úterý 9. května 2017

Island: Beta test

Na to, co všechno máme s M. společného, se v jedné věci totálně lišíme, a to jsou cestovatelské preference. M. má sever a západ a kdybyste ho vysadili na léto v Grónsku, hezky poděkuje a vděčně si zapíchá kolíky od stanu do ledovce. Já mám jih a východ, což je vlastně nejlepší uspořádání, protože kdybych žila sama se šesti kočkama, tak budu živit zároveň i smečku pajdavých psů kdesi v Kambodži a nebudu překonávat limity, jako jen při pouhém googlování průměrné červnové teploty na Islandu až poté, co jsme si koupili letenky (devět stupňů, kdybyste to náhodou nevěděli. Já to nevěděla a krev v žilách mi zatuhla víc než při dnešní ranní cestě do práce v krátké sukni).

„Bude tam plno termálních jezírek“ uklidňoval mě M., zatímco jsem se nedůvěřivě zadívala na svůj spacák. V něm jsem se naposled málem uklepala na Povaleči, kde přes den dav lidí stříkali místní dobrovolní hasiči, aby nezkolabovali horkem. Po krátké úvaze, jestli chci v termálních pramenech nejen trávit týden v kuse, ale i spát, jsem si zakoupila expediční spacák do -38 stupňů, který by byl schopen resuscitovat i mražené kuře. První zátěžový test byl naplánován na minulý víkend. Zamávali jsme dětem a babičkám a vydali se splynout s letošním nemilosrdným podáním jara.

Začátek trasy byl vysoko nad mým očekávaným teplotním komfortem, protože když jsem se s krosnou vlekla do příkrého kopce, rychle jsem přehodnotila potřebu zaplnit si celý zavazadlový prostor pičovinama typu ponožky s kožíškem, polštářek, nebo pecen chleba na půlnoční hlad. Jako nenáročná společnice odsouhlasím první navržené místo na stan, i kdyby to mělo být v pangejtu na blátivé cestě ke kravínu. Naštěstí má M. pro pěkná místa vkus i kondici, a tak jsme anektovali loučku mezi lesíky, na které něžně povlávaly břízy ve větru a vydáváme se na obhlídku okolí a k památníku partyzánů.

Tam se na M. asi přilepila bludná duše padlého odbojáře, jinak si nedovedu vysvětlit jeho zděšení, když se po prvním obejitém půlkruhu objeví přímo pod námi vesnice. „Vybíral jsem to tak dlouho, abychom tady byli sami!“ procedil i bez mé věcné připomínky, že jsme se na tu samotu táhli pět kiláků do kopce, a vzápětí se kryl za kládami, když nám cestu zkřížila partička seniorů na procházce. „Určitě nám vydrancovali zásoby!“ hrozí za neškodnou důchodkyní, co ho v jeho zákopu málem trefila ohryzkem od jablka. Brzy se ukáže, že les je doslova protkán nejen tajnými agenty, ale i vzteklýma liškama, co na nás strnule slintají za pařezy a to bylo teprve odpoledne.

Před západem slunce jsme najdeme pár metrů od stanu vyjetou brázdu od auta, což výrazně posílí M. partyzánskou paranoiu. „Až zapadne slunce, budeme tady úplně sami“ říkám konejšivě a M. mě zpraží stejným pohledem, jako jsem mu věnovala, když mě chlácholil termálními jezírky. Když slunce konečně zapadlo, byla ze všeho nejvíc zima jako prase. Místo romatické večeře o baterce a válení se po celtě ohryzáváme zmrzlý pecen chleba a fusekle s kožíškem mám naražené na rukou až k loktům. Hned poté, co hostinu zapijeme vlažným čajem, začnou prostor kolem nás protínat dunivé rány. "Duch-duch-duch", práskalo vzduchem. „To bude asi ohňostroj na čarodějnice“ usoudíme, a někteří z nás to usoudí obzvlášť zoufale. Oblohu ale křižují jen letadla a potom kolem nás přeběhne první srna. A další. "Duch-duch", ozve se. „Myslivci!“ Co teda znepokojí i tak klidnou povahu, jako jsem já, je, že při každém zvednutí se na záchod prudce stoupne i kadence střel, ale to bylo už v době, kdy M. svou moč už dávno absorboval zpátky do oběhu a odmítal se vzdálit ze své pozice minometčíka. V té se schoulení zimou díváme na hvězdy a připadáme si jako tragičtí hrdinové v historické rekonstrukci bitvy o Stalingrad těsně před umrznutím. 

Ráno nás vzbudily krávy. Ráda bych vás potěšila historkou, jak všude kolem nás ležely vyhřezlé srnčí vnitřnosti, zastřelený myslivec v uniformě wehrmachtu a podřízlá jehňátka v kruhu obilí, ale cestou jsme našli jen jednu oběť a to místního rockera s oškvařeným křivákem, jak zvrací do žhavých uhlíků čarodějnické fatry za vesnicí. Připraveni na všechno!

11 komentářů:

  1. Island jsem absolvovala taky trochu proti své vůli, moje rodina má taky narozdíl ode mně ráda sever :)) A můžu ujistit, že termální jezírka byly, bylo jich hodně a koupání bylo skvělé. Skoro každý druhý den se někde našlo nějaké to horké vřídlo s výhledem na ledovec. Jednou dokonce tak horké, že se v něm dalo jen sedět, a když jsem vylezla, hodinu jsem potom necítila vůbec nic :D Chce to dobře naplánovat trasu! Ale stojí to za to. A to říkám i když jsem měla jen spacák do -5°C a poctivě jsme spali všude ve stanu.
    Suze

    OdpovědětSmazat
  2. Počítám, že na Islandu už kvůli vám čarodějnice pálit nebudou...
    Ale počítám, že minimálně M. se s tim bez problému smíří :-D

    OdpovědětSmazat
  3. Suze: To zní velmi nadějně a vzbuzuje to ve mně samé libé pocity! Tedy radši se záměrně nezdržuju u představ, jaképak to asi je vylézt z toho horkého blaha zpátky do devíti stupňů a prudkého nárazového větru:)

    Galahad: Počítám, že s naší akční letenkou bude čarodějnic plné letadlo!

    OdpovědětSmazat
  4. Podle genetického průzkumu patřím "na sever". Ale rozhodně bych tam nejel. Island mne naplňuje hrůzou, jen to slovo slyším.
    Jih a Východ jsou mně nejsympatičtější oblasti.
    Milan

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Naplňuje hrůzou:) K tomu jsem ještě nedošla, a doufám, že s tím pocitem nebudu odjíždět:)

      Smazat
    2. http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/hoboes/cesta-na-island-375343
      A to teda sedí.
      Buďte VELMI ostražitá.
      Milan

      Smazat
  5. Geograficky jsem team M.! Ale v kempovací verzi bych nedala asi nic :))

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mozna dala. Onq je mimo jine i velmi silna kempingova motivace v podobe zdejsich cen ubytovani;)

      Smazat
    2. To věřím, proto jsem tam zatím taky nejela... :/

      Smazat