Sem z Prahé!

Dnešní den se zapíše do kroniky městského úřadu a kdoví? Možná i do nějakého oslavného welcome článku v Novinách Prahy 2 hned vedle sloupku pro aktivní seniory. Po svém přerušovaném, ale téměř osmiletém působení na Praze 2 jsem dnes podepsala žádost o trvalé bydliště. Dobře, mnoho z vás teď mrzutě povzdechne nad banalitou dnešního tématu. To zase bude post! Proč na ten dementní blog ještě chodím?

Protože musíte. Tohle prostě musíte vědět!

Návštěvy úřadů bohužel nejsou zrovna z těch, kde bych se viděla nějak ráda a často. Jednou, snad v daleké budoucnosti, až bude automat na papírky s pořadovým číslem vydávat také teplé sezónní nápoje nebo alko míchané koktejly a budu se moct během čekání dívat na 3D film dle svého výběru, tak možná změním svůj přezíravý postoj.

Zatím to ale vypadalo takhle:

Milý: „Měli bychom zase zajít na matriku podepsat ty debilní papíry, kde se přiznávám k otcovství outěžka.“

Já: „Hmm, jo. A kdy? Zítra nemůžu. Co třeba v dubnu?“

O měsíc později:

Milý: „Už bychom tam opravdu měli zajít, aby se nakonec nestalo, že budeme mít neznačkový dítě bez rodokmenu! Kdoví, jestli by tě bez razítka a ověřeného podpisu vůbec nechali porodit!“

Já: „Zítra nebo nikdy. Je nutné za každou cenu zhoršovat situaci a plánovat to na brzy ráno?“

Milý: „Musíme tam na půl osmou. Ta tvá buržoazní ranní lenost pramení z toho, jak dlouho už se vyhýbáš práci! A nechceš si u toho konečně vyřídit i to trvalé bydliště?“

A tak jsme dnes ráno naběhli na městský úřad, vybaveni potřebnými dokumenty. Matrika byla hned. Překvapivě jsme vůbec nečekali a úřednice tentokrát ani nežádala vyplnit Čičmanovo jméno, takže si můžeme jeho varianty ještě nechat projít hlavou. V laktačním deliriu potom klidně můžu v porodnici nahlásit kapitána Achaba nebo Salomé, když se mi zatmí.

Trochu kodrcavější přistání mělo vyřízení druhé formality, trvalého bydliště. Žmurova trpělivost byla po matrice vyždímána až do poslední kapky a spustila se mi krev z nosu. Zaplatila jsem pade za krátký formulář, podepsala úvahu na téma jaké přínosy můžu Praze 2 nabídnout a souhlas s tím, že můj popel mohou po smrti použít jako hnojivo pro sazeničky do Riegrových sadů. Načež mě úřednice za zpěvu státní hymny ošerpovala a ustřihla mi roh občanky.

„Neříkal jsi, že mi u toho zničí občanku!“ vyčítavě se obracím na Milého. „Víš co mi zabralo času a odhodlání si vyřídit její aktuálně platnou verzi? A pak si přijde paní s nůžkama a můžu začít se vším od začátku!“

To už mě na kynula další úřednice ze sektoru osobní identifikace. Vstoupila jsem se svým zakrvaveným kapesníkem do těsného prostoru, kde mě oslepovala stowattová zářivka a objektiv kamery. Nadiktovala jsem opět své údaje a parametry, objektiv se spustil níž a zasadil mi prudkou světelnou ránu, po které mi před očima pluly jen neostré zelené obláčky a mezi nimi se usmívala tvář úřednice.

„Tady na monitoru uvidíte za chvilku svoji fotku na nový průkaz“,  ukázala směrem k obrazovce. Snažím se soustředit a mezi zelenými obláčky opravdu identifikuji svoji podobenku s krvavým strupem pod nosem, rozcuchanou ofinou a velice překvapeným výrazem.

„Jestli chcete, můžeme to zkusit ještě jednou“, vyhodnocuje úřednice můj výraz naprostého zklamání, který se mi nedaří ovládat. Strhnu si tedy strup, upravím si ofinu napravo a snažím se tvářit lidsky, ale přesto důstojně a jako člověk s velkou budoucností. Chvíli se nic neděje. Už to je nebo jak dlouho mám v té křeči ještě vydržet? Tázavě se nakloním směrem k objektivu. Prásk! Další oslňující rána zasazená oslabenému zraku, který se teprve vzpamatovává z prvního útoku. Tentokrát na mě z podobenky civí paní ulíznutá na Hitlera s obočím povytaženým do půli čela a pootevřenými rty ve snaze vyslovit marnou otázku.

„Prosím vás…“, začnu. „Já si ale myslím, že tohle už je moc povedená fotka“, přeruší mě úřednice. „To tady máme i o hodně horší portréty“, uchichtne se, ale tak zlomyslně, že je mi z toho úplně jasné okamžité odpálení mailu s moji fotkou na celou státní správu s předmětem „pro vaše úsměvnější ráno“, hned jak vycouvám z kanceláře. Zahledím se přes její rameno na sklo, za kterým si Milý nervně poklepává hodinky a ano, vidím i horní polovinu Žmura v pohybu, jak běhá kolem haly, rozhazuje formuláře ze stojanů a otiskává na ně svoje holínky. „Tak jo, vždyť je to jedno“, souhlasím. „Však si ji za patnáct let necháte zase vyměnit“, usměje se na mě paní souhlasně.

Opět o důvod víc vdát se nebo přestěhovat. 

Těhotenský bootcamp

Když jsem byla těhotná s Pižmurem, připadala jsem si pořád někde skříplá a skrčená, což se stalo po pár měsících nepohodlí příčinou mé registrace na těhotenskou jógu. Hodiny probíhaly v zaběhnutém pořádku a o fyzické náročnosti rovnající se ranní rozcvičce v hospicu. "Nejdříve si pohodlně lehneme na bok a prodýcháme první čakru (uplyne 10 minut, první třetina cvičenek usíná). Tak a teď zvedneme levou ruku, velmi, velmi pomalu a opatrně nad hlavu. Nepřeceňujte svoje síly! Výborně, vydýchejte se a lehněte si na druhý bok. Zavřete oči a soustřeďte se na pomalé nádechy a výdechy do druhé čakry...(ozývá se táhlé chrápání, předcvičující vyčítavě pokašlává a okotlí relaxační hudbu víc nahlas. Cvrlikající ptáci se doplňují s rytmickým chrápáním a teď už se kromě toho ozývá i násilím zadržovaný smích bdělé menšiny.)

Chodila jsem z těch hodin sice dál uskříplá, ale zato odpočinutá a odevzdaná jako Bódhisattva; koberce tam mají měkké a časem jsem si vyležela koutek hned u topení, kde se mi dařilo prodýchávat čakry obzvlášť hluboce. Proto jsem s volbou fitness saloonu neváhala a zaregistrovala se na stejné adrese i tentokrát. "Kurz jógy už je bohužel plný, ale můžu vám nabídnout Pilates. Je to skoro to samé", ujišťuje mě recepční. Je mi to fakt jedno. Pilát nebo Mahéšváranda, v řízeném povalování pod topením jsem na poloviční cestě k osvícení a stát se organizátorkou svých vlastních kurzů!

Na první hodinu si u skříněk oblékám tričko na spaní a ovčí bačkůrky, takže mě trochu zarazí trikoty a iontové nápoje ostatních účastnic. Asi mi za ty dva roky ujel vlak s těhotenskými cvičebními úbory. Koutek u topení je prázdný, rozběhnu si tam natřást svoji matraci ze tří karimatek a pohodlně začít s relaxací. Vtom vrazí do místnosti obergruppenfűhrerin zahalená do neónově růžového trikotu, tyrkysových očních stínů a na hlavě se ji do rytmu natřásá odbarvený blond ohon. V sekundě stojíme v pozoru a hlásíme příjmení. A zůstáváme ve stoje! "Zavřeme všechny naše spodní otvůrky a hmitáme! Raz, dva, tři, čtyři, raz, dva, tři, čtyři! Vy mi tam nějak vlajete", zapichuje gelový nehet na ukazováčku mým směrem, zatímco se snažím udržet balanc na jedné noze a zbývajícími končetinami pohybovat podle příkazu (a ještě se u toho soustředit, jaké všechny otvůrky mají zůstat uzavřené a jestli se budou taky synchronizovaně otevírat). 

"A tu nohu pěkně do pravého úhlu, ať si tam pro vás nemusím dojít" žertovně na mě pičuje od zrcadel za chvíli. "Css, cso si myslíš ty cs..au křeč!...ty cs...couro!" chroptím přes semknuté rty během dřepů s nataženýma rukama před sebou. Potom v odrazu zrcadel postřehnu, jak se přikrádá mým směrem, drtíc po cestě nepoddajné kosti ostatních lemplů. Raději si vykloubím kyčel do pravého úhlu svépomocí, ale stejně si mě podá a zručně mě přelouskne jako brčko do koktejlu se slovy "takhle to bude mnohem efektivnější!"

Konečně si sedáme, výstižněji, hroutíme se na podložku. Ale jestli se mnou počítáte s tím, že teď se bude odpočívat, tak jste dětinové z jógy pro začátečníky. Ostatně ten fitness klon Barbie a pneumatického kladiva vás záhy přesvědčí, že hmitat a posilovat řitní svěrače se dá dokonce vleže i při závěrečné relaxaci, aby se člověk nemusel stydět za promarněný pocit, že se tam za své peníze válí zbůhdarma jako nějaké hovado na louce.

Cestu domů bych nazvala spíš pochodem smrti a hned od rohožky jsem si poprosila o masáž, u které jsem vyčerpáním usnula. Zdálo se mi o tom, že mi Barbína svazuje ruce posilovací gumou na cvičení a ucpává otvůrky činkami za stálého odpočítávání raz, dva, tři, čtyři! Když jsem se ráno vzbudila, zjistila jsem, že opravdu nemůžu hýbat rukama a taky namoženými stehny. A navíc, že zakoupenou permanentku na deset lekcí nelze stornovat! 

Smyslů zbavená

Viděli jste Perfect Sense? Nemusím moc katastrofické filmy a už vůbec ne, když k Zemi míří asteroid, který může odklonit jen nepodplatitelný fízl ve výslužbě a ještě u toho pár cápkům rozmluvit kouření hašiše, přefiknout dojatou Liv Tyler a obnovit upřímný vztah s dětmi z minulého manželství.

Leitmotivem Perfect Sense je epidemie, která lidstvo kosí postupnou ztrátou smyslů jednoho po druhém. Ty první jsou spíš zábavné - od čichu přes chuť (pojďme se zakousnout do mýdla, chutná jako jahodová pěna!), ztráta sluchu už je psycho pro pokročilé, ale pořád ještě lepší varianta, než finální slepota na úplném závěru.

A pokud se ptáte na vnitřní poselství, které tenhle film přinesl zrovna mně, tak vám mohu s pohnutím odpovědět. Buďme silní, apokalypsa přichází!

Totiž čich jsem zřejmě definitivně ztratila někdy před měsícem, kdy jsem už konečně přestala rozlišovat mezi zdravím a nemocí, ale pouze mezi barvou a kvantitou sekretu, který se mi valí z nosu zhruba dvacetkrát denně, o prudkých erupcích v přechodech mezi zimou a teplem nemluvě (kolik nic netušících a nevinných cestujících v tramvaji už to schytalo do svých límců a ramen, když jsem neměla po ruce kapesník!). A to ještě neuvádím hrubou finanční rozvahu spotřebovaných palet papírových kapesníků nebo estetickou stránku věci – sytější nachový odstín by jeden pohledal snad jen na nosu Bolka Bolívky nebo Miloše Zemana. A Zeman si ho může nechat aspoň zaretušovat.

S čichem jde ruku v ruce chuť, ale stejně jako postavy snímku zmíněného úvodem jsem zatím nenašla důvod propadat panice. Ne že bych si nepřiznala, za mou potenciální kariérou sommeliérky se skví rozmázlá hlenitá tečka, na druhou stranu mi přestala vadit spousta maličkostí, od zkyslého mléka v kávě po kamarádské sdílení spolusedadla v metru s bezdomovcem a jeho igelitkou pokladů. Pokud byste potřebovali vyčistit septik nebo se seškrabat několik měsíců zesnulou babičku z koberce, nestyďte se a pište do komentářů.

Varovné to začalo být až o víkendu, kdy jsme s Gábinou, Luckou a Jakubem z minulého postu vybírali z víkendového menu v hospodě po výletu do Prokopského údolí.

„Takže dvakrát guláš a jednou roštěná na žampionech. A my se známe?!“ zeptá se číšník po mé levici silně zainteresovaným tónem, zatímco jsem zabořená do lístku, jako obvykle jsem poslední a stejně si zaboha nemůžu vybrat. Jeho otázka mě vytrhne ze soustředění a jak se na něj zadívám, tak tyhle oči si opravdu pamatuju, snad jen trochu jiné rty a delší vlasy...ale jak by se octnul tady?

„Cože a odkud?“ vyhrknu po pár sekundách zírání na něj, když mi Lucka zarazí loket do žeber, co teda bude s tou objednávkou.

„Z lístku“, dostává se číšník do podobného stádia chaosu a nesměle ukazuje na jídelák přede mnou.

„Jako co si dáš“, tlumočí mi netrpělivě Gábina jako kreténovi, kterého si vzali na neděli domů z ústavu. „Ahajo, tak ten guláš třeba, díky!“

Jak mohlo znít „a vy si dáte?“ stejně jako „a my se známe?“ rozebírám s nimi potom filologicky u stolu, ale nikdo nezná odpověď. Stejně jako mi tvrdí Milý, že mi to s tou hospodou říkal a stejně jako Žmur prospí už celou noc a ani nepípne – tak to aspoň připadá mě na úsvitu nové éry oproštěné už nejen od chemických smyslů, ale i od zvukových informací.

Příští post brzy a jako obvykle, nebo později v Braillově písmu. 

Odpadky. Voní dobře, chutnají skvěle!

Když se před rokem vrátil z cest náš kamarád Jakub, vypadal a vlastně se i choval jako Ježíš. Kolem ramen mu vlály husté vlasy plynule se prolínající s plnovousem a magistrálu před Nuselákem přecházel s klidem mesiáše coby Jordán i přes klaksony nasraných řidičů. Absolutně nezapadal mezi kulisy pražských business center a kravaťáky před budovou, kteří do sebe tahali marlborky v krátkých nervózních šlucích a potom se vztekle dusili do globálně klíčových telefonátů s dodavateli trojvrstvého hajzlpapíru s jahodovým aroma.

Jakub přecestoval z Nového Zélandu zpátky do Evropy, chvíli chytal ryby a šrot na Balkáně s Rumunama a potom zahnízdil kdesi ve španělské jeskyni se svatým mužem. Chodili nazí, obrůstali spolu vousem a občas zapózovali pro nějakého toho turistu toužícím po mystickém dobrodružství. „Ajo, a čím jste se živili?“ ptaly jsme se s Gábinou, neb jsme si nedovedli duchovní guru představit ani na večerní směnu u kasy s reklamními tričky „Jak vám mohu pomoci?“ stěží zakrývající jejich nahá přirození.

„No, slyšely jste už někdy o kontění?“ mrknul na nás Jakub zpoza hustého obočí. Supermarkety vyhazujou neuvěřitelný množství jídla a fakt nekecám, ale většinou vyhazujou ty nejlepší věci. Třeba zralý ovoce, právě proto, že je zralý a sladký a nejsou to ty uchcípaný zelený mandarinky, co vám můžou ležet na stole další tejden. Výbornej salámíček den před spotřebou, ten vám v jeskyni vydrží dalších 14 dnů klidně votevřenej, nakousanej. Na trvanlivý mlíko a jogurty je expirace tak nadnesená, že jsou skoro nezkazitelný, vlastně je stačí protřepat…“

Takže když jsme šly potom do Crossu na dokumentární film Taste the waste, očekávaly jsme tak nějak přirozeně pokračování zmíněného srazu.

A možná Jakub nasadil vysokou laťku a možná bych z filmu půlku vystříhala, ale celkově jsem jsem se nemohla odtrhnout a líbí se mi hlavně čísla – na rozdíl od rozvláčných a subjektivních sdělení „myslím, že náš postoj k potravinám je odcizený“ film obsahuje i dost konkrétních údajů, která jsou ověřitelná fakta. Jako těch 90 milionů tun nezkaženého jídla v EU za rok, které se vyprodukují jen proto, aby se vyhodily a spálily – většinou ještě za přísných hygienických kritérií, takže přičtěme další ztráty za energie a lidi, kteří jsou v likvidačním businessu přímo zaměstnaní.

Ve snímku vidíte mezinárodní srovnání nakládání s potravinami nejen v rámci unie, ale už i to je docela hustá kaše. Namátkou ve Francii jsou v potravinových řetězcích běžné standardy vyhazovat mléčné výrobky týden před spotřebou, protože přesně tolik dnů dělá pro zákazníka rozdíl mezi atraktivním zbožím a odpadem, podobně jsou na tom masné výrobky. Pro velkoprodejce je nejvýhodnější jogurt vyhodit – kvůli hygienickým předpisům ho nemůže rozdat a dokonce si nemůže dovolit ani spolehlivě nezajistit, aby se k němu někdo náhodou nedostal a podloudně ho nesnědl. Stejně končí ovoce a zelenina, která je příliš malá nebo velká pro to, aby se vešla do norem a regálů. Dokonce existuje směrnice o sklonu okurky - ty příliš zahnuté se špatně balí, transportují a jsou prakticky neprodejné už od chvíle, kdy se narodily. Ilustrující případ Kamerunky, pracující ve velkém zlém supermarketu právě u třídící linky a vyhazující denně tolik jídla, které si její původní rodina nemůže nikdy dovolit, je už spíš útok na city diváků.

Stejně jako uznávám fórky na snížené schopnosti selské rozvahy u Američanů, za které si můžou víceméně sami, ale úplně jsem čekala na okamžik, kdy se ve filmu objeví zásadní obvinění, že jsou to bohapustá hovada bez možnosti odlišit bramboru od french fries. A dočkala jsem se. Americká farmářka, razící sympatický trend zahrádek na střechách New Yorku, pořádá zároveň agroturistické show, jak vlastně vypadá živá rostlina a že vejce padá slepicím od zadku a ne z výrobní linky. „A tohle je rajče“, ukazuje farmářka na keřík. „Víte, hodně lidí si na první návštěvě myslí, že je to jablko, ale stačí jim to vysvětlit dvakrát, třikrát a pochopí to!“ Ale no tak...!

Každopádně si v mezinárodním srovnání rychle uvědomíte, že na tom nejsme na českém písečku zase tak špatně. Nebo tak dobře? Když v Albertu flák vepřového projde o pár týdnů a zezelená, tak ho environmentální aktivista v tričku store managera nechá naložit do pikantní marinády, přelepit nálepkou „kotlety na gril“ a jede se dál. Ještě o něco osvícenější přístup mají vietnamské večerky, kde se v krabicích prodává běžně shnilé ovoce s výkřikem „Pozor! Toto je Akce!“, ale to je aspoň na férovku pro koncového zákazníka. Ačkoliv si nedovedu představit, kdo se stal šťastným majitelem karbonově černých banánů v naší večerce naproti, pokud si je někdo nekoupil v přesvědčení, že jde o ostravské klobásky za pět korun kilo.

Co se plýtvání týká, o poznání hůře dopadl můj test mezi pražskými bezdomovci. Začalo to tím, že jsem se jala připravit těstovinový salát, kde hrozí opravdu zvýšené riziko, že počet těstovin nikdy neodhadnete správně. 

„Už přisypu jen dvě hrsti kolínek“, přísahám si nad hrncem, když letmo sjedu pohledem mísu rajčat, paprik, cibule a tuplák majonézy. „Sakra! Ty sáčky na těstoviny snad vyrábí takhle schválně, aby se nekvalitně natrhly a vysypaly celé!“ dumám nad bublajícím kotlem. Ale tebe už schovávat nebudu, chlapečku, nemysli si. Dopadla bych jako moje matka, která má lednici obšancovanou Petriho miskami s půlkou vaječného žloutku, lžící marmelády nebo trojúhelníčkem oschlého taveňáku. A to já nedopustím, takže v konečné výrobní fázi ohnu dvě vidličky při snaze rozmíchat něco okolo deseti kilogramů surovin. Přičemž dorazí domů Milý, nějak dnes nemá hlad a potom zjistím, že v pánském kabinetu potají spráskal rodinné balení arašídových křupek.

Nicméně kvantita těstovinového salátu těžce přesáhla můj morální kodex na vyhazování zbytků, takže jsem ho nakydala do jídelních setů, v čínském bistru jsem ukradla hrst plastových vidliček a sice pořádně nakrklá, zato s ušlechtilými pohnutkami jsem se vydala jako Máří Magdaléna mezi prostý lid na hlavní nádraží.

Zamířím ke skupině houmlesů číslo jedna a najednou nevím, jak začít. „Ehmh, nemáte, nebo neměli byste náhodou...třeba...hlad? Mám tady těstovinový salát, víte, udělala jsem ho trochu víc“, začínám konverzaci a vybaluju první balíček jako kotě z košíku. Trochu se z něj při transportu rozlila majonéza, ale stejně se nad tím nemuseli tvářit tak pohoršeně. „Jó a jak je to starý slečinko?“ očichává misku ten nejstatečnější z nich. „Nemáš cigáro?“ ptá se mě jeho kámoš daleko otevřeněji. Dvě misky nakonec udám, ale hřejivý pocit lidské solidarity si teda rozhodně neodnáším.

To bezdomovecký tým číslo 2 se mě dokonce snaží stáhnout o prachy za to, že pokrm zkonzumují i přesto, že tam není maso! Potom se ke mně přitočí Albánci v podezření, že jsem zapletená do místní dealerské sítě s herákem, takže na nic nečekám a poslední misku odhazuju na lavičku v Sherwoodu. Dvě štětky si od něj rychle odsednou. Třeba to snědí aspoň veverky!