Kurva se mámě neříká

Rodinné konstelace pohledem nováčka

Pamatujete na partnerskou diskomfortní výzvu? Nedávno na ní přišla s Emem zase řeč, že bychom si na sebe mohli vymyslet nový pasti. „Nejdřív se ale nabízí zrecyklovat ty starý výzvy“ navrhl Em. „Co kdyby sis šla třeba taky vyzkoušet rodinný konstelace a jaký to je bejt v místnosti plný plačících lidí?“

Tak jsem se rychle přihlásila, dokud mi to přišlo jako super nápad. Já totiž mám materiál, se kterým můžu směle vyrazit na podobný akce, aniž bych si připadala jako lepič papírových modelů z ábíčka na profi modelářských výstavách, kam se chodí pyšnit Galahad a lobo.

Materiál se jmenuje imaginární sestra a už jsem vám o ní určitě vyprávěla. Tahle vzpomínka je z mých 5-6 let:

Jsme se ségrou na zahradě. Zachraňujeme spolu včelu, která spadla do nádrže na zalívání zahrady. „Mně určitě píchne“ bojím se, protože z naší dvojice jsem vždycky ta, co trochu vyšiluje. „Nepíchne, musíš ji takhle podebrat listem“ vysvětluje mi trpělivě ségra.

Má blonďatý dlouhý vlasy, modrý oči a skoro nikdy jí nejsem na obtíž. Jednou bych chtěla být jako ona. Tak jí to taky řeknu, a pak si všimnu, že na mě zase divně civí sousedka z vedlejší zahrady. „Je lepší bavit se, aby to nikdo neslyšel“ mrkne na mě spiklenecky ségra a má samozřejmě zase pravdu, protože telepaticky to umíme úplně stejně.

Pak jsem začala chodit do školy a ségra někam nenápadně zmizela, takže se s ní nešlo bavit ani nahlas. Vlastně jsem si na ni dlouho nevzpomněla vůbec. Dokud mi jednou už jako dospělý máma v nějakém neobvyklém záchvatu důvěrností neřekla, že několik let před mým narozením prodělala na začátku těhotenství samovolný potrat. A že si myslí, že by to byl kluk, ale to si o mě (coby o plodu) myslela taky. A já zas vím, že to měla být holka. Moje blonďatá starší ségra přece!

Em to zhodnotil jako dobrej matroš na rodinnou konstelaci, ale já se v Den D vysrabila. Znáte ten vtip, jak se zlatá rybka ptá psa, jestli chce fakt jen hodit míček? Co když budou ostatní lidi odcházet s výherními čísly do sportky? Invalidé odhodí berle? 

Ale pak jsem dospěle usoudila, že by mě prachy jen zkazily, že mám nohy zdravý, a že si aspoň nějakýho sourozence prostě zasloužím. Vy byste snad nechtěli získat zpátky někoho, s kým se můžete bavit telepaticky? Tak vidíte.

--------------------------------------------------------------------------------------

V potemnělém studiu mě vítá paní Ilona, padesátnice s ostře řezanými rysy. „V kuchyňce si udělej čaj a sejdeme se v hlavním sále“. Je nás tu okolo 15 a mnozí se bouřlivě vítají jako staří známí, z čehož usuzuji, že konstelátoři jsou asi obdobou improvizátorů, tanečníků bachaty a dalších okrajových kroužků pro dospělé.

Jenže na tréningu improvizace nespotřebujeme 10 rodinných balení papírových kapesníků, které paní Ivona jako master of ceremony rozestaví po celé místnosti. Jedno balení přistane hned přede mnou. 

„Na konstelacích pracujeme s energiemi rodiny, a to i hluboko do minulosti“ vysvětluje nám Ilona na začátku. Do rodiny se počítají i nenarozené děti a zvláštní pozornost mají černé ovce – násilníci, karetní hráči, vrazi. Ten, kdo si postaví svou konstelaci, si jako zástupce jednotlivých členů sám vybere lidi v sálu.

„Potom už to půjde samo, budete vědět, co dělat“ kývne Ilona na nás, konstelační novice. Jsme jen tři, zbytek všechno zná. Chlapi jsou tu taky jen tři a jdou na dračku. V konstelacích hrají přítomným ženám manžele, kamarády, táty a milence. „Na závěr budete opakovat slova po mně, tím se konstelace uzavře a zahojí. Může to pracovat až půl roku.“

Já jsem se jako konstelační panna nejdřív chtěla jen dívat, ale chytla jsem vedlejší zápornou roli hned v první konstelaci na téma: Můj manžel má milenku. Postavila jsem se k boku pána, kterého jsem měla milovat a vlastně jsem se nemusela ani moc snažit: něco se dělo. Věděla jsem, že přesně o tenhle bok mám eminentní zájem.

Jenže postupně byly do konstelace přivolaný taky děti a příbuzný, a najednou jsem přestala být na koni. Naopak jsem cítila tak hluboký opovržení ze všech stran, až se mi z toho udělalo regulérně špatně od žaludku. Mimochodem, nebyla jsem sama – při konstelacích lidi nejen brečí, ale taky se odbíhají na záchod vyzvracet. Nekecám.

Podruhý mě zatrnulo, když si zrovna mě vybrala do hlavní role sympatická slečna s panickou poruchou. To jsem ji musela pogratulovat ke skvělé volbě zástupce nahlas, protože jsem si přitom na rozdíl od milenky zažila i svoje vlastní téma.

--------------------------------------------------------------------------------------

A právě tohle konstelacím nemůžu upřít: NĚCO se děje. Fakt. Ale:

Jedna věc je, že se děje nějaký proces. Druhá věc je ale to, jak jste při něm ošetřený. Skočit si bungee jumping je silnej zážitek i s agenturou, co šetří na kvalitním laně. Ale možná si tam dole natlučete.

Jestli to tady čte F., tak se jí bude otevírat psychoterapeutický nožík v kapse, když vám sem napíšu profi diagnózy jako: „váš manžel nemá (klinicky potvrzenou) depresi, to je jen zástěrka pro to, že je línej zvednout se z gauče.“

Nebo „musíte se rozejít, protože vaše partnerka nemá dospělý vztah se svou matkou a nemá pro vás v životě prostor.“ Co když se fakt rozpadne vztah, jen proto, že jste si za sebe vybrali zástupce, co v dané konstelaci „nic necítí“?

A taky si teda říkám, že pravidelní členové by měli mít po pár seancích život vyladěnej do posledního puntíku, protože na konci vám Ilona poradí, co máte nahlas říct, „aby se to ve vesmíru uzavřelo“:

 „Miluško, řekni teď své zástupkyni matky: Kurva mami, nech mě konečně žít svůj vlastní život a starej se o ten svůj.“

 „Ehm, nech mě žít svůj vlastní život…“

„No, ale opakuj na začátku „kurva“, jak ti to říkám. Nebo řekni aspoň do prdele.“

 „To nejde, dyť je to máma…“

Ale vyladěnej život tady má málokdo. Naopak jsem si za ten večer vyslechla tolik šílených lidských osudů, že pokud je tohle všechno pravda, měl by většinu z nich řešit spíš terapeut. Možná i policie. A zároveň chápu, proč na terapii nejdou. Možná nestojí o nálepku. Možná se nechtějí svěřovat, "léčit", nebo prostě nenašli toho pravýho - jako já. 

--------------------------------------------------------------------------------------

Po poslední konstelaci jede závěrečný kolečko. Jak se kdo cítí? Někdo je unavený, většina lidí ale cítí úlevu. Někteří přímo euforii.

Nandali jsme to společně všem záletným manželům, domácím násilníkům a vlezlým matkám, co svým dospělým dětem kecají do života. 

Tihle všichni tam venku to sice ještě neví – ale až se paní Miluška vrátí domů, bude se na svou mámu dívat jinak. A když se jejich vztah nezlepší hned, pořád běží půlroční záruční lhůta. Ve vesmíru už je to přece zařízený.