Šťastnej let, strejdo

Jedna ze zajímavých věcí, co vám do života natahají děti kromě vší a zatoulaných koťátek, jsou rodiče kamarádů.  Je docela příznačné, že jsem v období „před dětmi“ měla pro rodiče jasně vymezenou kategorii těch rodičů: něco mezi Flandersem ze Simpsonů a učitelem hudebky na gymplu, který coby příkladný křesťan zplodil jen během mého studia čtyři potomky, ačkoliv vypadal na to, že by se přirozenou evoluční selekcí dostal k pokusům o dítě maximálně v křoví před místním rockáčem ve čtyři ráno. Rodiče malých dětí pro mě měli zkrátka většinou nálepku: vyhaslý partnerský vztah, mizerný nebo spíš žádný sex a společná dovolená v kempu se spřáteleným manželským párem čpící vzájemnou závistí a trenčianským párkem s fazolí.

Okamžikem, kdy se stanete skutečným rodičem malých dětí, samozřejmě jednak obratem přehodnotíte zastaralou metodiku stejně jako předsudky o lidech po třicítce a zároveň zjistíte, že kamarádi vašich dětí mají rodiče, kteří se nikoho nesnaží poučovat, ani nenávidět, ale se kterými se dá cestou ze školky srknout ristretto na zahrádce a pak ještě další na rohu a stejně jste na začátku příběhu. Mívají slušný arzenál sympatických špatných vlastností a stejné kruhy pod očima jako vy.

Protože je Čičman opět zamilovaná, čekala nás jednou před školkou v dešti paní s chlapečkem, který nemohl odejít, dokud se s Čičman nerozloučí před odchodem domů. Mezitím přestalo pršet a dvou hodinách vzájemného vyprovázení se domů jsme narazily na téma smrt a srovnávání se s ní, což mě zaujalo, protože kdyby to byl bezdětný den, těžko si představím, jak s cizí paní chodím dvě hodiny kolem bloků a řešíme mrtvý dědečky. I když kdoví. Ono je to na druhou stranu pro mě typický, protože kdybych to měla řešit s mámou, budu mít brzo rozteklou řasenku pod slunečními brýlemi. Jsem intimní posera a vím to o sobě. Zuzce, teda tý paní od Čičmanina nového kluka, abychom se neztratili, umřel poprvé v životě děda. Řešily jsme, jestli se se smrtí prarodičů člověk líp vyrovná v dětství, nebo později. Jako protřelý dětský harcovník příbuzenských úmrtí jsem si myslela, že a) je správně.

A když už jsme u těch rodičů, tak mi v neděli volá máma, takovým tím hrdelním tónem, jako když hodíš jezevčíkovi pingpongáč a on ho samou radostí spolkne a první, co mě napadlo, bylo, že táta umřel. Už jsem vám jednou psala o tom, jak máma telefonuje, takže jsem se držela za srdce ještě pěkných pár minut, než si máma s mobilem položeným na pásu u pokladny v Bille v klídku vyřídila nákupy. Umřel strejda. Strejda ze Švýcarska, co voněl po tabáku a kořeněným parfému. Vídali jsme se málo a když už, chtěla jsem se ho zeptat na spoustu věcí, ale to většina rodiny v místnosti a taky jsem se styděla za svoji dementní němčinu. Takže nic, vždyť bude příště, žejo.

Žmur se na něj poslední dobou pořád ptal, jak se má a kdy mu skončí ta rakovina. Tak už. A byla jsem na chvilku zaprděně a podlézavě ráda, že to nebyl táta a vzápětí se mi ze sebe udělalo docela špatně a potom se to celý rozleželo. Nejsem připravená. Nejspíš nikdy nebudu. Už jsem zapomněla většinu fragmentů z toho, jaký to bylo, když mi umřel harmonikovej děda a pohádková babička.

U dědy si pamatuju, že bylo léto, bylo mi třináct a strašně jsem se bála, že se na něj budu muset dívat do rakve. Táta mě odvedl dřív, seděla jsem ve skříni ve svým pokoji a brečela hlavně nad tím, jak mě táta neohrabaně utěšoval. „Dyť von si to už chudák starej přál. Já umřu, máma, ty...“ Starej byl celou dobu, co jsem ho znala, to fakt není omluva. Prostě půlka mýho dětství strávenýho na dědově dvorku výrobou vynálezů zkázy, v hajzlu. O zbytek jsem přišla se smrtí pohádkové babičky v šestnácti. Vůbec nevím, v jakém ročním období umřela ona. Byla jsem na pohřbu? Nejsem si jistá, jestli si to pamatuju, nebo jen překresluju vzpomínky tmavýho maloměstskýho kostela a babiččiných kámošek neprodyšně zahalených v černým silonu a Živých květech.

Včera večer jsem zjistila, že přijít o své milé později dělá jeden zásadní rozdíl. Jako dítě jsem to brala jako fakt. Zavřenej krám, kam už nechodíš. Pár věcí na památku v šuplíku, kolo ti spraví táta a chůdy nepotřebuješ. Teď mám pocit, že už není čas stydět se zeptat. Protože až jednou zvednu telefon, tak chci vědět aspoň to, že jsme to stihli, těsně třeba, ale všechno.