Mami?! Kup nám zvířátkó!

(poslední slabiku čti úpěnlivě)

M. se kdysi nechal slyšet, že jestli děcka jednou dotáhnou domů něco živého a chlupatého, budou si muset vybrat mezi zvířátkem a tátou. Prohlásil to krátce poté, kdy Jamieru, náš poslední potkan, překousala káblík od lampičky a M. dostal pecku jako prase – v každém případě šlo o zážitek natolik výbojný, že v něm vydržel celých pět let.

„V žádném případě.“ odvětil Žmurovi, když přišel s letákem petcentra a ukazoval mu domeček pro křečky.

„Ryby smrdí a musí se furt čistit.“  procedil se zaťatými zuby při sledování „Hledá se Nemo“.

„Proboha! Proč by se zrovna v našem bytě měl poflakovat orangutan v kšiltovce a každý večer jsem si musel vybírat zrzavý chlupy a všenky z polštáře?“ zatrhl na můj vkus zbytečně tvrdě i primáta.

A tak se pozornost dětí soustředila logicky na mě, coby nejslabší článek, snadno podlomitelný jediným pohledem na ježčí mládě, nebo vychrtlé štěňátko z popelnice. Návštěvy petcentra se staly nedílným rituálem při jakékoliv cestě směrem na Olšany a později při jakékoliv cestě kamkoliv, protože odbočit můžete vždycky. Ano, je to ten podnik, odkud jsem přitáhla i nejstarší zebřičku ve střední Evropě, čímž mu píšu pozitivní recenze na kvalitní genofond, ale pro M., který si při čtení tohoto článku nervózně uhryzává nehty a už teď je skoro u malíčku na pravé ruce, stoletý džungarák ani Darwinova želva nebudou posly dobrých zpráv.

Žmur si totiž právě tam vybral morče, které se hned několik ročníků za sebou muselo stát absolutním vítězem o nejtupější exponát v rámci celosvětové prodejní sítě. Pokaždé, když přijdeme, sedí morče v tom samém koutě a roboticky přežvykuje. Otevřít-zavřít-olíznout. Otevřít-zavřít-olíznout. Možná rapuje nějaké nadávky – kdoví, jestli to tlusté sklo není zvukotěsné a zda k tomuto opatření není pádný důvod. Morče totiž svůj prosklený apartmán sdílí s králíkem, který se nápadně podobá Čičmaninu Tytymu. Tím pádem Žmur do projektu „zvířátkó!“ vychytrale uvrtal i svou mladší sestru, protože nárokuje cokoliv, co se Tytymu podobá. Od čoko velikonočních zajíců po přehoz na gauč. Abych nezapomněla, morče už má jméno. A je to opět Jirka.

Bohužel se nedá tvrdit, že by Tyty ve stojaté přítomnosti Jirky udivoval svým intelektem, nebo nějakou ultimátní dovedností, jako je třeba hra na foukací harmoniku. Ale aspoň se hýbe a občas nakopne rapujícího Jirku do hlavy a snaží se u toho vypadat roztomile, takže mu rádi uvěříte, že to byla jen nešťastná náhoda.

A taky bychom se na Tytyho s Jirkou vydrželi chodit koukat klidně do Žmurových patnáctin, kdyby nezačal podnikat kromě pojmenování i další konkrétní kroky. Oddělovat a schovávat mrkev (do mého šuplíku samozřejmě). „To bude garáž?“ ptám se nad rozstříhanou krabicí od bot a Žmur zavrtí hlavou, protože tohle je přece domeček pro Jirku. M. si ještě pořád myslí, že z toho vybruslí s autodráhou, ale podle mě jde o neduživý plán s pouze krátkodobým vítězstvím a na ty všenky a zrzavý chlupy na polštáři stejně dojde. 

A co myslíte vy? Zaslouží si každé zvířátko mít svoje děťátko?