Hitlerova matka

Zbystřete, protože dnešní post bude o vašem miláčkovi Žmurovi. A docela dost pochybuju, že si Žmura na konci obhájíte.

Žmur se nám rozepsal. Začalo to jeho výpravným eposem s názvem „Rodina“ pojednávající o výletě do lesa. Nechyběla milostná zápletka o mimodruhovém osudovém setkání králíka a sojky a především dvojitá pointa, ve které se Žmur vyřádil v návštěvě cukrárny. Zmrzliny, dorty a šlehačka byly servírovány v množství, které by vyvraždilo plnou čekárnu diabetické poradny. Na konci vyfiknul s nenucenou autorskou elegancí Ládi Hrušky recept na rybí prsty. Tleskali jsme ve stoje a další výtisky na sebe nenechaly dlouho čekat. Komiks o Ťutíkovi. Dobrodružná sága o princeznách pro Čičman. Katalog bazénů pro nás.

„A ještě mi tady máš něco podepsat“ šeptnul Žmur jak jarní vánek těsně před spaním a podsunul mi žákajdu.

„Něco? Tady se píše, že se má ráno někdo z rodičů dostavit za paní učitelkou?! To je paní učitelka tak osamělá, že se chce vídat jen tak?“

„Mno, asi to bude kvůli tomu dopisu, co dostala Adélka.“

„Co dostala od tebe“ upřesňuju si fakta. „A v tom dopise asi ty něco píšeš.“

„Já si teď nemůžu úplně rovzpomenout. Ale myslím, že jsem jí tam asi psal: Ahoj Adélko!“

„No, to úplně nezní jako přesvědčivý důvod, proč se chce učitelka vidět s rodiči.“

„Taky si vybavuju, že jsem tam psal: Ahoj Adélko, zítra v deset. Uhm…zítra v deset umřeš.“

Nebudu vás tady prudit řečma, se kterýma jsem se  snažila ve Žmurovi vzkřísit to lepší já. Prolétly mi před očima všechny ty matky masových vrahů, co před soudem na kameru krčí rameny a tvrdí, že to byl hodnej kluk, co pomáhal postiženým sousedům s nákupem do schodů.

Ráno jdeme se sklopeným zrakem do školy. Před kabinetem si udělám poslední rekapitulaci: „Hele, Žmure, teď budu trochu jako tvůj právník a těm se nikdy nelže, to už znáš z filmů, že jo? Prosím tě nezapírej mi, i kdyby pravda byla sebehrůznější. Fakt je v tom dopise jen tahle jedna věta, jo? Nebudu z ničeho dalšího překvapená?“

Žmur odpřísáhne, že tam je tahle jedna věta.

Potom s mým klientem a distingovaným úsměvem vcházíme do místnosti, kde sedí pančitelka a musím na její konto říct, že je to skvělá učitelka, protože se nic zbytečně nerozmazává ani nezveličuje.

„Víte, mně to u něj jen tak nějak překvapilo a zamrzelo. Takový slušný a bystrý hoch.“ říká učitelka.

„Souhlasím. To co napsal, je přes čáru.“

„No kdyby jen co napsal. Ale i to, co nakreslil!“

Učitelka přede mnou otevře Žmurův nový dvoustránkový thriller s názvem Zítra v deset zemřeš. Jo, tahle věta na začátku sedí. Ale co mě fakt překvapilo, byl názorný komiks s popisky „stromeček“, „hrobeček“ a „věneček“. A na konci je to úplně nejvíc srabácky podepsaný jménem spolužáka – největšího zlobiče ve třídě, na kterýho měl tenhle svůj ohavný zločin svést.

Ticho jako uvnitř vakuového boxu na potraviny. Můj klient sedí v lavici a s rudýma flekama po obličeji boří nos do nějakýho strašně napínavýho článku v čítance.

A já se mu s takovou příště na právníka můžu víte co.