WC pomsta II.: Fontána pre Zuzanu

Na tomhle týdnu je nejvíc zvláštní, že jsem ho naposledy zažila před sedmi lety. Děti jsou na chatě v horách a my dva s M. v Praze. Ráno chodit do práce a odpoledne si dávat rande před stánkem se zmrzlinou. Nový filmy v kině bez shánění hlídaček. Pouštět si večer hudbu nahlas a neschovávat se s čokoládou do koupelny. To chceš!

Přesto je v našem bytu někdo, kdo nám naše krátkodobé štěstí nepřeje. Někdo, kdo dělal problémy už v minulém postu. Jo, je to on. Náš hajzl.

Ale asi bude jednodušší, když to vezmeme trochu ze široka. Výsledkem dosavadního bezdětného týdne a neomezeného přísunu zmrzliny, piva, čokolády a půlnočních večeří v posteli jsou dvě kila za tři dny. Kdo z vás to má?

Takže se Psice nad svým požitkářstvím trochu zamyslela a po vzoru chytré horákyně zakoupila v lékárně rodinné balení psyllia. Vlk se nažere a koza zůstane hubená, aspoň se pod to podepisují 4 z 5 anorektiček. Pokud psyllium neznáte, tak se jedná o rozemletý jitrocel indický. Podle návodu rozmícháte jednu až dvě lžičky ve vodě a rychle vypijete – dřív, než se vám ve sklenici vytvoří hustý gel, protože tahle věc dokáže údajně ve vodě nabobtnat až čtyřicetkrát (!) ze svého původního objemu.

To vám ráda potvrdím, protože už hodinu po vypití magického nápoje odpovídalo moje břicho šestému těhotenskému měsíci. Tohle sice nechceš, ale spoléhala jsem na to, že druhý den ráno se stane ten slibovaný zázrak, kdy psyllium vítězoslavně odejde zadním východem ruku v ruce s tím dvoukilem dietních prohřešků a v bříšku bude jako v pokojíčku, jak slibovaly holky anorektičky. Ale nestalo se vůbec nic.

Takže jsem na druhý den ráno s houževnatostí sobě vlastní míchala ve skleničce čtyři lžičky psyllia a cestou do práce mě v metru pouštěli první gentlemani sednout, protože mi k celkovému dojmu nervózní prvorodičky chyběly už jen prsní vložky deroucí se z výstřihu a flek od plodové vody na sedadle.

A večer se ten zázrak stal. Seděla bych na tom záchodě klidně hodinu a sbírala po tom výkonu síly, kdyby mě M. nervózně nepopoháněl ven na večeři. Co myslíte, že v takovou chvíli udělá náš záchod?

„To máš z těch pokusů s vlákninou“ vyčítal mi M. a díval se na mě jako na sebevražednou atentátnici, co to udělala naschvál. „Já? Bylo to zacpaný už přede mnou!“

 „

„Nebudeme se hádat, protože to je přesně to, co tenhle mstivej záchod chce. Jdeme se najíst a až se vrátíme, vyřeší se to samo gravitací.“

Když jsme přišli, vyřešila se jen nutnost násilné intervence.

„Kolik tam sypeš toho louhu? Tady čtu, že stačí jedno až dvě víčka a že máš používat gumové rukavice a obličejový štít, kdyby to explodovalo“ čtu návod na hydroxidu sodném, zatímco se M. měřením a ochrannými pomůckami moc nezdržuje a vyhučí do záchodu skromným odhadem půlku balení.

„To je moje odpověď na tvoje dávkování psyllia“, okomentuje to stručně a zalije reaktor konvicí horké vody.

Rychle zabouchneme dveře od koupelny. Já navrhuju, že bychom si mohli lehnout a krýt si hlavu jako ve válečných filmech a není to zas tak od věci, protože se z koupelny linou divný zvuky, a když se tam opatrně podíváme, záchod vypadá jako fontána pre Zuzanu 2.

Akorát z něj místo vody tryskají hnědý bubliny, místo Evy Vejmělkové se cítím provinile já a místo Palo Habery s kytarou tam stojí M. a drží WC štětku jako samopal. Pak se ozve krkanec, za nějž by se nestyděl ani řidič kamiónu a po celé vizuální show zůstane jen strašlivě špinavej záchod ověšenej pentličkama z toaleťáku. 

„Takže chodit na velkou do igelitky budeme všichni, ne jenom Čičman“ povzdechnu si. „A vláknináři pro jistotu do tý modrý tašky z Ikei“, vyhejtoval mě M.

Tutoriál WC kutila pro začátečníky

V našem retro bytě docela často přemýšlím nad tím, kde končí hranice starýho harampádí, a kde začíná muzeum. Taky jestli by to nešlo monetizovat, třeba oblíknout celou rodinu do krepsilonu a leteckých brýlí, a provádět u nás turisty, co zažili svý nejlepší léta v sedmdesátkách. Součástí naší apartní rezidence ve stylu reálného socialismu je origo záchodová nádržka vzor 1974 s kultovním šedým splachovadlem na provázku.

Naděje, že něco starší než vy, tady bude věčně, je samozřejmě naivní, pokud se nebavíme o plujících plastových ostrovech, Babišovi ve vládě, nebo prvním místě pro Karla Gotta v anketě Český Slavík. Ale já tomu fakt věřila. Dokud někdo, pravděpodobně Žmur, nezlomil tyčku od splachovadla, která spouští celý ten perfektně seřízený orloj vevnitř nádržky.

Jako obvykle se kolem takového neštěstí seběhne dav nekompetentních, ale o to chytřejších a zvědavějších čumilů.

„Tak, a máme po záchodě“, natahuje Čičman. „Zrovna když potřebuju kakat.“

„To teda byla šlupka“ vydechne Žmur. „Že to na mě rovnou celý nespadlo. To máte z toho, že si sedíte na penězích a nekoupili jste dávno lepší záchod. Třeba to průhledný prkýnko s mušličkama, co mají v Obi.“

„Jo a nádržka by mohla být taky průhledná a mohli bychom tam chovat chobotnice a ráčky poustevníčky“, zasním se teda při té nabízené příležitosti taky.

„Pusťte mě k tomu, bando záchodových hooligans“, odhrne nás všechny M. s kufříkem nářadí. „Ty se zatím můžeš vykakat do pytlíku“ podá bezelstně Čičman starou igelitku (nemusím ani dodávat, že ji tento návrh urazil.)

Po půl hodině velkých očekávání a zadržované stolice M. slavnostně rozrazí dveře od koupelny. Místo zlomené páčky je pomocí složité konstrukce z gumiček a sekunďáku nainstalovaný klacík.

„Jestli se nepletu, tohle je fakt… klacík? Bude to držet? To už ta nádržka může být rovnou dřevěná budka pro sýkorky, ne?“ dusím se vnitřními pochybami. M. tvrdí, že na dřevo je spoleh. Ať se podíváme na dřevěný most v Lucernu, nebo stromové chýše papuánských kanibalů. Jde o ekologicky a ekonomicky výhodný materiál prověřený stovkami let, tvrdí. Ještě to odpoledne začne to řešení prověřené stovkami let a tisícemi děkovných dopisů strašlivě protékat.

V tuto chvíli by normální člověk kapituloval a zavolal instalatéra. M. se ale zacyklí do víry ve své zázračné uzdravovací schopnosti čehokoliv a vzpomínek na krvavý účet za naši slovenskou dovolenou. „Až se s dětmi vrátíte z víkendu, teprve uvidíte, co je DYI spravenej hajzlík“ a výhružně přitom mává rukou nad imaginárním pražským instalatérem, co se nezouvá a smrdí cigaretama za litra na hodinu.

V neděli večer jsme stanuli před dílem Mistra:

„Každý si povinně vyzkouší, jak to pěkně splachuje“, pobízí nás M. „A to byste takovou zánovní věc chtěli vyhodit.“

„A proč se nedá splachovat třeba mojí barbínkou?“ zeptá se Čičman.

„Neboj, na Vánoce naházíme do nádržky dárky a budeš splachovat za vousy Santa Clause. A na Halloweena za malého oběšence“ hbitě posloužím odpovědí místo M.

Takže záchod bychom měli. A teď jen nevím, jestli se eMovi vůbec zmiňovat o tom, že špatně hřeje trouba. Plynová.

Dětská ZOO: Rychle mě pohlaď, než vyrostu

Dovolená s dětmi na Slovensku je za námi. Ačkoliv nejde o exotickou destinaci, náš rozpočet mnohonásobně překročil červnovou Gruzii ve dvou a ručička útratometru se zastavila jen těsně za ročním HDP Nigeru. Přesto to stálo za to, a pokud byste se zeptali našich děcek, budou vám o slovenské pohostinnosti, kúpelových oblátcích a cukriarnách (hlavně to jídlo!) povídat fantastické eposy.

Jestli máte děti a srovnání, tak víte, že dovolená s nimi nese řadu typických situací, ať už si to namíříte kamkoliv. Třeba po ránu lze jen těžko přehlédnout, že vaše denní plány zbytečně nenarušují slasti jako předsnídaňový sex, ani posnídaňové lenošení s plným břichem. Naopak. Děti si hlídají své konkurenční prostředí a dalšímu sourozenci zabrání už v zárodku potenciálně nebezpečné situace. Příležitost dělá rodiče – a nikdo jiný to neví lépe, než vaše děti.

Takže se vstává v pět třicet s prvními slepicemi a nespavými důchodci ve vesnici. Se snídaní se jděte taky vysmát, protože před šestou ranní budete schopní v zaťaté pěsti držet tak maximálně hrnek kávy a nepřítomně zírat na plastiku ukřižovaného Ježíše na protější zdi.

Dvacetikilometrové treky v nepřehledném terénu, to jemně řečeno nejsou ty pravé důvody, proč by s vámi děti měly trávit volný čas. Zato se podíváte do míst, kam byste šli ve dvou dobrovolně jen na tripu, třeba do ZOO Kontakt jako my.

„V ZOO Kontakt si môžete všetka zvieratká pomojkat“ slabikuje Žmur z letáku, který našel u supermarketu (Žmur pečlivě schraňuje všechny letáky, které mi potom tajně strká do batohu, takže až doma zjistím, že jsem se celý den tahala s tlustým katalogem svítidel).

„Blbost“ říká M. „To budou jen ty pitomý kozy a morčata, co budou mít od batolat vyhlazený lysiny na zádech.“

„Nene, tady je důkaz“ mává rozčileně Žmur letákem jako důchodce u pokladny. „Píšou o lvech, medvědech a opicích!“

A bylo rozhodnuto. Čichala jsem velkou mediální kauzu – převlékají se snad do kožek divokých zvířat černoši bez platného pracovního povolení? Berou medvědi drogy?

Odpověď na tyto palčivé otázky jsem dostala už ve frontě u vchodu, kde za euro fasujete kelímky s krmením. Ke zvířatům se chodí po skupinách s průvodcem a jejich mazlivost je přímo úměrná tomu, kolik granulek jste ochotní za jejich pohlazení pustit.

Jako první jdeme do domku oplývajícím asi stovkou zakrslých králíků. Jestli jste někdy viděli undergroundový snímek El Topo, pochopíte, jak se cítí strážce králičí farmy. V tomhle prostředí se vyplatí koukat, do čeho šlapete a hlídat si pětileté holčičky, protože Čičman se svou obsesí v drobných hlodavcích odmítá království králíků opustit. „Přesně takový domeček plný kuááálíčků bych chtěla k narozeninám“, tahá mě prosebně za rukáv.

O tom, že králík je ještě celkem dost neškodné zvíře, se mohu přesvědčit zavřená v další kleci, kam M. odmítl vstoupit a teď se s ďábelským úchechtem dívá, jak mi na hlavě a za krkem přistávají papoušci. Je to bezpochyby velkolepá vizuální show, ale pařátky zaryté v lebce a krku vzbuzují zároveň i mrazivé představy krvavého divadla, které nastane, až děckám dojdou granule.

U medvědů si to s M. vyměníme. Jsou hraví, kulaťoučcí a ve svých několika měsících mají prý takovou sílu, že prý dovedou překulit na záda dospělého chlapa. Hm, těžko říct, čím by je zastavily jejich dvě padesátikilové dozorkyně ze střední školy, ale zatím u jejich výběhu žádný pomníček nestojí. Kam půjdou, až vyrostou? Podle výkladu jedné z brigádnic půjdou nežádoucí dospělí medvědi do přestupní stanice a potom do přírody, čímž by se vysvětlilo, proč se slovenští medvědi potulují po sídlištích. Nechodí si pro odpadky, ale pro pohlazení! Zbývá doufat, že do Tater nebudou vypouštěni i lvi, kteří vyrostli z roztomilosti.

Poslední zastávka je u klece makaka, ke kterému vás zavede neviditelný chodníček smradu. Tady už si aspoň nepřipadáte jako v disneyovce, protože červená nit, která spojuje DNA člověka a makaka, zahrnuje také schopnost být viditelně zpruzený a dělat nepěkné věci i v takovým podniku, jako je ZOO pro děti.

Do makakova zatuchlého domečku se chodit nedá a ani bych tam nešla, protože jsem jednoho už na zádech měla. Místo toho makak chodí k dětem, masturbuje, hází po lidech prázdné kelímky od krmiva a roztomile se tváří, jen když najde příležitost zakousnout se do zapomenutého dětského prstíku v mřížích. Žádný z exponátů určených k (vy)hlazení nemá do přestupní stanice blíž!

„Čičman? Ty by sis asi chtěla odnést ty králíčky?“ ptám se na konci, když vidím, jak Čičman sní s přivřenýma očima u vchodu.

„Ne. Já bych chtěla být v takové kleci. Aby si mě celý den všichni krmili lentilkama a hladili….“ povzdechne si Čičman. A vlastně proč ne? Mně by byl tenhle koncept mnohem sympatičtější, co myslíte?