Opíchaná

Zvláštní přivítání novým čtenářům, kteří se sem proklikli z internetových vyhledávačů. Přesně tuhle historku určitě hledáte!

Taky si všímáte, jak s věkem získáváte nové vlastnosti a schopnosti? Některé během celého života a jiné vám spadnou do klína jako jackpot  - a přesně o tom bude dnešní post. Já jsem totiž během jednoho týdne získala absolutní přitažlivost pro bodavý hmyz.

A vůbec bych se nad tím nepozastavovala, kdybych si to nějakým způsobem zasloužila. Kdybych tomu šla naproti, třeba jako kamarádka Gábina, která po okolo letící vose nejdřív chrstne malinovku, potom ji dá ránu pěstí, ale protože se málokdy trefí, upiluje omráčenou vosu pivním podtáckem na dvě půlky. „To musíš jednu zabít a pak na tebe nejdou“ poradí vám po tom mexickém masakru taková Gábina a znechuceně otře zbytek rozemletých křídel z tácku někomu cizímu pod židli. A má svým způsobem pravdu, protože ostatní spravedlivě rozzuření pozůstalí se jí při náletech do mé sklenice vyhnou uctivým obloukem.

A teď si pojďme říct, kam jsem to dotáhla já se svou politikou nevměšování. 

Příběh první, pátek v noci: Sršeň nikdy nespí. Večírek na srubu v Orlických horách končí, dle doporučení hostitele se odcházíme vyčůrat kamkoliv chceme, protože latrína je vyhrazena pouze na velkou. V povznesené náladě si tak čůrám pod strom nedaleko studánky, větve a listy nade mnou vypadají, jako by se nalepily na úplněk a pode mnou se ozývají hluboké vibrace. Do těch se s upřímným zájmem zaposlouchám, protože je nedovedu jednoznačně identifikovat. Zvuk sílí a stává se zlověstnějším. Jeden z bzučících bombardérů překročí hranice mého osobního prostoru a napere mi balistickou střelu přímo pod pravé stehno. Dřepla jsem si snad na kopřivu? Přece to nemohlo zaútočit, když to nedráždím, předpokládám v tuto chvíli ještě naivně. Bodlo a byl to sršeň z hnízda pod krovem, které s přimhouřenýma očima sleduji ráno a slibuji krvavou pomstu. A tak si nepokojně šustím ve spacáku a všichni okolo mě už dávno spokojeně oddechují, jenom já zírám do tmy, po noze se mi rozlévá jed a kdybych tady měla signál, už dávno si pozjistím o všech nešťastnících přede mnou, kteří po sršním útoku ochrnuli, nebo aspoň zešíleli a vyskákali z okna. Ráno už zase skáču přes kaluže, ale nic to nemění na faktu, že ten sršeň něco odstartoval.

Příběh druhý, středa ráno: Na špatném místě ve špatný čas. Před vstupem do Landekparku je totiž další typická nespravedlnost. Sedíme si tak před místní harendou, Gábina ve vzduchu zpopelní vosu zapalovačem a zbytek bodavého hmyzu z Ostravska po této veřejné popravě usedá na mé holé paže a kelímek cideru. Když už i já, ochránce a patronka blanokřídlých, usoudím, že je nás trochu moc, mírumilovně pokynu rukou, aby konečně vysmahly do hajzlu. Přičemž vosy ochotně pokývnou a odtáhnou, jenže mi pod ruku mi ve stejném okamžiku přistává včela a po následném připažení ho tam mám. Ve zpomaleném záběru si nechápavě prohlížím žihadlo a Gábina tahá z tašky pinzetu. (Gábina je jedna z těch hrdinek všech postapokalyptických filmů, které po jaderné válce vytáhnou z mrňavé kabelky skládací protiatomový kryt a semínka obilí a budou se přitom tvářit, že jde o samozřejmost).

Žihadlo je extrahováno a za pár minut nás čeká prohlídka a sestup do dolu. Nemusím vám myslím vykládat o tom, že zrovna teď mi začíná zběsile bušit srdce, levá ruka je zpocená a nafouklá jako balónek z pouti a instruuji Gábu, co má říct, jestli tam omdlím a budu mít příliš oteklý jazyk na to, abych se k tomu vyjádřila sama.

Příběh třetí, opět pátek večer: Botox naruby.  Na vikslajvantovém stolku před benzínkou stojí devět drinků v plechu, je to naše poslední zastávka před Povalečem. Odskočíme si s Marťou ještě na toaletu a při návratu jedna ze spolujízdnic znechuceně odhazuje plechovku piva. „Vlítly mi tam hned dvě vosy“ dodá k tomu a já ji chci vyjádřit účast. Ale už nic neřeknu, protože při prvním loku pocítím v puse něco, co v ananasový Fantě fakt běžně neplave. Na první omak mi to přijde jako velká vlněná kulička a než si stihnu racionálně přiblížit, odkdy se do ananasový Fanty přidávají kousky svetru, reflexně tu věc vyflusnu tak daleko, že zasáhnu i něčí cizí sandály a pána v nich. Vyplivnu vosu, abych byla zcela konkrétní. A ano, můžu se sice nakrásně radovat, že jsem ji nespolkla, i za to, že mě nepíchla rovnou do jazyku a já celý festival neprošišlala, ale přesto mám jeden pádný důvod pobrukovat si po zbytek cesty svým zevnitř odulým horním rtem „Kačerov jak hurikán, k nám se blíží...“

A teď mi řekněte, kdo koho dráždí?