Hitlerova matka

Zbystřete, protože dnešní post bude o vašem miláčkovi Žmurovi. A docela dost pochybuju, že si Žmura na konci obhájíte.

Žmur se nám rozepsal. Začalo to jeho výpravným eposem s názvem „Rodina“ pojednávající o výletě do lesa. Nechyběla milostná zápletka o mimodruhovém osudovém setkání králíka a sojky a především dvojitá pointa, ve které se Žmur vyřádil v návštěvě cukrárny. Zmrzliny, dorty a šlehačka byly servírovány v množství, které by vyvraždilo plnou čekárnu diabetické poradny. Na konci vyfiknul s nenucenou autorskou elegancí Ládi Hrušky recept na rybí prsty. Tleskali jsme ve stoje a další výtisky na sebe nenechaly dlouho čekat. Komiks o Ťutíkovi. Dobrodružná sága o princeznách pro Čičman. Katalog bazénů pro nás.

„A ještě mi tady máš něco podepsat“ šeptnul Žmur jak jarní vánek těsně před spaním a podsunul mi žákajdu.

„Něco? Tady se píše, že se má ráno někdo z rodičů dostavit za paní učitelkou?! To je paní učitelka tak osamělá, že se chce vídat jen tak?“

„Mno, asi to bude kvůli tomu dopisu, co dostala Adélka.“

„Co dostala od tebe“ upřesňuju si fakta. „A v tom dopise asi ty něco píšeš.“

„Já si teď nemůžu úplně rovzpomenout. Ale myslím, že jsem jí tam asi psal: Ahoj Adélko!“

„No, to úplně nezní jako přesvědčivý důvod, proč se chce učitelka vidět s rodiči.“

„Taky si vybavuju, že jsem tam psal: Ahoj Adélko, zítra v deset. Uhm…zítra v deset umřeš.“

Nebudu vás tady prudit řečma, se kterýma jsem se  snažila ve Žmurovi vzkřísit to lepší já. Prolétly mi před očima všechny ty matky masových vrahů, co před soudem na kameru krčí rameny a tvrdí, že to byl hodnej kluk, co pomáhal postiženým sousedům s nákupem do schodů.

Ráno jdeme se sklopeným zrakem do školy. Před kabinetem si udělám poslední rekapitulaci: „Hele, Žmure, teď budu trochu jako tvůj právník a těm se nikdy nelže, to už znáš z filmů, že jo? Prosím tě nezapírej mi, i kdyby pravda byla sebehrůznější. Fakt je v tom dopise jen tahle jedna věta, jo? Nebudu z ničeho dalšího překvapená?“

Žmur odpřísáhne, že tam je tahle jedna věta.

Potom s mým klientem a distingovaným úsměvem vcházíme do místnosti, kde sedí pančitelka a musím na její konto říct, že je to skvělá učitelka, protože se nic zbytečně nerozmazává ani nezveličuje.

„Víte, mně to u něj jen tak nějak překvapilo a zamrzelo. Takový slušný a bystrý hoch.“ říká učitelka.

„Souhlasím. To co napsal, je přes čáru.“

„No kdyby jen co napsal. Ale i to, co nakreslil!“

Učitelka přede mnou otevře Žmurův nový dvoustránkový thriller s názvem Zítra v deset zemřeš. Jo, tahle věta na začátku sedí. Ale co mě fakt překvapilo, byl názorný komiks s popisky „stromeček“, „hrobeček“ a „věneček“. A na konci je to úplně nejvíc srabácky podepsaný jménem spolužáka – největšího zlobiče ve třídě, na kterýho měl tenhle svůj ohavný zločin svést.

Ticho jako uvnitř vakuového boxu na potraviny. Můj klient sedí v lavici a s rudýma flekama po obličeji boří nos do nějakýho strašně napínavýho článku v čítance.

A já se mu s takovou příště na právníka můžu víte co.

Masožraví holubi touží po krvi. Vlastní i té vaší.

Skoro každej den někde čtu a lituju zvířata: na sklech aut je prý o tři čtvrtiny méně rozmázlých much než před deseti lety. Včely umírají v lánech řepky. V naší ulici je vylepených pět plakátků zatoulaných koček a jedna výzva o navrácení tuleního klu (nekecám). Pokud nepočítám vinohradskou etnickou menšinu tuleňů postižených paradontózou, nevěnuje se podle mě dostatečná mediální pozornost ještě přehlíženým problémům někoho úplně jiného. Holubům. 

Tak schválně: kdy jste naposled přispěli drobkem ze své svačiny holubímu somrákovi s uhnilým pařátkem a zakalenýma očima od popíjení zbytků piva ze zmuchlaného kelímku v koši? 

Jednou jsem si dávala dobrou rybí polévku na trhu. Popravdě řečeno, nešetřila bych superlativy, pokud by v polévce plavala ryba bez kostí. Ale vzhledem k tomu, že by ji bez mrknutí svého jícnu zvládl sníst jen polykač mečů, zůstanu u opatrného přívlastku dobrá. K polévce se nepodává talířek na kosti, takže se od vás očekává, že poodejdete, abyste nekazili chuť ostatním, a tam se svou polévkou prodávíte a proplivete podle libosti. Právě tam ke mně přišla partička holubích výrostků a jejich dialog by zněl asi takhle: 

„Hele, krmení!“ 

„Co to z ní padá? To nevypadá jako drobky.“ 

„Chm – vypadá to trochu jako ten bílej klacík, co trčí Tomíkovi z jeho přejetý nohy.“ 

„Kluci, Karlík to sežral! Hustý! Jaký to bylo Karlíku?“ 

„Normálka. Lepší ptáci, jako rackové, to jedí každý den. Delikatesní!“ 

„No, není to špatný. Pánové, právě jsme sežrali zvíře! Co kdybychom příště zkusili třeba tamtoho růžovýho potkana?“ 

Partička se zachmuřeně otočí za čivavou v oblečku, která na trávníku bezstarostně aportuje plyšového králíčka. 

Nevím, jestli holubům neprospívá konzumace masa, ale za poslední týden jsem byla třikrát svědkem účelové sebevraždy. V jednom případě depresívní holub vstoupil do rušné křižovatky (a přejelo ho až druhé auto, co se rozjelo na zelenou, jak mi Žmur neopomněl referovat.) 

V druhém případě si holub rituálně odřezal hlavu a já šlápla do jeho zkrvavených ostatků, když jsem s dětmi pospíchala na plavání. 

„Proč ses zastavila?“ odšoupla jsem v poklusu ohromenou Čičman vedle sebe a v první desetině sekundy to vypadalo, že jsem místo ní šlápla do bachraté plyšové bačkory nacucané deštěm, kterou někdo vyhodil na chodník. V druhé desetině tahám zbytky sebeovládání a plátěnou kecku z holubích vnitřností, Čičman si zakrývá oči a Žmur se dvakrát vrací na místo činu pro bulvární šťavnaté podrobnosti. 

Třetí zneklidňující zpráva z dnešního rána: 

„Na okně je holoubek a kouká na mě!“ hlásí ráno rozněžněle Čičman. 

„Jé, on na mě zaťukal přes okno!“ 

… 

„Mami?“ 

„Proč pořád mlátí tou hlavou do zdi?“ 

Je vůbec možné nevybavit si v takovém okamžiku jeden film?

Vidět Řím a zemřít?

Nic nemožného, pomůže vám k tomu alergie na pyl i stávky dopravců

Výlet do Říma jsme plánovali už dlouho. Těšení se na cestu  aspoň u mě připomíná těhotenství. Plánuju výbavu, řeším termíny a představuju si v zářivých odstínech. Moje pregnantní představy o Římu vypadaly asi takhle: Úzké uličky s nataženým prádlem a děckama, co hrají fotbal na ulici. Vybavující se prostitutky s cigaretou jako v mé milované Římance od Alberto Moravia. Hladové kočky na amfiteátru rozvalené v rozvalinách dějin. Cupitající jeptišky s batůžkem knih o utrpení světců. Zpětně odhaduji, že jsem se v příjezdu sekla asi tak o čtyřicet let zpátky. A že všechny důležité triky pro turistické přežití v Římě se příliš neliší od mládí v zapadlém sudeťáckém maloměstě.

Pro tebe zdarma

„Ahoj, já jsem Abimbola a jsem ze Senegalu. Jak se jmenuješ ty?“ Exotičtější verze prodavače značkových parfémů. Abimbolův krámek v igelitovém pytli na odpadky zahrnuje dřevěné sošky žiraf, které ale podle cedulky „made in China“ nevyřezávali senegalští mistři při západu slunce v savaně, ale spíš zručné prstíky čínských dvanáctiletých dělníků. Strkal vám už někdo někdy parfémy do kapsy zdarma, jenom za něco „zlatýho od vás pro štěstí“? Potom už scénář znáte.

Abimbola zkouší střelit žirafu se slevou za deset éček. Pokud tuto nabídku dne odmítnete příliš ultimátně, prohlásí vás prodejce za zaostalé rasistické prase. V případě rasově a gender korektního „bohužel si nejsem jist, zdali mohu tuto velkorysou nabídku přijmout“ po vás hodí náramek zdarma. Jen za pozvání na kafe. Pro sebe a pár svých bratranců, kteří většinou do tří sekund vylezou z dodávky, stánku se zmrzlinou, nebo kanálové šachty. A mají pro vás igeliťáky plné prvotřídního rukodělného zboží. Na plácku před Koloseem můžete za letenku za pár korun zažít nefalšovanou atmosféru afrického tržiště v Dakaru. M. se po pár žirafách naučil tak chladnokrevný výraz, že ho většina prodejců označovala za Nora.

Hnutí za křečové žíly a ledvinové kameny

V Římě neexistují lavičky a záchody. Pustě sedět a vyměšovat zdarma můžete doma, nebo k tomu využít dobře placený servis v jedné z miliard pizzérií. Pokud odhlédnu od toho, že personál si při otázce na toalety ověřuje, kde přesně sedíte, většina záchodů vypadá, jako by se tudy prohnalo rozzuřené stádo slonů s akutní úplavicí včetně rozmlácených mís a  otisků bot na prkénku. Proč ne. Jedním z dalších bezpečných způsobů močení by mohl být závěs obouruč na splachovadle.

Pyl

Pro všechny milovníky konspirací, Babišova řepka dolétla i do Říma. Právě tam kvetou platany a večer co večer jsme se vraceli na pokoj s krví podlitýma očima jako laboratorní krysy po dvanáctihodinovce v testovací laboratoři Spolany. Krotké české jehličnany svým římským bratrům nesahají ani po kotníky!

Lakomý strýček Ryan a stávky dopravců

Pokud hrajete rádi únikové hry, doporučuji letenky od Ryanair. Informační SMS o zrušení letu pípla necelé dva dny před odletem a únikovka mohla začít. Legendární zákaznický servis téhle letecké společnosti nás odkázal na partnerskou společnost Vueling, kde stál last minute přímák do Prahy 1000 éček za oba.

„Můžeme si teda radši koupit let v nižší cenové relaci jinde?“

(Operátor je zaneprázdněn počítáním dnešních neproplacených reklamací)

„Samozřejmě si tuto letenku můžete koupit“, napsal nám Zoltan.

„Ale jistě chápete, že vám z pozice customer care nemohu garantovat jeho proplacení“.

„Aha, a těch tisic eur za Vueling nám tedy proplatíte?“

(Zoltan jde na cigáro).

„Samozřejmě si tuto letenku můžete koupit. Ale z pozice customer care vám nemohu garantovat…“

Koupili jsme si tedy normální letenku od ČSA a ve středu natěšeně odjeli na letiště. Při pohledu na tabuli odletů nám v rudých očích od pylu popraskalo ještě pár žilek navíc. Většina jich byla zrušená, na seznamu zbylo asi pět letů, které budou odbaveny. „Stávka“, bezstarostně pokývají hlavou zaměstnanci letiště cestou do kavárny.

Naštěstí byl mezi šťastnou pětkou i náš let s ČSA. Docela dlouho jsem se i přes svůj strach z létání do letadla necpala s takovou radostí. Abych nebyla za úplného zoufalce, taky tam měli skvělou pizzu, v metru místo revizorů harmonikáře a pokud máte v hlavě Photoshop a umažete si z výhledu patnáct tisíc lidí, tak můžete číst historii skoro z každého kamene a schodu, na který si sednete. A hlavně! Vám už nikdy nebude Praha připadat plná lidí a tragikomických suvenýrů.