Dětství je výzva

Než jsem se odhodlala napsat vám tenhle post, jenž aspiruje na titulní stranu Zpravodaje sociálních pracovnic, docela dlouho jsem přemýšlela, kde Žmur přišel k výzvám. V rodině, kde je největší a dosud nepřekonanou metou „týden bez cukru“, tiše zakončený po dnu a půl posláním Žmura naproti do večerky pro čokoládu. Slavnostně přinese vždycky tu největší studentskou pečeť, kterou rozerveme a zhltáme po velkých kvádrech jako vlčáci i přes hlasité nesouhlasy Čičman, která by si ji nejradši nalámala na čtverečky a zbytek úhledně zabalila zpátky do staniolu.

Když jsem minulý týden jedno horké odpoledne vyzvedávala Žmura ve školce, přivítal mě sbor vyjukaných učitelek se slovy „stalo se něco podivného, velmi podivného“. Pokud byste byli matkou Žmura, pravděpodobně si v tu chvíli pomyslíte, že se mu konečně povedlo vyvinout urychlovač částic z lepenkové krabice a jedna učitelka byla teleportována, v horším případě zmizela jen její část. Ale vyjukané učitelky postávaly na chodbě v plném počtu a vypadalo, že jim nic nepřečnívá, ani nechybí. Tedy kromě vysvětlení té záhady.

„On ten váš Žmur na hřišti vždycky hraje fotbal, nebo se s klukama mlátí za tím domkem hlídače, povídá ta, co má vždycky jasno. „No a dneska si Žmur sedl na nejvíc rozpálenou lavičku a oznámil nám, že se pokusí na ní vydržet co nejdelší dobu a nepřeje si přitom být vyrušován.“

„Což se mu podařilo, protože se tam smažil, považte, dvě hodiny v kuse!“, říká paní Součková, která Žmurovu sebedestrukci sledovala s upřímným zaujetím. A pak ze třídy vystrčila něco, co vzhledem nejvíc připomínalo červenou krevetku zapadlou úplně na dně friťáku vietnamského bistra.

„To si děláš srandu! Ty ses s někým vsadil, žejo?“ vyzvídám cestou domů.

„Myslíš, že bych se sázel o něco takhle nepříjemnýho?“ odvětí Žmur racionálně. „Ke konci jsem myslel, že umřu a to jsem se musel pořád usmívat na úči, aby mi to nepřekazily a neodvlekly mě do stínu. Ale dal jsem to!“

Včera jsem se probudila nad ránem okolo čtvrté s takovou tou vtíravou noční můrou, že nejsem sama. A fakt ne. Z druhé strany mě pozorně sledovalo něco zpod opuchlých víček. „Čau“, hned to zdraví. Jako by bylo úplně v pohodě, že máte za kuropění v posteli bubáky a ani se neobtěžují rozplynout se před váma v plazmatu.

„Žmure?!“

„Jo?“

„Víš kolik je hodin?“

„No jasně, dívám se na ně už pěkně dlouho. Tohle je můj vstávací rekord!“

Než jsem stihla přijít na to, jestli Žmur hraje Modrou velrybu, nebo ji sám vymyslel, přihlásil se dnes Žmur ke špenátové výzvě.

„Tomu byste nevěřila! To je snad zázrak!“ vykřikuje na mě dnes ve školce paní Součková jako kamelotka Strážné věže. „Žmur začal jíst konečně špenát. No ale jak začal! Právě dojídá šestý talíř…“ V jídelně stojí se založenýma rukama obě kuchařky, aby se na toho chlapečka podívaly na vlastní oči, a spokojeně pokyvují trojitými bradami.

Tak vám nevím. Zatím vyčkávám v naději, že třeba už zítra přijde úklidová výzva, nebo den snídaně rodičům do postele. Ale bohužel jsou tu jiné a pravděpodobnější varianty, například, že mu bude viset z koutku úst pavučina, nebo přespí hlavou dolů přivázán za kotníky k lustru. Možná přece jen přišel čas vyměnit mou trapnou čokovýzvu za něco, nad čím zbledne závistí i spálenej Žmur!

Šťastnej let, strejdo

Jedna ze zajímavých věcí, co vám do života natahají děti kromě vší a zatoulaných koťátek, jsou rodiče kamarádů.  Je docela příznačné, že jsem v období „před dětmi“ měla pro rodiče jasně vymezenou kategorii těch rodičů: něco mezi Flandersem ze Simpsonů a učitelem hudebky na gymplu, který coby příkladný křesťan zplodil jen během mého studia čtyři potomky, ačkoliv vypadal na to, že by se přirozenou evoluční selekcí dostal k pokusům o dítě maximálně v křoví před místním rockáčem ve čtyři ráno. Rodiče malých dětí pro mě měli zkrátka většinou nálepku: vyhaslý partnerský vztah, mizerný nebo spíš žádný sex a společná dovolená v kempu se spřáteleným manželským párem čpící vzájemnou závistí a trenčianským párkem s fazolí.

Okamžikem, kdy se stanete skutečným rodičem malých dětí, samozřejmě jednak obratem přehodnotíte zastaralou metodiku stejně jako předsudky o lidech po třicítce a zároveň zjistíte, že kamarádi vašich dětí mají rodiče, kteří se nikoho nesnaží poučovat, ani nenávidět, ale se kterými se dá cestou ze školky srknout ristretto na zahrádce a pak ještě další na rohu a stejně jste na začátku příběhu. Mívají slušný arzenál sympatických špatných vlastností a stejné kruhy pod očima jako vy.

Protože je Čičman opět zamilovaná, čekala nás jednou před školkou v dešti paní s chlapečkem, který nemohl odejít, dokud se s Čičman nerozloučí před odchodem domů. Mezitím přestalo pršet a dvou hodinách vzájemného vyprovázení se domů jsme narazily na téma smrt a srovnávání se s ní, což mě zaujalo, protože kdyby to byl bezdětný den, těžko si představím, jak s cizí paní chodím dvě hodiny kolem bloků a řešíme mrtvý dědečky. I když kdoví. Ono je to na druhou stranu pro mě typický, protože kdybych to měla řešit s mámou, budu mít brzo rozteklou řasenku pod slunečními brýlemi. Jsem intimní posera a vím to o sobě. Zuzce, teda tý paní od Čičmanina nového kluka, abychom se neztratili, umřel poprvé v životě děda. Řešily jsme, jestli se se smrtí prarodičů člověk líp vyrovná v dětství, nebo později. Jako protřelý dětský harcovník příbuzenských úmrtí jsem si myslela, že a) je správně.

A když už jsme u těch rodičů, tak mi v neděli volá máma, takovým tím hrdelním tónem, jako když hodíš jezevčíkovi pingpongáč a on ho samou radostí spolkne a první, co mě napadlo, bylo, že táta umřel. Už jsem vám jednou psala o tom, jak máma telefonuje, takže jsem se držela za srdce ještě pěkných pár minut, než si máma s mobilem položeným na pásu u pokladny v Bille v klídku vyřídila nákupy. Umřel strejda. Strejda ze Švýcarska, co voněl po tabáku a kořeněným parfému. Vídali jsme se málo a když už, chtěla jsem se ho zeptat na spoustu věcí, ale to většina rodiny v místnosti a taky jsem se styděla za svoji dementní němčinu. Takže nic, vždyť bude příště, žejo.

Žmur se na něj poslední dobou pořád ptal, jak se má a kdy mu skončí ta rakovina. Tak už. A byla jsem na chvilku zaprděně a podlézavě ráda, že to nebyl táta a vzápětí se mi ze sebe udělalo docela špatně a potom se to celý rozleželo. Nejsem připravená. Nejspíš nikdy nebudu. Už jsem zapomněla většinu fragmentů z toho, jaký to bylo, když mi umřel harmonikovej děda a pohádková babička.

U dědy si pamatuju, že bylo léto, bylo mi třináct a strašně jsem se bála, že se na něj budu muset dívat do rakve. Táta mě odvedl dřív, seděla jsem ve skříni ve svým pokoji a brečela hlavně nad tím, jak mě táta neohrabaně utěšoval. „Dyť von si to už chudák starej přál. Já umřu, máma, ty...“ Starej byl celou dobu, co jsem ho znala, to fakt není omluva. Prostě půlka mýho dětství strávenýho na dědově dvorku výrobou vynálezů zkázy, v hajzlu. O zbytek jsem přišla se smrtí pohádkové babičky v šestnácti. Vůbec nevím, v jakém ročním období umřela ona. Byla jsem na pohřbu? Nejsem si jistá, jestli si to pamatuju, nebo jen překresluju vzpomínky tmavýho maloměstskýho kostela a babiččiných kámošek neprodyšně zahalených v černým silonu a Živých květech.

Včera večer jsem zjistila, že přijít o své milé později dělá jeden zásadní rozdíl. Jako dítě jsem to brala jako fakt. Zavřenej krám, kam už nechodíš. Pár věcí na památku v šuplíku, kolo ti spraví táta a chůdy nepotřebuješ. Teď mám pocit, že už není čas stydět se zeptat. Protože až jednou zvednu telefon, tak chci vědět aspoň to, že jsme to stihli, těsně třeba, ale všechno.

Island: Beta test

Na to, co všechno máme s M. společného, se v jedné věci totálně lišíme, a to jsou cestovatelské preference. M. má sever a západ a kdybyste ho vysadili na léto v Grónsku, hezky poděkuje a vděčně si zapíchá kolíky od stanu do ledovce. Já mám jih a východ, což je vlastně nejlepší uspořádání, protože kdybych žila sama se šesti kočkama, tak budu živit zároveň i smečku pajdavých psů kdesi v Kambodži a nebudu překonávat limity, jako jen při pouhém googlování průměrné červnové teploty na Islandu až poté, co jsme si koupili letenky (devět stupňů, kdybyste to náhodou nevěděli. Já to nevěděla a krev v žilách mi zatuhla víc než při dnešní ranní cestě do práce v krátké sukni).

„Bude tam plno termálních jezírek“ uklidňoval mě M., zatímco jsem se nedůvěřivě zadívala na svůj spacák. V něm jsem se naposled málem uklepala na Povaleči, kde přes den dav lidí stříkali místní dobrovolní hasiči, aby nezkolabovali horkem. Po krátké úvaze, jestli chci v termálních pramenech nejen trávit týden v kuse, ale i spát, jsem si zakoupila expediční spacák do -38 stupňů, který by byl schopen resuscitovat i mražené kuře. První zátěžový test byl naplánován na minulý víkend. Zamávali jsme dětem a babičkám a vydali se splynout s letošním nemilosrdným podáním jara.

Začátek trasy byl vysoko nad mým očekávaným teplotním komfortem, protože když jsem se s krosnou vlekla do příkrého kopce, rychle jsem přehodnotila potřebu zaplnit si celý zavazadlový prostor pičovinama typu ponožky s kožíškem, polštářek, nebo pecen chleba na půlnoční hlad. Jako nenáročná společnice odsouhlasím první navržené místo na stan, i kdyby to mělo být v pangejtu na blátivé cestě ke kravínu. Naštěstí má M. pro pěkná místa vkus i kondici, a tak jsme anektovali loučku mezi lesíky, na které něžně povlávaly břízy ve větru a vydáváme se na obhlídku okolí a k památníku partyzánů.

Tam se na M. asi přilepila bludná duše padlého odbojáře, jinak si nedovedu vysvětlit jeho zděšení, když se po prvním obejitém půlkruhu objeví přímo pod námi vesnice. „Vybíral jsem to tak dlouho, abychom tady byli sami!“ procedil i bez mé věcné připomínky, že jsme se na tu samotu táhli pět kiláků do kopce, a vzápětí se kryl za kládami, když nám cestu zkřížila partička seniorů na procházce. „Určitě nám vydrancovali zásoby!“ hrozí za neškodnou důchodkyní, co ho v jeho zákopu málem trefila ohryzkem od jablka. Brzy se ukáže, že les je doslova protkán nejen tajnými agenty, ale i vzteklýma liškama, co na nás strnule slintají za pařezy a to bylo teprve odpoledne.

Před západem slunce jsme najdeme pár metrů od stanu vyjetou brázdu od auta, což výrazně posílí M. partyzánskou paranoiu. „Až zapadne slunce, budeme tady úplně sami“ říkám konejšivě a M. mě zpraží stejným pohledem, jako jsem mu věnovala, když mě chlácholil termálními jezírky. Když slunce konečně zapadlo, byla ze všeho nejvíc zima jako prase. Místo romatické večeře o baterce a válení se po celtě ohryzáváme zmrzlý pecen chleba a fusekle s kožíškem mám naražené na rukou až k loktům. Hned poté, co hostinu zapijeme vlažným čajem, začnou prostor kolem nás protínat dunivé rány. "Duch-duch-duch", práskalo vzduchem. „To bude asi ohňostroj na čarodějnice“ usoudíme, a někteří z nás to usoudí obzvlášť zoufale. Oblohu ale křižují jen letadla a potom kolem nás přeběhne první srna. A další. "Duch-duch", ozve se. „Myslivci!“ Co teda znepokojí i tak klidnou povahu, jako jsem já, je, že při každém zvednutí se na záchod prudce stoupne i kadence střel, ale to bylo už v době, kdy M. svou moč už dávno absorboval zpátky do oběhu a odmítal se vzdálit ze své pozice minometčíka. V té se schoulení zimou díváme na hvězdy a připadáme si jako tragičtí hrdinové v historické rekonstrukci bitvy o Stalingrad těsně před umrznutím. 

Ráno nás vzbudily krávy. Ráda bych vás potěšila historkou, jak všude kolem nás ležely vyhřezlé srnčí vnitřnosti, zastřelený myslivec v uniformě wehrmachtu a podřízlá jehňátka v kruhu obilí, ale cestou jsme našli jen jednu oběť a to místního rockera s oškvařeným křivákem, jak zvrací do žhavých uhlíků čarodějnické fatry za vesnicí. Připraveni na všechno!