Pochod proti nekrofobii

Velikonoční výlet: Zajíček na klacku, srnka s mušími vajíčky v očích a kruté včely

Řeknu vám, že od J.K. to byl fakt obětavej nápad: nechat se ukřižovat v pátek a v neděli se zdejchnout jako pára nad hrncem, aby se Velikonoce daly slavit celej prodlouženej víkend. J.K. prostě myslí v detailech a nedělá jen machrovinky s chůzí po moři.

My jsme se vydali do Brna s ještě větší jiskrou v oku, než obvykle. Na Velký pátek bylo totiž v plánu nechat děti na hraní babičce a dědečkovi a zajet si na bez-dět-ný výlet s přespáním v Dolních Kounicích. Tady bych ráda podotkla, že jsem celý týden napjatě sledovala předpověď počasí a až do pátku ráno tam byla stejná ikona slunce a 12 stupňů. Ale to, že na nás v pátek ráno spadly první těžké kapky už před domem, mě stejně nemohlo rozházet. V rámci náhradního plánu bychom na hotelu dělali všechny ty věci, co máme zakázané před dětmi doma, včetně spaní a jídla v posteli. Vlastně bychom z té postele vůbec nevylezli a k tomu je setrvalý déšť naopak vítanou kulisou.

V Kounicích přestalo krápat a tak se přece jen vyhecujeme k vycházce. „Prostě půjdeme kousek po červený a pak stejně začne ukrutně lejt“, podívá se M. s nadějí k temným nebesům, „takže zdrháme přes toho vinaře na rohu rovnou na pokoj.“

Za cíl jsme si vytkli řídký lesík na horizontu vzdálený odhadem padesát kiláků přes lány a stali jsme se obětmi pozoruhodného optického klamu, kdy se lesík s každým dalším krokem vzdaloval. Zkoušíme jít rychle a pak pomalu, abychom les nevyplašili. Dokonce jsme se zastavujeme a hlasitě se domlouváme zády ke stromům, že na to stejně kašlem a radši si vyjdeme na kopeček; les si tvrdošíjně trvá na svém vzdáleném odstupu. Nakonec volíme agresívnější techniku. Z polní cesty skáčeme do čerstvě zoraného pole a míříme si to nejkratší úsečkou k posedu.

To nám výrazně zkrátilo cestu (i životnost obuvi). Posed už je na dohled – a u něj jezírko a tucet rozkročených srn nad vodou jako na safari v Serengeti. Místo na odpočinek a svačinu!

Když přijdeme k jezírku a srny zdrhnou, ukáže se, že to není ani tak jezírko, jako velká bahnitá louže v poli, kam prosakuje močůvka. Posed je zrezivělý a prudce nakloněný k jedné straně. Působí dojmem, že z něj srny myslivce setřásly násilím, kopýtkem mu vykoply oči a pak toho oslepeného chudáka ubodaly včely. Těch jsou tady mraky a vrčí spíš jako motorové pily, než že by si konejšivě bzučely a mírumilovně sedaly z květu na květ. Celé to místo působí dost toxicky a navíc se obrátil vítr a přijde nám, že teď už toho chudáka ubodanýho myslivce dokonce i cítíme. Není to však hajnej, ale jedna ze srn, která tu leží opodál v hromadě chlupů s vykouslou dírou v boku. Muší vajíčka v očích srny připomínají zdálky rozdováděné pomrkávání, ale ani tahle její přátelská zdravice mě rozhodně nepřiměje k tomu, abych si zrovna tady rozbalila chleba se sýrem. “A to jsi ještě neviděla tohle!” volá na mě nadšeně M. o kus dál, když objeví na větvi zakouslou lebečku.

Rychle zpátky do oranice a dobahnit se ke klášteru Rosa Coeli. Tady aspoň nejsou kosti (kdysi tu sice zazdili jeptišku, ale ta se aspoň nikde nevystavuje na odiv jako srna). Prý je tu silná energie. Místní probošt si vzal za ženu jednu z jeptišek a morálka těch ostatních uvadla natolik, že klášter v 17. století napadli a rozprášili pobouření místňáci. Probošt skončil právem útrpným. Bohužel si to doma udělal hezký až moc.

Nakoupíme na rohu parádně osvěžující Veltlínské červené z místních vinic a vyběhneme si ještě na kopeček nad městem. Pod námi se postupně rozsvěcují světla a prší už celkem fest, ale myslíme na probošta i na vyhřezlou srnu a ve srovnání s nimi se cítíme pohodlně. A taky na to, jestli dostaneme od babičky další výletní povolenku. I ta snídaně v posteli totiž nebyla vůbec marná!

Rosa Coeli: Klášter, kde milovali bližního svého až moc

A poznávačka: Na klacku se směje...?

Nehltej!

Zdravotní příběh s ponaučením

„Ahoj, mám se dobře“, hlásí máma, „počkej chvilku, teď mě tady Čert táhne do křoví. (Čert je náš pes, abyste si nemysleli). „Jo vlastně, nelekej se…“ říká a já se už předem vyděsím k smrti. „Táta je v nemocnici“ vychrlí udýchaně a pak jenom poslouchám, jak náš labrador dostává sprda za to, že zdrhnul a válí se v mršině. „A to byl před týdnem vykoupanej, holomek smradlavej, chápeš to“, pokračuje máma v plynulém proudu.

„Počkej, počkej a co s tím tátou?“, zarazím ji, protože telefonáty s mámou jsou jako protrhlá přehrada a nikdy nevíte, jestli se dostanete zpátky k původnímu tématu. Zato si můžete být úplně jistí, že vás stihne pozdravit i náhodně procházející sousedka, prohodíte pár slov s pošťákem, nebo si počkáte v přímém přenosu na telefonu, než si máma vyřídí nákup.

„Představ si, že včera táta přišel zase až večer hladovej a hrne se rovnou k lednici. No a jak rychle hltal, tak mu zaskočilo sousto. Víš, kolikrát jsem mu říkala, ať nehltá?“ (Tisíckrát.)

„Dávala jsem mu skoro hodinu herdy do zad a potom jsem teda navrhla, že zavolám rovnou sanitku, protože bylo skoro deset. No ale znáš tátu…“ (Znám, táta by při vědomí NIKDY nejel sanitkou – záchrankou jezděj starý hysterický báby a ženský do porodnice. Chlapi chodí do špitálu zásadně pěšky a bočním chodem - i kdyby měli vraženej žabikuch v zádech. Oprava: Chlapi do nemocnice nechodí prostě vůbec, protože si vyrobí z posmrkanýho kapesníku roubík, zaraženou kudlu si s tlumeným úpěním vyrvou levačkou ze zad a pravačkou to zaštupují pár rychlými stehy rybářským vlascem, přece).

„No prostě se nedal přesvědčit a zabejčeně mi mezi těma pokusama o nádech tvrdil, že se z toho vyspí“, pokračuje máma. „A fakt hned usnul! Zatímco já jsem nespala skoro celou noc, protože jsem pořád kontrolovala, jestli hýká aspoň pravidelně a ráno už jsem toho měla tak akorát dost a prohlásila jsem, že jestli se zadusí, tak to bude na moji zodpovědnost a že mu na to už kašlu. A tak šel, a nerad šel, aspoň na ORL.“

„No a tam?“ ptám se a cítím, jak mi s každým slovem roste knedlík v krku a poprvé vím, jaký to je – volat rodičům, když je jeden z nich v nemocnici. „Tam mu samozřejmě zavolali tu sanitku a jel rovnou na sál. Celej chirurgickej tým byl u vytržení, jaký měl štěstí, když s tím zaskočeným soustem šel ještě spát. A neboj – je v pořádku. Chodí se na něj koukat medici jak na zjevení.“

Uf. Tak tohle je můj absolut táta. A tyhle telefonáty jsou přímý spoje do stanice přítomnost a to, jak moc ho mám ráda. Přes všechno, co mi na něm kdy v životě připadalo úplně mimo, čím vším mě nasral, za co jsem se za něj styděla, kolikrát jsem musela domů lézt větracím okénkem od záchodu, protože zamkl a účelově nechal klíče v zámku a kolikrát jsem si tenkrát říkala, že mají úplně všechny kámošky lepšího fotra než já. Nemají. Ten nejlepší je můj.

Mami?! Kup nám zvířátkó!

(poslední slabiku čti úpěnlivě)

M. se kdysi nechal slyšet, že jestli děcka jednou dotáhnou domů něco živého a chlupatého, budou si muset vybrat mezi zvířátkem a tátou. Prohlásil to krátce poté, kdy Jamieru, náš poslední potkan, překousala káblík od lampičky a M. dostal pecku jako prase – v každém případě šlo o zážitek natolik výbojný, že v něm vydržel celých pět let.

„V žádném případě.“ odvětil Žmurovi, když přišel s letákem petcentra a ukazoval mu domeček pro křečky.

„Ryby smrdí a musí se furt čistit.“  procedil se zaťatými zuby při sledování „Hledá se Nemo“.

„Proboha! Proč by se zrovna v našem bytě měl poflakovat orangutan v kšiltovce a každý večer jsem si musel vybírat zrzavý chlupy a všenky z polštáře?“ zatrhl na můj vkus zbytečně tvrdě i primáta.

A tak se pozornost dětí soustředila logicky na mě, coby nejslabší článek, snadno podlomitelný jediným pohledem na ježčí mládě, nebo vychrtlé štěňátko z popelnice. Návštěvy petcentra se staly nedílným rituálem při jakékoliv cestě směrem na Olšany a později při jakékoliv cestě kamkoliv, protože odbočit můžete vždycky. Ano, je to ten podnik, odkud jsem přitáhla i nejstarší zebřičku ve střední Evropě, čímž mu píšu pozitivní recenze na kvalitní genofond, ale pro M., který si při čtení tohoto článku nervózně uhryzává nehty a už teď je skoro u malíčku na pravé ruce, stoletý džungarák ani Darwinova želva nebudou posly dobrých zpráv.

Žmur si totiž právě tam vybral morče, které se hned několik ročníků za sebou muselo stát absolutním vítězem o nejtupější exponát v rámci celosvětové prodejní sítě. Pokaždé, když přijdeme, sedí morče v tom samém koutě a roboticky přežvykuje. Otevřít-zavřít-olíznout. Otevřít-zavřít-olíznout. Možná rapuje nějaké nadávky – kdoví, jestli to tlusté sklo není zvukotěsné a zda k tomuto opatření není pádný důvod. Morče totiž svůj prosklený apartmán sdílí s králíkem, který se nápadně podobá Čičmaninu Tytymu. Tím pádem Žmur do projektu „zvířátkó!“ vychytrale uvrtal i svou mladší sestru, protože nárokuje cokoliv, co se Tytymu podobá. Od čoko velikonočních zajíců po přehoz na gauč. Abych nezapomněla, morče už má jméno. A je to opět Jirka.

Bohužel se nedá tvrdit, že by Tyty ve stojaté přítomnosti Jirky udivoval svým intelektem, nebo nějakou ultimátní dovedností, jako je třeba hra na foukací harmoniku. Ale aspoň se hýbe a občas nakopne rapujícího Jirku do hlavy a snaží se u toho vypadat roztomile, takže mu rádi uvěříte, že to byla jen nešťastná náhoda.

A taky bychom se na Tytyho s Jirkou vydrželi chodit koukat klidně do Žmurových patnáctin, kdyby nezačal podnikat kromě pojmenování i další konkrétní kroky. Oddělovat a schovávat mrkev (do mého šuplíku samozřejmě). „To bude garáž?“ ptám se nad rozstříhanou krabicí od bot a Žmur zavrtí hlavou, protože tohle je přece domeček pro Jirku. M. si ještě pořád myslí, že z toho vybruslí s autodráhou, ale podle mě jde o neduživý plán s pouze krátkodobým vítězstvím a na ty všenky a zrzavý chlupy na polštáři stejně dojde. 

A co myslíte vy? Zaslouží si každé zvířátko mít svoje děťátko?

Nejdivnější kšefty v Praze II.: Pro Ecclesia Catolica

Kde shánět narozeninový dárek pro oslavence, kterému bude 33 let a uzřeli jste společně mariánské zjevení?

Pravděpodobně nepatříte do zástupu čtenářů s okousanými nehty, které sžírá stejný problém a připadáte si trochu nepatřičně – dnes už dokonce hned za perexem. Jde to s tou úrovní dolů. Ale nikdy nevíte, kdy si to vybere zrovna vás.

Mně byla jasná jen jedna věc: Houbičovy letošní narozeniny už nestrpí další růžové Bentley, další vydraženou láhev šampaňského z Titanicu, ani další kožich z čerstvě narozených tuleních mláďátek. Je potřeba přitlačit na pilu a tak jsem navštívila obchod, u kterého bych ještě před pár lety jen nevěřícně zírala do výlohy a plně tím saturovala týdenní potřebu vidět něco děsivějšího, než dědečkova sádrového jelena ve skoku. Kšeft, u kterého byste předpokládali, že na něm visí moje přeškrtnutá fotka – ale i tu jsem marně hledala, proto jsem se osmělila a vstoupila dovnitř.

Možná jste si společně se mnou představovali, že do obchodu s liturgickými předměty a pražskými jezulátky zabloudí tak maximálně duch svatý, který zlomyslně práskne dveřmi, když se větrá, protože to vedoucí zase přehnal s kadidlem. Chyba. V katolictví je před Velikonocemi narváno a vám je přiděleno nuzné místo na konci fronty, kde vás ty ječivé báby vepředu napíchnou na zrezavělé hřebíky, co trčí J.Káčkovi z nártů. Nechat se před návštěvou přeočkovat na tetanus je zde nanejvýš rozumné doporučení. Ale pro nejlepší narozeninový dárek se musí trpět a moje odhodlání posílila i radost dětí, které se spontánně rozběhly k soškám svatých. „Hustý, smrtka krade dítě!“, komentuje Žmur s figurku na dlani a chvíli to vypadá, že odejdeme i se svatým Antoníčkem z Padovy. Báby se křižují a prodavačka utne hovor nad čerstvou zásilkou z Vatikánu a na poměry dost nekřesťansky a úsečně se ptá, čím poslouží.  „No…já bych ráda…“ začnu zdlouhavě a babkám napětím praskají žilky v očích „…sošku panenky Marie Sedmibolestné!“ házím trumf na pult. Báby uznale pokývají. Jsem jejich.

Prodavačka přede mnou staví špalír panen Marií. Teprve když jsme v půlce třetí řady, aplikuji cenový filtr. Obsluhující začne tikat nosoretní rýha a mariánská promenáda prořídne na pár kusů s obličejem natisknutým o pár milimetrů šejdrem. Buď vznikly až na konci 48hodinové směny nezletilých bangladéšských dělníků, nebo vedoucí špatně nastavil 3D tiskárnu. Zbytek Marií prodavačka s temným duněním vykazuje na jejich původní místa do regálu.

„Tahle je nerozbitná, ideální pro děti“ radí prodavačka a s tikající rýhou kouká do strany na Žmura, jestli nemá Antoníčka v kapse, případně v kapse a ještě na střepy. „Já ji nemám pro děti“, odvětím popravdě, čímž se nastolí v zásadě dvě možnosti: mám ji pro babičku, nebo na hřbitov. „Tahle je omyvatelná a nevybledne“ chytá se prodavačka jistoty, protože zamatlat a odbarvit ji lehce může živá i mrtvá babička.

„Vezmu si tuhle“ podávám jí k úlevě nás všech sošku, která má zornice natištěné až těsně na konci bělma, takže působí velmi potměšilým dojmem. Téhle by to prostě Josef fakt nevěřil. A přidávám sirky s Ježíšem Kristem se svatozáří ze třpytek, vždyť vám říkám, že v tom obchodě mají poklady a já už se dostávám mimo racionální nákupní chování. Ale dřív než se dostaneme k podpultovkám jako je kulička ušního mazu svatého Ignáce, nebo Mikulášovo kuří oko, se báby zase začnou přetahovat o čerstvé kříže z Vatikánu v akci a rázem ztrácím pozornost personálu.

P.S. Panenka Maria Potměšilá měla obrovský úspěch. Houbič ji přidal k sošce Buddhy do zenové zahrádky na poličce. Ještě ten večer jsem pochopila, proč je lepší ta nerozbitná. Ale už taky vím, proč by byla úplně nejlepší ta omyvatelná. Vedle Buddhových bonsají je totiž jezírko.

Nejdivnější kšefty v Praze I.: Nanoantik

Cvičný pracovní poplach

Pracovní pondělí nanečisto

Do konce rodičovské dovolené zbývají přesně dva měsíce, a tak mě nedávno kontaktovalo korporátní oddělení s dotazníkem na téma kariérní budoucnost, které muselo samo o sobě řadu matek upřímně rozesmát. Dotazník byl sepsán v jednoduchých větách a velkým písmem, aby ho mohly s ukazováčkem na monitoru odslabikovat i otupělejší kusy po dvacetileté mateřské. Matkám, které zvládly odeslat odpověď i s přílohou, přišlo obratem potvrzení s tleskajícími a objímajícími smajlíky a zbývajícím se automaticky schválila žádost o prodloužení rodičovské dovolené až do roku 2100.

Když už jsem úspěšně vyplnila dotazník, vzrostlo moje sebevědomí natolik, že jsem si rovnou vyžádala e-mail na mého současného nadřízeného a napsala mu povzbudivou zprávu zakončenou nestoudným návrhem na schůzku. A pouhých pár sekund nato mi přišlo:

„Milá Psice, díky za návrh. Taky bych pro Vás jeden měl: všechno s vámi ochotně dořeší kolegové z lidských zdrojů. Pěkný slunečný den! Váš D.V.

P.S. Hodně štěstí!“

Doufám, že tohle má D.V. nastavené jako defaultní odpověď na cokoliv, protože jinak bych to musela brát jako osobní vyjebávku. A za dalších pět vteřin zvoní telefon, ano, přesně v okamžiku, kdy mám vyřešit klíčový spor, kdo komu víc počmáral tričko lihovkou.

„Haló, tak vy byste se prý ráda vrátila k nám do práce“, pan B.Z. se ani vůbec nesnaží navodit dojem, že se mnou neztrácí čas v promarněném tlachání. „Pojďme se domluvit na termínu,  přeřvává Čičman, která se mi pověsila za nohu a olizuje mi koieno,  „a probereme spolu padá-, ehm, flexibilní možnosti, které vám naše společnost nabízí.“

Schůzka je domluvena zrovinka na pondělní ráno na devátou, kdy M. nemůže rozvést děcka po školkách, takže si dám rovnou takové pracovní poplachové cvičení.

5:00  Přesně v tolik jsem chtěla vstávat, ale protože si do noci koušu nehty a promýšlím scénáře, kolem páté usínám.

6:30   To už bych ale vstávat opravdu měla.

7:30   Se strašlivým řevem vybíhám z postele. Děcka prudí, že jsou ke snídani navlhlé lupínky, opařím se horkým mlíkem a nepřestávám ječet ani po tom, co se uvidím v zrcadle v mých jediných business šatech po pěti letech. No co, vintage je trendy. Házím do kabelky rudou rtěnku. Budu vypadat jako zoufalá štětka z Karláku na vejměnku a je mi to jedno.

7:50   Čičman vytušila, že není čas ani na rozmlouvání a bere si  do školky dvě igelitky hraček a nedojedenou misku s cereáliemi. Pižmič se na to konto musí vrátit, aby nashromáždil více předmětů do kapes.

8:00  Žmur se po příchodu do školky rozpláče, protože si sice vzal Blesk McQueena, ale zapomněl šusťáky na ven. „A to nemůžeš tomu Pohovorovi zavolat a říct, že přijdeš jindy?“ ptá se mě a smutně smrká do rukávu. Jak bych ráda!

8.05   Čičman brečí,  protože zapomněla ve Žmurově školce misku s cereáliemi. Při té příležitosti mi neunikne, že má na rukou podivnou vyrážku. Co to sakra je?!

8:06   V pohodě, jen moje rtěnka. Půlku snědla a zbytek si rozetřela zhruba po 80% těla. Teď řve pravděpodobně kvůli tomu, že nemá svoji misku a začíná jí být blbě z natrávené ropy.  

8:20   Využívám k předání Čičman tmavé chodbičky u šaten školky. Vypínám si telefon a zdrhám.

8:40  Jedu metrem mezi samýma nasranýma ksichtama. Jediný, kdo se tu usmívá, je smažka s pytlíkem ředidla a já, protože někam jedu bez dětí. Když si uvědomím, kam že to vlastně jedu, nasazuji stejný výraz submisivního zoufalství, který vidím na lidech okolo.

9:00   Učesaná, namalovaná a zpocená na recepci. Personalista má dvacet minut zpoždění.

9:20   Startuje desetiminutový závod v zírání. Personalista se mě snaží silou kvantové myšlenky přesvědčit, že je nejrozumnější kapitulovat se ctí, podepsat dohodu a vypoklonkovat se. Já bez odstupného neodejdu. Kdo zamrká nebo skloní pohled, prohrál.

9:30   Už mi po tvářích stéká řasenka, ale držím jako zakousnutý buldok. Vtom personalistovi zazvoní telefon, na recepci čeká další matka po rodičovské. „Tak se potkáme zase za měsíc“, loučíme se. A já myslím, že nejrozumnější strategie vedoucí k pokladu je dostavit se se zpožděním v domácím vytahaném outfitu a s dětmi k tomu. A samozřejmě s miskou cereálií!