Znáte Bořka?

všechno spraví!

Myslíte si, že kurzy pro děti vedou jenom ženy v batikovaných tričkách, nebo bývalé bachařky, které si na nich kroutí svoje pokání? Dnešní sonda do hlubin dětských výukových programů vás doslova přivrtá k židli. Stejně jako mě.

Středa odpoledne, zrušený sraz, déšť , mlha, deprese.  Dívám se na program dětského centra a navrhuji Žmurovi: „Hele tady mají nějaký dílny s nářadím, nepůjdeme se tam podívat?“ Žmur by se byl rád podíval i k zubaři,  pokud by to znamenalo, že nebude muset ztrácet svůj čas prohlížením knížek a bitkou s Čičman o modelínu. „Zase mi sežrala skoro půlku válečku modrý!“ žaluje. „Tak už jdeme mami, jdeme!"

Kurz vede typ v montérkách a oranžovém tričku. Neznám ho, ale podle toho, jak prochází chodbou a chlapečci mu běží naproti a snaží se ho dotknout, se zřejmě jedná o místní pedagogickou legendu srovnatelnou s kultem Igora Hnízda. Jméno jsem zapomněla, ale pro naše účely ho budeme nazývat Bořek pro jeho nezaměnitelnou podobu s animovanou kopií Bořka Stavitele, která musela vzniknout podle jeho předlohy.

První, co mě zarazí, je absence matek. V místnosti s pracovními ponky jsou pouze chlapečci – a jejich otci. Příjemná změna. Druhé plus: Bořek se ani moc nesere s úvodníkem.

„Tááák co chlapi? Jste připraveni na kutění?“ natáhne si Bořek kšandy montérek od těla, až mu plesknou do hrudi. Chlapečci zařvou nadšením jako na Spartě. „Ty, ty a ty“, ukazuje Bořek zásadně ukazováčkem spojeným s prostředníkem jako by střílel z revolveru, „doneste mi desky“. Kluci běží. Bořek strategicky pomalu otevírá sešit.  Napětí houstne. Technické výkresy! Začínám se rosit, jako když jsme měli na socialistické základce pěstitelské a obráběcí práce, přičemž při těch druhých jsme pidlali s pilkou rukodělné výrobky z plexiskla.

„Tak kluci a my si dneska uděláme něco, co potřebuje každý správný chlap. Ale potřebuje to jenom, když to funguje dobře. Proto budeme co? Pečliví budeme! A co to tedy budeme vyrábět?“

Napadá mě hned několik správných odpovědí, ale bohužel žádná, kterou bych se chtěla prezentovat před dětmi. Už tak si mě jejich tatínkové prohlížejí v kombinaci zábavy a pohoršení, jako kdyby mě  načapali, jak čůrám na jejich záchodech do pisoáru.

„Uděláme siiii“…Bořek přimhouří oči, natáhne pravačku s revolverem a obkrouží nás všechny svým  prstovým koltem (wait for it)…skládací metr! Chlapečci burácejí nadšením.

Dostáváme přidělen ponk, metr a doopravdickou ostrou pilku. Žmur šel pro dřevo. Na technický výkres nasypu Čičman křupky, aby se zabavila. Už od základky vím, že přes plánky a mapy pro mě cesta nevede. Budeme improvizovat. Žmur přináší fošničky. „Tak jo, dáme to do svěrače.“

„Do svěráku“, opraví mě Bořek, který čistě náhodou bude chodit okolo vždycky, když mě ty zjebaný dřívka budou vypadávat a odlamovat se z nich třísky, sotva do nich zatnu pilku.

Jeden kus dřeva  upižlám a jen žasnu, jak nekonečný vesmír kreativních nadávek se ve mně otevřel.  Druhý klacík v rámci urychlení procesů radši zlomím v rukou a je to dokonce rovnější, než předchozí upižlanec. „Pilka je pro chabý tatínky se slabejma rukama“, mrknu na Žmura. Teď díry. Čím se do toho dělaj díry?

Bořek jde zase náhodičkou okolo a nápadně mrkne k vrtačce. Bože, to není jen umělohmotná atrapa?! „Jasně, zrovna jsem koukala, kde je“, rafinovaně zalžu a držím ji jako laserovou zbraň. Poprvé třímám vrtačku v ruce. Tak jo. A tady se to asi pouští. Vrtačka líně hloubí důlek do dřeva. „Vosolit“ zachraplá mi Bořek za zády a nekompromisně přivře oči. Zatnu tam nejvyšší rychlost a rozvrtaná fošna mi prolítne pod sukní málem i s kolenem a důlním vrtem v linoleu. Připadám si jako Robocop. Bořek dává palec nahoru.

„Tak kluci, už byste se pomalu měli blížit k závěru“ zahlásí po chvíli a mě popadne stejná tréma, jako když se mi na obráběcích pracích zlomilo plexisklo při závěrečném broušení. „Žmury, utíkej prosím tě pro šrouby a matky“ posílám ho. Snažím se ten vikslajvant smontovat dohromady, ale moc to nedrží. Ještě měřítko. Žmur nese fixy a já mu ukazuju na prvním dřívku čárkování. Celkem mi to ujíždí a pak si uvědomím, že náš made in bangladesh výrobek už fakt finální úprava nezachrání a tak předávám fix Žmurovi s doporučením, ať to dělá, jak nejlépe umí. Žmur vyplázne jazyk a čárkuje jak o život.

Konečně se scházíme v kolečku u Bořka. 

„Tak kluci, podívejte se, jakej metr má tady Tonda. Já musím nejvíc ocenit, že má čárkování i probroušené a čísla signální barvou! Dobrá práce Tondo!“

„Tak a tady máme Honzův metr. Vidíte, jak mu krásně sedí měřítko a šrouby? A pozor, Honza si pro nás připravil vychytávečku: na zadní stranu si nakreslil i vodováhu a dnešní datum! Seš fakt dobrej Honzo!“

„Tak kluci a tohle …tohle je velice speciální metr. Jak vidíte, má dokonce o část navíc, viď Žmure. Ale to nejzvláštnější na něm je, že má hned tři měřítka! Jedno na centimetry, druhé na …hm, asi palce a třetí…“

„Třetí je experimentální etalon na měření červí díry“ dodám já.  Bořek uznale pokýve hlavou. „Je to prostě vymakanej intergalaktickej metr!"

Válečné skóre

Další kousek do nevyhlášené řetězovky Ztráty a nálezy a Vezmou vám děti váš život?

Někde jsem četla, že ženy na mateřské mají srovnatelnou hladinu stresového hormonu, jako vojáci v branné pohotovosti.  Naše spojné kortizolové generátory jsou nutnost být neustále ve střehu, spánková deprivace, nárazový příjem potravy a nejistá budoucnost. Děti a nepřítel nehrají na příměří ani o Vánocích a státních svátcích. Absolutně je nezajímá, že vám z nedostatku spánku atrofují oční víčka a že jste do sebe ke snídani narychlo kopli studený kafe a vylízali jejich kelímek od jogurtu, co hodili pod topení.  Děti a nepřítel totiž neznají soucit. U prvně jmenovaných by se měly první náznaky empatie objevit kolem  čtvrtého roku života a tohle je jeden z posledních optimistických výhledů dnešního postu (tak si pak na konci nestěžujte, že jsem vás nevarovala)

SEZNAM ZAJATÝCH, RANĚNÝCH A PADLÝCH

    Spontánní akce. Představte si váš život jako outlookový kalendář. Nemáte volná odpoledne, ale time sloty závislé na dalších podmínkách. Bude ve středu večer Milý doma? Zapomněla už hlídačka na to, že byla přinucena číst hodinu a půl v kuse o medvídku Pú, zatímco ji Pižmur opravoval, pokud záměrně zkracovala pasáže a propleskával ji, když málem usnula v křesle? Proč nám ta nezodpovědná banda minulých hlídaček kurva nezvedá telefon? Potom se jednou za čas sejdeme v povedené konstalaci lidí, je to fajn a všichni si to chceme někdy zopakovat. „Tak si dáme vědět“, loučí se ty normální lidi bez dětí. „Moment, moment, já to potřebuju trošku s předstihem, zasáhnu do toho já. „Tak co středa za tři týdny v 18:47, abych si stihla i vyfénovat vlasy? když na mě počkáte před bazénem, budeme mít ještě o čtvrthodinu víc“  dodám a připadám si rázem jako Sheldon z Big Bang Theory.

·   Klidný spánek. Vlastně – spánek. Tohle je pro mě citlivé téma. V minulém životě jsem dovedla prospat hodiny. Bavilo mě to! Líbilo se mi válet se o víkendu klidně celé dopoledne, mezi tím snídat, milovat se a zase podřimovat. Je to stejné tupé a uklidňující jako proměnit se v pandu nebo medvídka kynkažu. Žádné cuky a přepětí. Naštěstí je těhotenství takovou malou mobilizací (vidíte i tady paralela s válečným konfliktem sedí). Najednou jsem začala vstávat před třetí ranní, hodinu civět do zdi, čůrat, číst si zpravodajství na mobilu a pařit Mahjong. Kdybych věděla, do jak velkého spánkového dluhu upadnu v následujících letech, šlehnu do sebe Rohypnol těhotenství netěhotenství, protože jsem v té době v reálné podstatě vstávat  nemusela. Což je přesný opak reálné podstaty vřeštícího kojence, kterého nervózně houpáte v náručí, venku pomalu svítá a v zrcadle začnou být jako první vidět vaše podoční váčky. Zlatej Mahjong!

·   Tolerance na alkohol. Velkomožným večírkům, na které ráno stačil redbull s ibáčem zřejmě nadobro zvoní hrana. Za tohle nechci očerňovat jen děti, protože to souvisí i s biologickým zráním, nepřesně označovaným stárnutí. Ale čtyřletá abstinenční pauza tomu rozhodně neprospěla a pokud dnes vypiju více než 4 deci vína, zítra si budu připadat jako po chemoterapii a to ne do oběda, ale ještě v pozdní odpoledne.

·   Vyšší level ne/pořádku. Abych vytáhla všechny karty a nic nezamlčela, nikdy jsem nebyla typ ženy, co češe hřebínkem vlákna přečnívající z koberce. Takový malý útulný hegeš byl vždycky můj věrný přítel. Myslím tím dlouhé roky vyschlý kaktus na pracovním stole, neuspořádané dokumenty, papírky od karamel, popsané papírky, lepící papírky, zmuchlané papírky… víte, co myslím. Děti jsou na mě ale prostě moc. Fakt by mě nenapadlo vydávené kousky větších soust strkat pro horší časy do výstřihu (Čičman), nalepit na lino po celé kuchyni nálepky letadel, na které se po jejich strhnutí nabalí černá špína a přichytávají ponožky při chůzi (Pižmur) nebo vracet použité vatové tyčinky zpět do krabičky (oba).  Bordel se dětmi stane zkrátka tak nechutným, že ze mě tento tlak pomalu dělá nedobrovolnou puntičkářku a strážce pořádku!

·   Ostatní drobné ústrky.  V obchodech somrují, kradou, strkají si jídlo do pusy a nikdy nestihnu koupit vše, co potřebuju. Zničené věci a snědené rtěnky už ani nejde  vyčíslit. Na cestu autem trvající přes hodinu se musí jet přes poledne, když děti spí. Všechno dobré jídlo a pití se dá konzumovat, až když děti spí. Uvolněný sex se dá provozovat, když děti spí. Kde je pak problém? V tom, že naše děti nikdy nespí pořádně. Potřebovali bychom, aby někdy spaly aspoň dva dny v kuse. Někdy trpím paranoiou, že Žmur strašlivě prozře a zestárne, až půjde jednou v noci na záchod moc brzy.

DOBYTÁ ÚZEMÍ: 

·   Bezpodmínečný soucit. Dřív mi připadaly matky s dětma většinou nějakým způsobem starý. Aspoň mentálně. A povislý vzhled různých partií tomu taky moc nepřidal. Připadalo mi, že pořád melou dokola o dětech, protože jsem se s nimi prakticky nevídala a když už jsem jim dala šanci a zeptala se konečně, co je nového, uvolnila jsem tím samozřejmě jen jejich přetlak z toho, koho vidí a co dělají nejčastěji. Děti, co jiného? Teď to chápu a trochu se stydím, když mi tehdy připadalo celkem trefný, že Han o každé nově těhotné známé sarkasticky ucedila, že umřela. Mimochodem, Háňa už má taky děti a dobře nám tak.

·   Komunita. Protože většina mých kamarádek byly v době mého otěhotnění buď single, nebo aspoň zcela určitě nemateřské a netěhotné, připadala jsem si první půlrok jako v gulagu na Sibiři. Mnohokrát jsem se octla v takové sociální izolaci, že jsem nepohrdla společenskou konverzací i se svědky Jehovovými, lovci flašek z kontejnerů nebo třídní učitelkou z gymplu. Přesto jsem se díky bohu uchránila od  kultivace přátelství na hřišti, kde se řešili chlapi (vždy úplně debilní hovada, peněženky a oplodňovači) a plíny v akci (a  to vše v mateřském plurálu). Potom jsem poznala spojence a spojenkyně. Ulevilo se mi, že existují! A zjistila jsem, jak důležité je ve válce a na mateřské mít oporu ve své rotě. A bránit je vlastním tělem před panzerfaustem nikdy nekončící únavy a beznaděje (díky, F.!)

    Ostatní drobné radosti - jako třeba návrat do dětství. Nikdy v životě se mi nevrátilo tolik vzpomínek, vůní a chutí na moje vlastní dětství. Poznávám se ve Žmurových hrách, samomluvě, ochutnávám po třiceti letech krupičnou kaši, stavím lodičky do vany. Máme živého, měkkého a teplého medvídka na spaní. Mít děcka nalezlé v posteli je neuvěřitelně příjemné, i když má mnoho lidí tendence vyprávět vám true stories o chlapečcích, kteří se nedopatřením dostali do postele rodičů a lezli za maminkou ještě krátce do dosažení plnoletosti. A v neposlední řadě - užíváme si cestování bez dětí. Tohle pochopí jen páry s babičkami detašovanými sto a více kilometrů od domova. Užíváme si každé nové snídaně bez ručiček v talíři, putyk s dírou místo záchodu a nebezpečných koutů, kam děti nepatří. Nikdy předtím jsem si toho nevážila tolik.

·  Zkušenosti a strategie. Tahle válka bude vyhraná. Děti odrostou a zjistíme, že to prostě stálo za všechny popsané válečné ztráty. Na Pižmurovi pozoruji první záblesky naděje, že ze zarudlých kojenců s třepajícím se jazykem od křiku, který proráží okenní tabulky, se opravdu mohou stát minimálně poloviční lidi se zabijáckým smyslem pro humor. Taky jsem potřebovala na pár let odstřihnout od korporátu, abych zjistila, že právě tohle je řeka, kam už nechci vstoupit. Jen upřímně doufám, že ty děsivé vzpomínky na válečná příkoří nikdy nevytěsním natolik, aby nás napadlo mít třetí dítě!

A co vy? Už máte vykopanej hrob?

Věděla jsem, že to letos přijde. Vzhledem k tomu, že Pižmič rychle přeskočil mentální úroveň dospívajícího primáta a má namířeno na vyšší cíle, bylo jasné, že se začneme zamotávat. Do všeho. Ale dnešní příklad je z aktuálního Halloweena a Dušiček.

To si tak jdeme večer parkem, když začala houkat Pižmurova kontrolka závisti a okamžitého chtíče. Naproti nám šel chlapeček s obřím lampionem na baterku (vzpomněla jsem si na své dětství, baterky nosili tenkrát v lampionech před Svátkem práce jen ty největší mača, co měli zručný táty. Já svíčku, pokaždý, furt chcípala a pořád mi ji musel nějakej strejda s cigárama zapalovat). Takže z tohoto úhlu pohledu jsem se dovedla vcítit do toho, jaký to musí být, vykračovat si s obrovitánským svítícím lampionem na baterku jako king v setmělém parku, ale chtěla jsem k tomu dodat nějakou legendu.

„Hmmm, a víš proč má ten lampión?“ zeptala jsem se Žmura a v duchu si už sumírovala nějakou neškodnou anglosaskou historku, u které se nezamotáme. Pižmič odpověděl, že mu je to jedno a že by chtěl ten lampion, protože by mu ho záviděl táta. „No, tak on je to takový zvyk původně z Irska, vtírám se nevítána, nezvána se svým vzdělávacím blokem, „a tam se děti převlékají za bubáky a chodí po domech, kde dostávají sladkosti. U nás máme Dušičky a ty budou zítra.“ Žmura kupodivu nezaujaly sladkosti, jak jsem očekávala, ale Dušičky.

„Dušičky, jaký dušičky?“ vrtí posměšně hlavou. „To je svátek mrtvých“, vysvětluji. „Svátek mrtvých babiček a dědečků, za kterýma lidi choděj na návštěvu na krchov“, dodávám v okamžité inspiraci, abychom se zase nedostali k otázkám, kdy umřu já, náš ptáček, táta nebo Čičman. „Mrtvý babičky nebo dědečkové“, vydechne Pížan  obdivně. A bylo to v háji, na druhý den jsme museli na Olšany podívat se na návštěvu za mrtvýma seniorama.

Jít na Dušičky na Olšanské hřbitovy je v podstatě nejmasovější funebrální turistika, které se můžete zúčastnit. Před Olšanama už jsou jen oslavy Santa Muerte v Mexiku a funus Karla Gotta, až jednou nastane.

U hřbitovní brány to vypadalo na vyprodaný koncert U2 nebo frontu před stadiónem fotbalového Eura. Místo nadržených fotbalových hooligans se však dav skládal hlavně z postarších groupies s věnci „Vzpomínáme“ a flaškou čistidla na mramor. Žmur se kontrolně přeptal, jestli jsou živé, nebo ty mrtvé, co mají dnes svátek. 

„No asi jak které, když se tak rozhlížím“, zasmála jsem se potměšile, ale o bod víc dostal Milý, když označil partu seniorů s lopatkami a batohy za vykradače hrobů. Žmur valil bulvy. Taková kovbojka kousek od domova! Vedle Olšan je za zdí rozestavěná plocha, ze které se ozývaly prudké rány. „A co je zase tohle?“, ptá se Pižmič už lehce poplašeně. Je tma, kolem nás blikají osvětlené hroby. Jestli něco chybí, tak je to Svatební košile od Erbena. „No, tam přece střílejí ty, co mají na kahánku a ne a ne umřít a mají tady už vykopaný hrobečky“, vysvětlil Milý přičinlivě a ukázal na vyšklebenou díru pod náhrobkem, kolem které jsme zrovna šli. „To víš, hřbitov není žádnej holubník!“

Myslím, že po Dušičkách budeme mít zase co vysvětlovat, až se Pižmič ve školce a na návštěvách prarodičů zeptá, jestli už mají předkopané hroby. Pravda, pořád to bude o málo trapnější diskuze, než o anatomických detailech rodičů během toho, co nás chodí šmírovat do sprchy.