Bílý heroin babičky Pham aneb poklady z vietnamské večerky

O naší vietnamské večerce jsem vám už určitě někdy psala. Zrovna si nemůžu si vzpomenout, jestli to bylo v souvislosti s instantní mutantní polévkou z glutamátových kachních pařátků, po které vám narostou plovací blány mezi prsty, nebo s miniaturní lahvičkou podivné nahnědlé tekutiny. Náš Vietnameček, večerní dealer octových chipsů a vína o flaštičce prohlásil, že je to "kchapka proti dýma a červ" a hnětl se přitom zaníceně ukazováčkem mezi obočím. Takže usuzujeme na umělé slzy do třetího oka.

Nedávno jsme si s M. povzdechli, že divoká doba je pryč: i náš Vietnameček podlehl trendům a začal být bio, vintage a lokální. Navoskovaná rudá jablka z Makra vystřídaly hniličky z popelnice u nedalekého farmářského trhu. Čestné místo v předním regálu ukradl vietnamské kafrové masti komunistický Metro dezert. Ve vinném lístku přibyl růžový Sklepmistr a z televize se ozývají večerní zprávy na Primě místo asijské talentové show s kvičícími holčičkami v trikotech, které se nechaly požírat pětimetrovou krajtou. Ještě by zmizela krajinka s blikajícím potůčkem z interaktivního obrazu na zdi a byla nahrazena ukřižovaným Ježíšem, nebo nástěnným portrétem Miloše Zemana a přestali bychom tam chodit – nebo jenom pro toaletní papír, když dojde. Takhle ultimátní my dovedeme být.

Naštěstí se pan Vietnameček brzy zvrávoral z ovčího trendu současného trhu, nebo mu přijela na návštěvu hanojská tetička s velkým kufrem. Každopádně se vyprahlé regály opět zazelenaly asijskou úrodou.

Dnešní post díky tomu věnuji krabičce Banh Dau Xanh, tedy koláčkům ze zeleného hrášku, jak nás informuje anglický podtitulek. Já nevím, co vy, mě taková krabice s usmívající se asijskou babičkou, která vypadá tak trochu na tripu – nebo jako focená posmrtně, rozhodně nenechá lhostejnou. Za 59,- Kč si ji odnášíme domů. 

Krabice obsahuje okolo dvaceti pečlivě balených pytlíčků ve staniolu, takže z kvantitativního hlediska je to rozhodně výhodný kauf. Můžete to nabídnout jako raritu mnoha návštěvám k šálku jasmínového čaje, nebo to střelit za padesát táců nigerijským prodavačům drog na Václaváku.

Po rozbalení staniolu na vás vykoukne deset malých dávek v kostičkách. Nemyslete si, že je v těch kostičkách taky strčíte do pusy, imaginární kubický tvar se totiž při sebemenším průvanu nebo vzdáleném pokusu o dotek rozsype na prach. Zřejmě je to určeno spíše k nitrožilní aplikaci, ale tím se nenechte odradit a přineste si lžičku. Před tou už totiž žlutozelený prášek neuteče. Naberte si vrchovatou a strčte do pusy. A znovu. A další.

Psice: „Mně to připomíná takovou tu hnědou lecitinovou kostku, co se prodávala, když jsme byli malí…víš co, bylo to mastný a vypadalo to jako Masox.“

M.: „S Masoxem souhlas.  Cítím tam tu masokostní moučku a sušenou krev, i když je to zazděný cukrem.“

Psice: „A co ten hrách?“

M.: „To mě zaujalo, ten tam není vůbec znát. Ale má to barvu jako hrachová kaše z jídelny“

Psice: „Voní to trochu po rýži. Podle obalu to nevypadá, že by tam byl cukr. Co by to mohlo takhle osladit?

M.: „Popel je prý nasládlý. A rozhodně se rozsype stejně snadno“ šťouchá do jedné z kostek.

(podívají se znovu na medailónek babičky na krabici)

Psice: „To je jedno, potřebuju další!“

Hele Pham, já už ten herák nechci tahat v kondomech v zadku...

A co řekneme celní správě? Třeba, že to jsou...hrachový koláčky?

P.S. Nevíte někdo, jak se jmenovaly ty hnědý vitamínový kostky?

Ježíš na dětském kole

Z týdne bezdětné dovolené zbyly zase jen sentimentální vzpomínky (připomeňte mi, abych vám někdy napsala o tom, jak jsem malovala koupelnu – nemyslete si, že jsem se jen planě poflakovala v černouhelných dolech nebo u stánku s klobásama a ciderem na fesťáku!)

Stejně jako se vám po běžné dovolené nahromadí hromady práce, kterou je potřeba se prokousat a nikdo se nepohrne, aby vás toho ušetřil, nesly se poslední dny ve znamení nákupu podzimních věcí, bačkor do školky (tohle jsem nenáviděla, protože to bylo jeden z nezvratných důkazů, že začne zase desetiměsíční výmrz s pančitelkama) a posledních letních návštěv. Aktuálně opět na Východě, což je, jak sami víte, věčný zdroj podivných situací a historek.

Sedíme s Len, moji nejlepší kamarádkou z gymplu, na lavičce v parku a snažíme se rychle spolykat tyčinky  - kvůli čtveřici malých kleptomanů a slinilů je to nutné opatření. Len se ostatně přiznává, že dnes ještě nejedla. Děti jí snědly snídani dřív, než se stihla uvařit voda na smrťáka. Navrhuji, že odvedu pozornost jejich sígrů, aby si mohla skočit pro rohlík a potajmu si ho zhltat za stromem, ale neprojde to. Nedobrovolně se stáváme arbitry sporu, kolik snědla Šárka kamínků, kterýma ji kluci krmili. Ondra tvrdí, že deset, ale je potřeba dodat, že víc než do deseti stejně nenapočítá. Žmur to vágně zobecňuje na plnou hrst a to další byly šišky, nebo králičí bobky. Potom si navzájem strhnou kšiltovky a nahází si do očí hlínu.

Vtom se u lavičky zjeví další kluk, ne o moc větší než Žmur. Protože má modré tepláky a červené tričko jako Ondra, chvíli nám trvá, než ho rozpoznáme jako nově příchozího. Vlastně až v okamžiku, kdy začne mluvit.

"Chlapci, a co kdybyste se přestali hádat“, řekne ten kluk s brilantní výslovností (a opravdu používá i slovo chlapci). Vymyslíme nějakou hru i pro holky – aby se o ně vaše maminky nemusely bát“ pokyne směrem k nám.

„Super“, spadne mi čelist. „A jak se jmenuješ?“ „Já jsem Jirka, podává mi obřadně ruku. Ale klidně mi říkejte Jime“

„Fajn Jime, a kolik ti je vlastně let?“ upřímně se zajímám, když Jim začne chlapcům přednášet o mořském ekosystému. Je docela zvláštní poslouchat kluka, co má jít po prázdninách do první třídy, mluvit o rybách, řasách a ropných skvrnách. Podivné je i to, jak se mu kluci přizpůsobí. Okamžitě si vytřepou z čepic kamínky a jedním tahem utřou hlínu ze spojivek. Žmur právě rozebírá, jestli chobotnice umí kývat a vrtět hlavou. Dokonce i my s Len si na okamžik přestaneme z prázdné krabičky od tyčinek sypat krystalky soli do úst a podvědomě si zakryji díru na punčoše.

„Kývání a vrtění hlavou není důležité“, řekne Jim, co si mimochodem vždycky a všude sedá na vyvýšené místo, když jsou posluchači připravení. „Chobotnice se prostě mezi sebou domlouvají myšlenkou. Podobně, jako když se modlí“ dodává ten kluk a odpolední slunce mu v blond vlasech vytváří něco jako aureolu.

„Myslíš, že se podmořský svět modlí?“ zeptám se a Jim se poškrábe za uchem. „Vlastně si nejsem jistý, jestli úplně všichni tam dole“, odvětí omluvně. „Ale rozhodně by měli, už kvůli té ropě“, odvětí Jim a poprvé za celou dobu promluví lítostivě jako normální šestiletý kluk, co si hraje na ulici. „Škoda, že ještě neumím pořádně psát. Tohle bych si potřeboval někam poznamenat, abych na to nezapomněl. Tak na shledanou!“ zamává, nasedne na kolo a zmizí za babičkou, která na něj volá z druhé strany parku.

Tak nevím. Len tvrdí, že se chytrolín Jim moc dívá na televizi. Jestli to čte F., tak si má zhruba od půlky postu podezření na Aspergra. A já si myslím, že jestli mezi námi vyrůstají taková děcka, bude to tady po nás ještě pořádná jízda!

Opíchaná

Zvláštní přivítání novým čtenářům, kteří se sem proklikli z internetových vyhledávačů. Přesně tuhle historku určitě hledáte!

Taky si všímáte, jak s věkem získáváte nové vlastnosti a schopnosti? Některé během celého života a jiné vám spadnou do klína jako jackpot  - a přesně o tom bude dnešní post. Já jsem totiž během jednoho týdne získala absolutní přitažlivost pro bodavý hmyz.

A vůbec bych se nad tím nepozastavovala, kdybych si to nějakým způsobem zasloužila. Kdybych tomu šla naproti, třeba jako kamarádka Gábina, která po okolo letící vose nejdřív chrstne malinovku, potom ji dá ránu pěstí, ale protože se málokdy trefí, upiluje omráčenou vosu pivním podtáckem na dvě půlky. „To musíš jednu zabít a pak na tebe nejdou“ poradí vám po tom mexickém masakru taková Gábina a znechuceně otře zbytek rozemletých křídel z tácku někomu cizímu pod židli. A má svým způsobem pravdu, protože ostatní spravedlivě rozzuření pozůstalí se jí při náletech do mé sklenice vyhnou uctivým obloukem.

A teď si pojďme říct, kam jsem to dotáhla já se svou politikou nevměšování. 

Příběh první, pátek v noci: Sršeň nikdy nespí. Večírek na srubu v Orlických horách končí, dle doporučení hostitele se odcházíme vyčůrat kamkoliv chceme, protože latrína je vyhrazena pouze na velkou. V povznesené náladě si tak čůrám pod strom nedaleko studánky, větve a listy nade mnou vypadají, jako by se nalepily na úplněk a pode mnou se ozývají hluboké vibrace. Do těch se s upřímným zájmem zaposlouchám, protože je nedovedu jednoznačně identifikovat. Zvuk sílí a stává se zlověstnějším. Jeden z bzučících bombardérů překročí hranice mého osobního prostoru a napere mi balistickou střelu přímo pod pravé stehno. Dřepla jsem si snad na kopřivu? Přece to nemohlo zaútočit, když to nedráždím, předpokládám v tuto chvíli ještě naivně. Bodlo a byl to sršeň z hnízda pod krovem, které s přimhouřenýma očima sleduji ráno a slibuji krvavou pomstu. A tak si nepokojně šustím ve spacáku a všichni okolo mě už dávno spokojeně oddechují, jenom já zírám do tmy, po noze se mi rozlévá jed a kdybych tady měla signál, už dávno si pozjistím o všech nešťastnících přede mnou, kteří po sršním útoku ochrnuli, nebo aspoň zešíleli a vyskákali z okna. Ráno už zase skáču přes kaluže, ale nic to nemění na faktu, že ten sršeň něco odstartoval.

Příběh druhý, středa ráno: Na špatném místě ve špatný čas. Před vstupem do Landekparku je totiž další typická nespravedlnost. Sedíme si tak před místní harendou, Gábina ve vzduchu zpopelní vosu zapalovačem a zbytek bodavého hmyzu z Ostravska po této veřejné popravě usedá na mé holé paže a kelímek cideru. Když už i já, ochránce a patronka blanokřídlých, usoudím, že je nás trochu moc, mírumilovně pokynu rukou, aby konečně vysmahly do hajzlu. Přičemž vosy ochotně pokývnou a odtáhnou, jenže mi pod ruku mi ve stejném okamžiku přistává včela a po následném připažení ho tam mám. Ve zpomaleném záběru si nechápavě prohlížím žihadlo a Gábina tahá z tašky pinzetu. (Gábina je jedna z těch hrdinek všech postapokalyptických filmů, které po jaderné válce vytáhnou z mrňavé kabelky skládací protiatomový kryt a semínka obilí a budou se přitom tvářit, že jde o samozřejmost).

Žihadlo je extrahováno a za pár minut nás čeká prohlídka a sestup do dolu. Nemusím vám myslím vykládat o tom, že zrovna teď mi začíná zběsile bušit srdce, levá ruka je zpocená a nafouklá jako balónek z pouti a instruuji Gábu, co má říct, jestli tam omdlím a budu mít příliš oteklý jazyk na to, abych se k tomu vyjádřila sama.

Příběh třetí, opět pátek večer: Botox naruby.  Na vikslajvantovém stolku před benzínkou stojí devět drinků v plechu, je to naše poslední zastávka před Povalečem. Odskočíme si s Marťou ještě na toaletu a při návratu jedna ze spolujízdnic znechuceně odhazuje plechovku piva. „Vlítly mi tam hned dvě vosy“ dodá k tomu a já ji chci vyjádřit účast. Ale už nic neřeknu, protože při prvním loku pocítím v puse něco, co v ananasový Fantě fakt běžně neplave. Na první omak mi to přijde jako velká vlněná kulička a než si stihnu racionálně přiblížit, odkdy se do ananasový Fanty přidávají kousky svetru, reflexně tu věc vyflusnu tak daleko, že zasáhnu i něčí cizí sandály a pána v nich. Vyplivnu vosu, abych byla zcela konkrétní. A ano, můžu se sice nakrásně radovat, že jsem ji nespolkla, i za to, že mě nepíchla rovnou do jazyku a já celý festival neprošišlala, ale přesto mám jeden pádný důvod pobrukovat si po zbytek cesty svým zevnitř odulým horním rtem „Kačerov jak hurikán, k nám se blíží...“

A teď mi řekněte, kdo koho dráždí? 

Tajá iča

„Pó-pelářská výprava! Pó-čet míst je ó-mezen!“ hlaholím každé ráno na chatě v Orlických horách v šílenou ranní hodinu, kterou bych ještě před několika lety bez zaváhání označovala za noční. Když jsem se za ten týden dovolené postupně naučila spát jako rorýs ve vteřinových intervalech včetně mikrospánku za chůze, zjistila jsem během poslední tiché chvilky před svítáním, že vstávání našich dětí vzbudí i slepice ve vedlejším hospodářském stavení. A když už si to o půl šesté sedíte v kuchyni a chabě se držíte hrnečku s kávou jako své poslední naděje, zatímco se vedle vás fackuje Žmur s Kůpkem, Čičman s Mončičákem vám přejíždí motorkou přes nárty a mimina se doplazila pod stůl vyzvracet tam svá ranní mlíčka, jdete ven. Dobrovolně, i když je zima, prší, nebo na dveře tlučou klíšťata. Já jsem každé ráno posbírala pytle s odpadem a tři největší zákeřníky naší dětské mordparty a vydali jsme se přesně danou trasou k obecním kontejnerům.

Naše první zastavení křížové cesty bylo hned o dům vedle, kde podle vyjádření majitele chaty chovali „drahý kočky“, takže se muselo příjezdovou cestou jet autem pomalu, protože zdegenerovaní mazlíčci údajně nevynechali jedinou možnost nechat se rozjet na placku.  Sebevražda pod koly jim možná přišla delikátní vzhledem k jejich urozenému původu, ale rozhodně jim připadalo ponižující nechat se ubít klacíky, se kterými na ně ráno běželi naši malí sígři, takže z koček byly jen utíkající vztyčené ocasy. Zatímco jsem klukům tahala ze zavřených dlaniček nakradené kočičí granule z misky, běžel už zpravidla Mončičák ke krůtímu výběhu. Krůty měli kluci v oblibě, protože jsou stejné jako oni – v šest ráno v nejlepší formě a vždy připraveny klovnout svého soupeře bez varování do oka. Mezi nimi běhá slepice, která vypadá, jako by nosila tepláky z peří. Zřejmě jde o praktické opatření, aby ji krůty neštípaly do noh. 

A „kojot“ jak říká Kůpek.

„Ko-hout“ opravuji ho.

„Kojot“ zopakuje Kůpek a pozvedne varovně klacek na znamení, že jinak to neřekne. Nikdy.

U kontejnerů kluci zpravidla rozervou a vysypou pytle s odpadem, protože se přetahují o to, kdo je vyhodí lépe a výš – a potom se dožadují přídělu dalších domácích zvířátek. Proto jsem byla ráda, když ke konci našeho pobytu vyšla z chaty sousedka se zakrslým králíkem a morčaty ve velké drátěné kleci. „Ajíc, ajíc“ jásá Kůpek a domorodkyně na nás kyne, abychom se šli podívat blíž. „Pojď si ho pohladit, chlapečku“ vytahuje králíka z klece. „Prosím vás, já vás nechci přerušovat“ přerušuji, „ale mohla byste chvilku počkat? Já bych zavolala i ostatní děti“ a připadám si jako Zdeněk Svěrák na samotě u lesa.

„Děti, tak tady hodná paní sousedka nám vytáhne morčata a králíčka ven“ říkám, když se přiklopýtá zbytek výpravy. „A jak se jmenuje ajíček?“ zajímá se Kůpek. „Ále, to už je taková stará piča“, mávne rukou paní sousedka. „Včéra jsem ji myla prdel od hoven a koukejte, jak zase vypadá!“ nesouhlasně prohrábne slepenou srst a cosi odcvrkne palcem a ukazováčkem. Sleduji trajektorii letu toho drobného předmětu a přemýšlím, jaké slovo děcka zaujalo nejvíc. „Aha, ale morčata jsou asi ještě mláďátka“ snažím se naředit koncentraci vulgarismů.  „Nojó, máma se o ně nestarala a málem chcíply, mrchy malý, chundelatý“ pokračuje sousedka a v přecitlivělém oku Žmura uzřím, že ještě jedna historka a rozbrečí se, tak raději vzdělávací blok ukončím a s paní se chvatně rozloučíme.

„Tajá-iča, tajá-iča“ prozpěvuje si Kůpek cestou domů. Jenom bych ráda poznamenala, že v tomhle jsem fakt nevinně!