Čičman se uráčila

Jeden by řekl, že když se narodíte jako sestra staršího bratra, nedejbože Žmura, tak vás v životě nic moc nerozhodí. A Čičman opravdu sportovně snášela příkoří, dokud nedospěla do nového mezníku své soukromé ženské evoluce – začala se urážet. Uráčet, jak tomu říká Čičman.

„Co ti je?“ zeptá se třeba takhle naivka Žmur, když mu je divný, že Čičman před čtvrthodinou odběhla od pexesa a od té doby zatvrzele zírá z okna, nebo spíš do proužkovanýho závěsu na něm.

„Nic“ vysekne Čičman tak úsečně, že to zní jak vytržená stránka z příručky, jak porozumět ženám a počítá pruhy na závěsu.

„Aha, tak to je fajn, že ti nic není“, řekl by Žmur ještě nedávno, zatímco by Čičman smrkala do závěsu hořké slzy zklamání. Proč zrovna ona musí mít za bratra emočně oploštěnýho psychopata, co účelově přehlíží do nebe volající nespravedlnost? V našem případě je tou nespravedlností, že si Žmur z pexesa vytáhl dvojici králíčků. Přičemž právo najít králíky si přivlastnila jen Čičman. 

Nově začnou Žmurovi u slova „nic“ varovně blikat kontrolky blížící se havárie sourozeneckých vztahů, ale jestli si myslíte, že jí vrátí ty kartičky s králíkem a pochválí Čičman za sladěné ponožky s odstínem slupovacího laku na nehty, tak vás můžu ujistit, že Žmur příručky o ženách moc nečte, a místo toho na ní jen houkne: „Ajó, ty ses zase urazila. Tak super. Beru si zbytek kartiček a tím jsem vyhrál. Chá- chá!“ A nechá Čičman vztekle pokopávat do zdi a ronit jednorožčí slzy do závěsu, dokud jí nevysvobodí princ na bílým koni. Někdo, kdo ocení velikost spáchané křivdy. (Většinou já.)

Problém je, že při zpětném hodnocení křivd stylu „Žmur řekl o ovečce Evičce, že je blbá kráva“, nebo „Přišla jsi z práce a pohladila jsi po hlavě zlého Žmuříka jako prvního“ dost často nekontrolovaně cukají koutky i mně. Ne, že bych si nemohla sáhnout do svého vlastního genofondu špatných vlastností. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se v dětství po spáchaných příkořích zavřela v pokojíčku a tam zaklíněná mezi postelí a stolem snila o tom, jak onemocním, umřu a mí nevděční rodiče prozřou až příliš pozdě a budou litovat toho, že mě zmydlili za počmáranou zeď voskovkama. Ta sladká chuť trýzně a sebelítosti!

Podle všeho tyhle pocity Čičman dobře zná, protože jsem ji včera našla na posteli se sevřenou pěstičkou a jasně identifikovatelným výrazem „není mi vůbec nic“.

„Ahoj, co to držíš v ruce?“

Pěstička se zatne, ale i když se hodně přemáhá, aby si zachovala svůj tragický výraz, probleskuje jí přes obličej špatně skrývaný úsměv.

 „Chichi“ hihňá se už Čičman. „Já jsem se totiž trochu uráčila, víš?“

„Máš v dlani desetikorunu? A proč je mokrá?“ divím se, když jí narovnávám prsty jeden po druhém.

„Je oslintaná, protože jsem ji chtěla sníst! Protože jsem desetikorunu vzala ze Žmurovy kasičky, a taky abyste byli smutní, že jsem se otrávila a litovali, že jste na mě nebyli hodnější. Škoda, že to vůbec nejde spolknout“, nasadí si Čičman zpátky svou masku zoufalce.

„Co? Naše dcera pojídá mince, aby se nám pomstila za další neexistující křivdu? Co si proboha vymyslí, až jí bude patnáct?“ zahučí z kuchyně nesouhlasně M.

A já si bohužel myslím, že to vím. Ale radši dělám, že nic.