Úniková hra Dům duchů: Máme propocená trička za vás!

Co dát k narozeninám člověku, který má všechno? Čtěte, co dát k narozeninám M., který má mě?

Někdy řešení problému přijde, odkud to fakt nečekáte. V mém případě z firemního mailu s nabídkou uplatnění pro mé nashromážděné benefit body. Čtěte úplatky, za které Korporát nemusí odvádět daně a očekává, že zaměstnanci za slevu na kompenzační pomůcky z lékárny a očkování proti chřipce bezhlavě odmítnou štědrou nabídku konkurence. Pche! Tentokrát mě ale tenhle newsletter, obvykle plný sarkastických urážek na téma „po čem zaměstnanci touží“, zaujal. Nabízel totiž směnu naškudlených bodů na únikové hry v Praze. A na to Psice slyší víc, než na akční set ortopedických pantoflí s Modafenem zdarma.

Pravda, chvilku jsem zaváhala, co by se asi tak M. líbilo, ale stačilo si vzpomenout na jakýkoliv společně shlédnutý horror (M. si pokaždé, zdůrazňuji pokaždé, zakrývá v nejlepších scénách oči rukou). Únikovka Dům duchů byla objednána na dva kliky a teprve potom jsem si pořádně uvědomila, že jsem to právě já, kdo tam s ním bude muset jít (v nejlepších scénách The Conjuring ječím a zbytek večera se mnou M. musí chodit otráveně na záchod jako noční sestra v domově důchodců.)

V šest stojíme nervózní coby únikové panny na Petrském náměstí. Od průvodce dostáváme vysílačku, baterky, přístroj na ghost hunting a přání pěkně strávené hodinky. A asi je na mě to ječení fakt vidět, protože mě explicitně poprosil, abych neječela na dvorku, ale až ve sklepě, že si sousedi stěžují. Zajímavý, že M. nedostal zakázáno zakrývat si oči.

Potom už jen pár schodů a sklep, kde by se počůrané kožené spodky začaly lepit i na Fritzla. Náš úkol je vyřešit záhadu domu, kde se našel chlap v posledním stádiu rozkladu a oběšená holčička. Nechci působit, že nemám ráda děti, ale doufám, že se mnou souhlasíte: mrtvý holčičky bývají v horrorech to úplně nejhorší. Zlatý rozřezaný mrtvoly motorovkou, žraloci z bakelitu a babky se skleněnýma očima, co vidí do budoucnosti.

V prvním úkolu máme seřadit posmrtný fotky členů rodiny. Můžete si stokrát říkat, že je to jen hra a vůbec se vás to osobně netýká, ale když na vás zírají ty mrtvý oči z černobílých fotek, bliká vám baterka a ve vedlejším pokoji se hýbe prázdný houpací křeslo, tak vám ta pravěká plazí část mozku radí spíš utéct, než bojovat. Naštěstí stejně nemáme kam, protože se vchodové dveře s mrazivým cvaknutím zamkly.

Teď si představte, že jste se zapomněli stavit na návštěvě u babičky. Asi tak padesát let. Přesně tak to vypadá v olezlým obýváku. S M. si občas zakládáme na tom, jak jsme analyticky schopní, ale tady si už podruhé prosíme o nápovědu. Dostáváme se do holčičího pokojíčku. Tady už začínají padat věci ze stěn, v domečku pro panenky jsou figurky s utrženýma hlavama a za poloprůsvitným zrcadlem něco prosvítá – a ano, je to oběšená holčička. Přesně tohle jsem potřebovala vidět v okamžiku, kdy M. krámuje věci ve vedlejším pokoji. Nebo to není M.?

I jako úplní začátečníci jsme zjistili, že jednou z nejzábavnější fází je vytrollit toho druhého, co se zbroceným čelem šacuje zatuchlé skříňky o pár místností dál. Takže vám můžu potvrdit, že podle spontánní reakce M. vypadám ještě daleko hůř, než mrtvý děcko. Beru to jako kompliment.

Co se našim společným chvílím u horroru už dost blíží, je, když sledujeme na blikající obrazovce televize budoucí malou oběšenku, jak utíká před svým vrahem po domě. M. si zakrývá oči a já ječím, protože další postup zahrnuje vlézt do díry v krbu. Všichni víme, že přesně tohle je místo, kam se ve filmech lézt opravdu nevyplácí. 

Takže pokračujeme tajnou chodbou za krbovou mřížkou a ta pohozená uřezaná noha v koleni ani tak moc nevyděsí – rozhodně ne tak, jako hnilobný smrad linoucí se z jednoho podezřelýho koutu. Fakt se prodává mrtvolný puch ve spreji? Řekněte mi kde - dřív, než budou Vánoce!

Končím doslova a do písmene na elektrickém křesle. Ale jestli si dobře pamatujete moji příhodu s vidličkami v topinkovači, tak už víte, že hrozba toho, že dostanu pořádnou pecku proudem, na mě má podobné účinky, jako když děcku slíbíte cukrovou vatu, pokud se nechá svázat a připojit na hlavu elektrody.

Moje jediné zklamání tak může pramenit z toho, že se místo pořádného elektrošoku se rozsvítilo a náš průvodce vylezl ze skříně s gratulací, že jsme to celé zvládli za hodinu a tři minuty.

A protože s jídlem roste chuť, řeknu vám a eMovi, co bych ráda dostala k narozeninám já. Myslím, že v listopadu tam teprve dozraje ta správná atmosféra!