Dětství je výzva

Než jsem se odhodlala napsat vám tenhle post, jenž aspiruje na titulní stranu Zpravodaje sociálních pracovnic, docela dlouho jsem přemýšlela, kde Žmur přišel k výzvám. V rodině, kde je největší a dosud nepřekonanou metou „týden bez cukru“, tiše zakončený po dnu a půl posláním Žmura naproti do večerky pro čokoládu. Slavnostně přinese vždycky tu největší studentskou pečeť, kterou rozerveme a zhltáme po velkých kvádrech jako vlčáci i přes hlasité nesouhlasy Čičman, která by si ji nejradši nalámala na čtverečky a zbytek úhledně zabalila zpátky do staniolu.

Když jsem minulý týden jedno horké odpoledne vyzvedávala Žmura ve školce, přivítal mě sbor vyjukaných učitelek se slovy „stalo se něco podivného, velmi podivného“. Pokud byste byli matkou Žmura, pravděpodobně si v tu chvíli pomyslíte, že se mu konečně povedlo vyvinout urychlovač částic z lepenkové krabice a jedna učitelka byla teleportována, v horším případě zmizela jen její část. Ale vyjukané učitelky postávaly na chodbě v plném počtu a vypadalo, že jim nic nepřečnívá, ani nechybí. Tedy kromě vysvětlení té záhady.

„On ten váš Žmur na hřišti vždycky hraje fotbal, nebo se s klukama mlátí za tím domkem hlídače, povídá ta, co má vždycky jasno. „No a dneska si Žmur sedl na nejvíc rozpálenou lavičku a oznámil nám, že se pokusí na ní vydržet co nejdelší dobu a nepřeje si přitom být vyrušován.“

„Což se mu podařilo, protože se tam smažil, považte, dvě hodiny v kuse!“, říká paní Součková, která Žmurovu sebedestrukci sledovala s upřímným zaujetím. A pak ze třídy vystrčila něco, co vzhledem nejvíc připomínalo červenou krevetku zapadlou úplně na dně friťáku vietnamského bistra.

„To si děláš srandu! Ty ses s někým vsadil, žejo?“ vyzvídám cestou domů.

„Myslíš, že bych se sázel o něco takhle nepříjemnýho?“ odvětí Žmur racionálně. „Ke konci jsem myslel, že umřu a to jsem se musel pořád usmívat na úči, aby mi to nepřekazily a neodvlekly mě do stínu. Ale dal jsem to!“

Včera jsem se probudila nad ránem okolo čtvrté s takovou tou vtíravou noční můrou, že nejsem sama. A fakt ne. Z druhé strany mě pozorně sledovalo něco zpod opuchlých víček. „Čau“, hned to zdraví. Jako by bylo úplně v pohodě, že máte za kuropění v posteli bubáky a ani se neobtěžují rozplynout se před váma v plazmatu.

„Žmure?!“

„Jo?“

„Víš kolik je hodin?“

„No jasně, dívám se na ně už pěkně dlouho. Tohle je můj vstávací rekord!“

Než jsem stihla přijít na to, jestli Žmur hraje Modrou velrybu, nebo ji sám vymyslel, přihlásil se dnes Žmur ke špenátové výzvě.

„Tomu byste nevěřila! To je snad zázrak!“ vykřikuje na mě dnes ve školce paní Součková jako kamelotka Strážné věže. „Žmur začal jíst konečně špenát. No ale jak začal! Právě dojídá šestý talíř…“ V jídelně stojí se založenýma rukama obě kuchařky, aby se na toho chlapečka podívaly na vlastní oči, a spokojeně pokyvují trojitými bradami.

Tak vám nevím. Zatím vyčkávám v naději, že třeba už zítra přijde úklidová výzva, nebo den snídaně rodičům do postele. Ale bohužel jsou tu jiné a pravděpodobnější varianty, například, že mu bude viset z koutku úst pavučina, nebo přespí hlavou dolů přivázán za kotníky k lustru. Možná přece jen přišel čas vyměnit mou trapnou čokovýzvu za něco, nad čím zbledne závistí i spálenej Žmur!