Out of comfort

 

Mám ráda ty sdílecí večery, když už děti spí a my se s Emem rozvalíme po gauči a povídáme si o životě. Ještě radši mám, když Emovi občas ujede pusa a nezdaj se mu dost dobrý moje strategie, jak bojovat se strachem.

„Vždyť jsi zatím nic nedotáhla,“ poučuje mě třeba takhle Em z gauče a podloží si polštářkem nohy v teplejch ponožkách. „KBT terapii jsi nedochodila, na terapeuta po telefonu ses vykašlala, na ketamin do Psyonu to nejdeš ani zkusit.“

A já si pak připadám jako Rambo, co se čerstvě vrátil z Vietnamu. Skáče celej zkrvavenej z helikoptéry, skáče ze zalesněnýho svahu, skáče přes divokou řeku (prosím vás, berte mě s rezervou, já jsem u Ramba pokaždý usnula ve dvanáctý minutě, ale intuice mi říká, že takhle nějak to ve scénáři klidně mohlo být).

„Ale neproskočil jsi hořícím kruhem z vrcholu Everestu,“ řekl by Rambovi zklamaně Em se svýma pletenýma ponožkama a poučil by ho o tom, že je slaboch.

„A kde jsi byl ty, když jsem chodila po Bulovce, dělala trenažér sociofobikovi, přetrpěla hodinu s nesympatickým chlápkem, kterýho bych musela poslouchat další tři měsíce v kuse, aby mě vzali do Psyonu a zdrogovali?“ zeptala jsem se Ema a všichni to tak nějak tušíme: Em žil svůj pohodlnej život a stýkal se s příjemnýma inspirativníma lidma v podnicích s tankovou Plzní a domácím nakládaným hermelínem.

A tak si Psice založila ruce, řekla „dost“ a vymyslela párovou hru „out of comfort“. Pravidla jsou dost jednoduchý. Domluvíte se s tím druhým, jestli se mu daný termín hodí. Pokud ano, jednoduše mu vybookujete kalendář a s úsměvem přecházíte všechny jeho marný snahy dozvědět se aspoň střípek z toho, o jaký typ mučení půjde.

To se totiž dozví až ráno v Den D, kdy najde v bytě schovanou obálku s konkrétním zadáním. A všichni asi tušíme, že nepůjde zrovna o thajskou relaxační masáž chodidel. Součástí zadání totiž je, aby to byla činnost, při který se vám v žilách zoufale rozleje adrenalin spolu s pocitem „bojuj nebo uteč.“ Až na to, že utéct nemůžete. Máte to v kalendáři a přišli byste doma definitivně o celou svou čest.

„Já tě zabiju, nemůžu zvednout ani rohlík“ říkal mi tehdá Em u večeře, když se vrátil z XXL hardcore kruháče a jedl přímo z talíře jako štěně. Ale zároveň uznal, že trenérka je vlastně fajn a někdy příště půjde zas.

„Musím vymyslet něco horšího,“ běželo mi hlavou po tomhle testovacím zadání a přihlásila jsem Ema na nejvíc ezoterické rodinné konstelace, které jsou v Praze k mání. Tam se Emovi nechtělo dost zásadně a zároveň se ukázalo, že je dost velká chyba prozradit zadání dřív než ten den. Konkrétně se s ním nedalo rozumně promluvit celý tři dny.

Ale pak se vrátil a dost nadšeně popisoval, že tam byl jedinej chlap a v závěrečné konstelaci ztělesňoval Boha a ležely před ním všechny zúčastněné ezoženy. „Příště raději něco jen pro muže“ dopřesnila jsem si zadání svého dalšího ďábelského plánu, ale do toho mi přišel úkol od Ema.

Zadání bylo jít na kurz Smysluplných rozhovorů a celkem by mě zajímalo, jestli i vy za touto výzvou vidíte tu implicitní urážku mezi řádky. Em nejspíš defaultně usuzuje, že smysluplná konverzace je totálně mimo mou komfortní zónu. Jako vážně?

Ale šla jsem i jako uražená, právě tyhle pocity k výzvě padnou jak ulitý. Ostatně byl to jediný pocit nepohodlí. Kromě toho, že jsem musela nepřipravená vymýšlet důvody, proč jsem se na tenhle kurz přihlásila, samozřejmě v rozporu s tím, co o mě v úvodním mailu nalhal Em. Bylo celkem občerstvující bavit se s deseti úplně neznámýma lidma nad vnitřní prázdnotou nebo pocitem, kterej máte ze svých narozenin.

Zkrátka se potřetí ukázalo, že se mozek sice může přetrhnout, aby tyhle diskomfortní nápady úplně vymazal, nebo aspoň hodně znepříjemnil. Ale pak sedí na baru a zve na panáky endorfinu všechny mozkový centra i tu protivnou amygdalu, aby to znova všem převyprávěl a patřičně zveličil svý hrdinství.

Čekali byste, že příště kolem toho nebude dělat takový cavyky, ale to se samozřejmě mýlíte. „Budou tam cizí lidi a strašně se ztrapním. Kdoví, jestli se nepočůrám“ krčí se ta rosolovitá hmota někde u kraje lebky a všechno začíná nanovo.

Ale teď jsem na řadě já. Nějaké nápady, jak Emův mozek zahnat do kouta?