Dětská ZOO: Rychle mě pohlaď, než vyrostu

Dovolená s dětmi na Slovensku je za námi. Ačkoliv nejde o exotickou destinaci, náš rozpočet mnohonásobně překročil červnovou Gruzii ve dvou a ručička útratometru se zastavila jen těsně za ročním HDP Nigeru. Přesto to stálo za to, a pokud byste se zeptali našich děcek, budou vám o slovenské pohostinnosti, kúpelových oblátcích a cukriarnách (hlavně to jídlo!) povídat fantastické eposy.

Jestli máte děti a srovnání, tak víte, že dovolená s nimi nese řadu typických situací, ať už si to namíříte kamkoliv. Třeba po ránu lze jen těžko přehlédnout, že vaše denní plány zbytečně nenarušují slasti jako předsnídaňový sex, ani posnídaňové lenošení s plným břichem. Naopak. Děti si hlídají své konkurenční prostředí a dalšímu sourozenci zabrání už v zárodku potenciálně nebezpečné situace. Příležitost dělá rodiče – a nikdo jiný to neví lépe, než vaše děti.

Takže se vstává v pět třicet s prvními slepicemi a nespavými důchodci ve vesnici. Se snídaní se jděte taky vysmát, protože před šestou ranní budete schopní v zaťaté pěsti držet tak maximálně hrnek kávy a nepřítomně zírat na plastiku ukřižovaného Ježíše na protější zdi.

Dvacetikilometrové treky v nepřehledném terénu, to jemně řečeno nejsou ty pravé důvody, proč by s vámi děti měly trávit volný čas. Zato se podíváte do míst, kam byste šli ve dvou dobrovolně jen na tripu, třeba do ZOO Kontakt jako my.

„V ZOO Kontakt si môžete všetka zvieratká pomojkat“ slabikuje Žmur z letáku, který našel u supermarketu (Žmur pečlivě schraňuje všechny letáky, které mi potom tajně strká do batohu, takže až doma zjistím, že jsem se celý den tahala s tlustým katalogem svítidel).

„Blbost“ říká M. „To budou jen ty pitomý kozy a morčata, co budou mít od batolat vyhlazený lysiny na zádech.“

„Nene, tady je důkaz“ mává rozčileně Žmur letákem jako důchodce u pokladny. „Píšou o lvech, medvědech a opicích!“

A bylo rozhodnuto. Čichala jsem velkou mediální kauzu – převlékají se snad do kožek divokých zvířat černoši bez platného pracovního povolení? Berou medvědi drogy?

Odpověď na tyto palčivé otázky jsem dostala už ve frontě u vchodu, kde za euro fasujete kelímky s krmením. Ke zvířatům se chodí po skupinách s průvodcem a jejich mazlivost je přímo úměrná tomu, kolik granulek jste ochotní za jejich pohlazení pustit.

Jako první jdeme do domku oplývajícím asi stovkou zakrslých králíků. Jestli jste někdy viděli undergroundový snímek El Topo, pochopíte, jak se cítí strážce králičí farmy. V tomhle prostředí se vyplatí koukat, do čeho šlapete a hlídat si pětileté holčičky, protože Čičman se svou obsesí v drobných hlodavcích odmítá království králíků opustit. „Přesně takový domeček plný kuááálíčků bych chtěla k narozeninám“, tahá mě prosebně za rukáv.

O tom, že králík je ještě celkem dost neškodné zvíře, se mohu přesvědčit zavřená v další kleci, kam M. odmítl vstoupit a teď se s ďábelským úchechtem dívá, jak mi na hlavě a za krkem přistávají papoušci. Je to bezpochyby velkolepá vizuální show, ale pařátky zaryté v lebce a krku vzbuzují zároveň i mrazivé představy krvavého divadla, které nastane, až děckám dojdou granule.

U medvědů si to s M. vyměníme. Jsou hraví, kulaťoučcí a ve svých několika měsících mají prý takovou sílu, že prý dovedou překulit na záda dospělého chlapa. Hm, těžko říct, čím by je zastavily jejich dvě padesátikilové dozorkyně ze střední školy, ale zatím u jejich výběhu žádný pomníček nestojí. Kam půjdou, až vyrostou? Podle výkladu jedné z brigádnic půjdou nežádoucí dospělí medvědi do přestupní stanice a potom do přírody, čímž by se vysvětlilo, proč se slovenští medvědi potulují po sídlištích. Nechodí si pro odpadky, ale pro pohlazení! Zbývá doufat, že do Tater nebudou vypouštěni i lvi, kteří vyrostli z roztomilosti.

Poslední zastávka je u klece makaka, ke kterému vás zavede neviditelný chodníček smradu. Tady už si aspoň nepřipadáte jako v disneyovce, protože červená nit, která spojuje DNA člověka a makaka, zahrnuje také schopnost být viditelně zpruzený a dělat nepěkné věci i v takovým podniku, jako je ZOO pro děti.

Do makakova zatuchlého domečku se chodit nedá a ani bych tam nešla, protože jsem jednoho už na zádech měla. Místo toho makak chodí k dětem, masturbuje, hází po lidech prázdné kelímky od krmiva a roztomile se tváří, jen když najde příležitost zakousnout se do zapomenutého dětského prstíku v mřížích. Žádný z exponátů určených k (vy)hlazení nemá do přestupní stanice blíž!

„Čičman? Ty by sis asi chtěla odnést ty králíčky?“ ptám se na konci, když vidím, jak Čičman sní s přivřenýma očima u vchodu.

„Ne. Já bych chtěla být v takové kleci. Aby si mě celý den všichni krmili lentilkama a hladili….“ povzdechne si Čičman. A vlastně proč ne? Mně by byl tenhle koncept mnohem sympatičtější, co myslíte?