Mýval a pradlena

 

Víte, jak se pozná, že jste s někým fakt jin a jang, rub a líc, jahody a šlehačka? Ne, fakt to není dosažený stupeň vzdělání, a dokonce ani společný ascendenty ve Střelci. Pozná se to v prvním společným bydlení a odborně bych to nazvala vzájemnou úklidovou kompatibilitou.

Neskrývá se pod tím nic jinýho, než potřeba, aby partner vykonával činnosti, který vám nejdou, nebaví vás, nebo se jich rovnou štítíte. Nebo všechno dohromady. A ten druhej v nich má upřímnej zájem, srovnatelný s pocitem při olejový masáži chodidel.

V tomhle ohledu jsme s Emem dokonalej pár, i když to samozřejmě má svoje trhliny.

Já peru, věším a rovnám věci do komínků. Připadá mi, že v naší domácnosti se dvěma věčně špinavýma dětma vznikají neustále nové příležitosti, jak si pořádně zaprat. Ale když jsem nedávno nakládala třetí pračku věcí, prolétla mi hlavou myšlenka, že jednou děti vylétnou z hnízda – a v tom případě nejspíš začnu pravidelně prát taky pokojovky a Puďase.

Myslím, že tam někde na druhý straně internetu sedí někdo, kdo má stejný hobby, tak si to shrňme: praní je psychoterapie. Nejdřív vytřídíte věci, který potřebují vyprat. Je to pochopitelně tričko ze včerejšího tréningu, kde jsem nechtěně urazila transsexuály a pak se za to styděla. A spoustu špinavýho oblečení našich dětí, ve kterým možná někoho zabily, protože nechybí ani zaschlá krev na rukávu Čičmaniny mikiny.

Naházíte to do pračky. Chrstnete na to aviváž, jako farář svěcenou vodou, a otočíte čudlíkem. Takhle jednoduchý a instantní to je. Za hodinku jsou všechny vaše hříchy pryč a vy si věšíte voňavý a čistý prádlo jak v reklamě, abyste si pak poskládali svůj nový život do komínků a začali nový životní cyklus. Lepší. Pochopitelně.

Na druhou stranu mi nikdy nevonělo mytí nádobí. Přijde mi, že pár minut po jídle se i z výborný svíčkový stane mazlavá hnusná hmota, která naschvál zaschne na okrajích talířů. Drhnout to houbičkou je ekvivalent drhnutí kyblíku, do kterýho naše děti blijou, když mají virózu.

Vůbec všechno spojený s tím nádobím tak nějak divně smrdí – a nejvíc houbička. Jestli se někdy fakt dá najít příčina mých panických atak, tak za tím podle mě stojí nějakej vyžilej exponát, kterej obsahuje trávicí enzymy, hnilobu, plísně, tyfus a výkaly. Neptejte se mě, kde se tam vzaly, ale podle smradu tam prostě jsou.

Kdybych žila sama, myla bych nádobí tím stylem, že bych se ho nanosila do vany a polila všechno flaškou Sava. Nebo používala papírový talíře, klidně mě za to vypíchněte oči plastovou vidličkou. Em mi to zakazuje, protože mytí nádobí je jeho guilty pleasure.

Em se při naší zfušovaný rekonstrukci stejně nejvíc rozčílil, když se ho elektrikář ptal, kde bude stát myčka kvůli vedení rozvodů. „My nemáme myčku“ zpražil ho Em tónem, jako když by pan Vasilenko právě urazil jeho matku.

„V pohodě“, řekl tenkrát Vasilenko, co byl úplně splachovací a nepoznal drobné sociálně-komunikační nuance. „Třeba jednou budete chtít, ať tadyk paní nemusí mejt všechno v ruce…“

„My nebudeme mít myčku, NIKDY, rozumíte mi?“ naběhla Emovi tepající žíla na čele. „No dobrý, však jen nabízim, nenutim“ zvedl elektrikář ruce nad hlavu a podíval se na mě s takovým soucitem, až jsem očekávala, že mi nenápadně předá číslo na linku bezpečí, když se Em nebude dívat.

Emova posedlost nádobím má určitě taky svou psychiatrickou diagnózu, protože je například schopný odtrhnout vám lžíci od úst, protože už má zbytek večerního nádobí umytej a vy ho jen zdržujete.

Taky si někdy udělám kafe, nechám ho bez dozoru a jdu ještě něco vyřídit, a pak dost často na lince najdu už jen čerstvě umytej hrnek s vypulírovanou lžičkou úhledně seřazenou v patřičné sekci odkapávače.

Na druhou stranu, kolikrát jsem mu já sebrala tričko, protože se mi barevně hodilo do prací dávky? Kolik jeho ponožek už nikdy nenašlo svou druhou? Vždyť vám říkám, jsme prostě dokonalej pár – až na pravidelný nedoplatky za teplou vodu ve výši ročního rozpočtu průměrný angolský vesnice. 

Co byste si za nic na světě nenechali vzít vy?

Možná jsem to chytla v dětství, tím vysedáváním na skákající tatramatce/ giphy.com