme tajnou chodbou za krbovou mřížkou a ta pohozená uřezaná noha v koleni ani tak moc nevyděsí – rozhodně ne tak, jako hnilobný smrad linoucí se z jednoho podezřelýho koutu. Fakt se prodává mrtvolný puch ve spreji? Řekněte mi kde - dřív, než budou Vánoce!

Končím doslova a do písmene na elektrickém křesle. Ale jestli si dobře pamatujete moji příhodu s vidličkami v topinkovači, tak už víte, že hrozba toho, že dostanu pořádnou pecku proudem, na mě má podobné účinky, jako když děcku slíbíte cukrovou vatu, pokud se nechá svázat a připojit na hlavu elektrody.

Moje jediné zklamání tak může pramenit z toho, že se místo pořádného elektrošoku se rozsvítilo a náš průvodce vylezl ze skříně s gratulací, že jsme to celé zvládli za hodinu a tři minuty.

A protože s jídlem roste chuť, řeknu vám a eMovi, co bych ráda dostala k narozeninám já. Myslím, že v listopadu tam teprve dozraje ta správná atmosféra!

All inclusive: Prodám byt i s hosty

Mám jednu takovou mizernou vlastnost, že v životě kupuju všechny věci v úplně špatnou dobu. Lyže na začátku prosince, kdy by v prvním sněhu ještě nikdo neřekl, že bude tu zimu počasí spíš na kolečkový brusle. Mimochodem, když jsem si naposled koupila inlajny, do týdne na to jsem otěhotněla. Mám podezření, že pouhý obsah mého nákupního koše snižuje hodnotu akcií – můžete si být jistí, že aspoň jedna věc v něm je totální propadák.

Chcete další příklady? Jeden z těch nejdražších ever se týká třeba našeho rozhodnutí s M. koupit si byt. My jsme k tomuto rozhodnutí pochopitelně nedospěli před deseti lety, když se Česko začalo škrábat z krize. Trpělivě jsme si s potřebou vlastního bydlení počkali na začátek letošního roku, kdy vylezly ceny nemovitostí na historické maximum a zároveň přestaly platit výhodné úrokové sazby.

Takže za budget, co by před mnoha a mnoha lety stačil na starší zámek, konírnu a dva livrejované komorníky, teď obcházíme prohlídky bytů tak malých a skromných, že začínám věřit starým legendám o pražských trpaslících. Snížením nároků se pochopitelně zúžily otázky, zda může mít každý svůj vlastní pokoj, na jediné hledisko: aby se tam bezmála dvoumetrový M. vůbec nastojato i naležato vešel a nekoukaly mu v noci paty ze dveří.

Nejhorší je, že se vždycky najde někdo, kdo vás i v takhle do očí bijící nuzotě, co by neunikla ani slepýmu houslistovi s amputovanýma nohama v kolenou, přesvědčuje o tom, že máte před sebou kauf století. Třeba jako při naší poslední prohlídce na Žižkově.

„A jak moc zvýšené je to přízemí?“ ptám se po telefonu podezřívavě realitního makléře, protože jsem si už v průběhu těch pár měsíců vybudovala zdravou paranoiu.

„Opravdu hodně. Já mám okna toho bytu až nad hlavou. Hodně nad hlavou“ odpovídá makléř a zapomene mi přitom říct, že má problém s poruchou růstu a přibarvováním skutečnosti.

„Aha, a zmínil jste, že je vedle i ta… restaurace? Není tam večer trochu rušno?“

„Ale vůbec, je to takový rodinný podnik. Přijďte se podívat!“

Tak se odpoledne v pět scházíme v Roháčové, přičemž o existenci toho roztomilého rodinného podniku začínáme tušit už o ulici před tím. Není to totiž nic víc a nic míň, než kultovní žižkovský nonstopáč, kam se chodí na prvního ruma v sedm, a na magický oko po šichtě. V pět hodin odpoledne je plácek před hospodou plný. Někdo řve, někdo zvrací a partička v montérkách si odkládá čerstvě natočená pivo na parkující auta. Nemůžu ale popřít, že se všichni dobře baví a v jistém zvráceném smyslu rodinu může připomínat: pajdavé smažky se bratrsky dělí o cigáro ubalené z posbíraných vajglů a výčepní zevnitř vyčítavě houkne na chlapy: ten, kdo zasral hajzl, si to po sobě má jít laskavě uklidit.

Než stihneme sklapnout panty, nás usměvavý deodorizovaný makléř pozve dovnitř. Na všech oknech jsou pečlivě stažené žaluzie, aby nebylo za žádných okolností vidět ven. V přítmí bytu hoří na stolech designové svíčky. My sweet home!

„Děkujeme, že jste si na nás našel čas, ale my jsme měli stejně rozhodnuto už tam venku“, otvíráme konverzaci s realitním ulízancem.

„Myslíte tu, ehm, restauraci? S tím si nedělejte starosti. Venku můžou postávat jen do desíti večer.  A kdyby (chvilka soustředěného přemýšlení)… „kdybyste si dali do oken třeba truhlíky s muškáty, tak…“ mrknul na mě ulízanec s nadějí, že zahrál na tu správnou strunu.

„…tak by típali cigarety aspoň do muškátů, místo o zeď?“ zeptal se M. s upřímným zájmem.

„tak by stálí hosté jistě pochopili, že se tady o to někdo stará a nemají hlučet“ dopověděl makléř dotčeně svoji verzi a my s M. propukli v nezadržitelný smích.

Myslíte, že na tomhle šíleným příběhu může být ještě něco absurdnějšího?

Nezklamu vás. Za tři dny po naší prohlídce byl ten byt hrůzy úspěšně prodaný. Buď muškáty na někoho fakt zabraly, nebo to jako investiční příležitost na krátkodobé pronájmy přes airbnb stačí. 

Nám by to stačilo na hřejivou vzpomínku pro dlouhé zimní večery, kdyby... no kdybychom sehnali aspoň jeden normální byt do doby, než se nám současný pronajatý retro skanzen rozsype pod rukama.

Tahle značka na Roháčovce bytostně chybí!

Proteinová snídaně za pětikilo

Minule jsem měla zpovykaný dojem, že se mi špatně píše i v klimatizované kanceláři, takže přišel čas nastavit si větší výzvy. Nebo jak jinak byste nazvali aktuální podmínky, kdy mi jedno dítě slabikuje písmena na klávesnici, druhé olizuje loket, další dvě holčičky stojí na židli za mnou a češou mi „copánky“ (čti dready, co půjdou o pouhou hodinu později vyřešit jen odstřižením) a sem tam mi do notebooku skápne nervózně usrknutá káva, nebo volně se řinoucí pot o stejné teplotě.

Další ročník rodinné chaty v Orlických horách je tu. Jsme dokonce na stejném místě, jen o tři roky později. Za tu dlouhou dobu vynikne pár zářivých rozdílů. Po otevření víka odpadkových košů na vás nezaútočí zapařená použitá plína. Neprší každý den a letošní horka sežehla jako plamenomet i dosud slibnou úrodu klíšťat a komárů.

Pak jsou věci, co se jen tak nezmění, jako věkový náskok Žmura od zbytku šestičlenného dětského gangu. Žmur přes den dětem trpělivě čte staré noviny, co jsou tady u krbu na podpal a večer máme jako satisfakci jeden svůj každodenní rituál pod ofiko marketingovým názvem „jdeme si zaběhat“. Protože všem kromě Žmura připadá jako atraktivnější nabídka večerníček, než se v zapadajícím sluncem tahat po polňačkách.

Abychom nebyli za ty zlý hned zkraje, původně to měla být fakt večerní sportovní aktivita. Ale rychle jsme přišli na to, že když půjdeme vycházkovou chůzí, tak nebudeme udýchaní a tím pádem probereme víc věcí. Potom přišel Žmur se zlepšovákem a začali jsme do batůžku brát místo běžecký flašky s vodou vychlazený plechovky Birellu a Sládkovy limonády z lednice. No a jako poslední hřebíček do rakve mých původních sportovních ambicí jsme na naší večerní trase zabloudili k zahradě pana Bříška. Pan Bříško bydlí na kraji vesnice a má na zahradě, nekecám, vlastní stánek s točenou zmrzlinou. Takže si otevřete branku, klidně v půl osmý večer, a pan Bříško jen houkne od televize přes verandu: „Dvě malý jako dycky?“ a my zas na něj „Pistáciový, prosím!“

Potom se zmrzlinou běžíme do nejbližšího stínu (všimněte si, že se najde úsek, kde skutečně běžíme) a tam řešíme kolonizaci Marsu a druhy jedovatých škorpiónů. Taky dlouhozubku svízelovou, což je motýlí kolibřík, co tady vysává muškáty v truhlících a jeho vypasené housenky se povalují po zahradě jako uříznuté malíčky brčálově zelených mimozemšťanů.

„Že bys takovou tlustou housenku nesnědl“, říkám včera Žmurovi a zapíjím pistáciovou Birellem, když jsme se rozhlíželi pod stromem po kraji a bavili o asijských hmyzích specialitách.

„Fuj, živou ani náhodou“, otřásl se Žmur.

„Živý je nejedí ani na plovoucím vietnamským trhu. Podle mě bys to ani nepoznal, kdyby sis ji nakrájel na plátky třeba do ranního műsli s mlíkem.“

„Tak to by bylo aspoň za pětistovku“ naúčtuje si tento gastronomický výkon Žmur. Sešlápne plechovku, strčí mi ji do kapsy a jdeme domů. Někdo z nás se loudá jen se šplouchajícím žaludkem a někdo zase s housenkou v hlavě, ale to mi dojde, až když dneska přijdu (jako vždycky) poslední ke snídani a (jako vždycky) si nejdřív nabídnu z nedojedených misek našich dětí, aby se nešpinilo nádobí.

Protože jediný pohled Žmura, který rozrazí dveře, když mi zbývá posledních pár lžic, mě přesvědčí o tom, že to byla největší a nejdražší housenka, co jsem kdy v životě snědla.