Kroužky, co nechceš. Ale tvoje děti jo.

„Až já budu velká, tak svým dětem nebudu nikdy nakazovat, aby chodily na debilní kroužky!“

Psice, 1987

Tohle prohlášení si můžete zasadit mezi letící facku od mámy (tenkrát se matky neřídily webinářem Nevýchovy, ale aktuální emoční potřebou) a kroužek baletu, za který Psice chodila celé jedno pololetí. Mohl to být dokonalý zločin, pokud bychom nežili na Maloměstě, a kdyby máma jednou naši učitelku, fanatickou protivnou ženskou, nepotkala v sámošce a nezajímala se o moje baletní pokroky. Paní Všehrdová tenkrát bezradně pohodila svýma vykloubenýma ramenama a odpověděla mámě, že k ní na hodiny žádná malá Psice nechodí. Vlastně, pokud si hodně osvěží paměť, vzpomíná si na jednu malou Psici na úvodní hodině, kterou už potom nikdy v životě neviděla.

Neviděla jí kvůli tomu, že si malá Psice každý čtvrtek nacpala svůj baletní trikot do pytlíku, aby se nezablátil, pytlík pečlivě přivázala na větev břízy v parku a potom jezdila s klukama na kole z kopečka přes starý pařez jako skokánek. 

Taky bylo období, kdy jsem si máčela plavky v umyvadle a pak ještě jedno mnohem horší období, kdy jsem musela pěstovat krasobruslení. Jediným výsledkem máminých ambicí bylo, že jsem se naučila docela obstojně hrát, což se mi hodilo později v dramaťáku, kam jsem se přihlásila už jako dospělá sama, stejně jako na jógu, improvizaci, flamenco a věci, které baví mě a ne moje rodiče.

Člověk by řekl, že s takhle nabušeným životopisem nevyžádané zájmové činnosti, se vlastně ani nemůže stát, abyste udělali s vlastníma dětma chybu. To je přece úplně jasný, že dáte děti na Skauta (protože hrát si na indiány je super), na dramaťák (protože hrát si na indiány je super) a třeba taky na lakros (protože hrát si na indiány je super). Ať si svoje dětství užijou, ať na ně nikdo nehuláká a nedrezíruje je jak poníky v potemnělým šapitó, to si říkáte, a jste jen krůček od toho, abyste uspořádali seminář osobního rozvoje pro ostatní rodiče, co si pro tohle pochopení teprve musí dojít.

Pak přišel Pižmič a prohlásil, že by rád vyzkoušel kroužek atletiky s Vinckem ze školy. Na první hodině pršelo, malé mokré postavičky kroužily kolečka po staďáku a monotónní zvuk dopadajících dešťových kapek v pravidelných intervalech prořezávala píšťalka trenérky. Chudák, říkala jsem si a nabídla mu po hodině ručník a čaj z termosky. „To bylo super!“ zářil Žmur ještě hodinu po skončení a ukazoval mi doma, jak se dělají angličáky. Dřep-klik-výskok! „Víš co je na tom nejlepší? Že mají tréningy v době, kdy je Skaut. Takže už tam nemusím chodit, hurá! Nechci nosit šátek a hrát divný hry. Už jsem ti říkal, že budou na jaře závody?“

V takový okamžik byste si mohli s úlevou vzpomenout, že máte ještě druhý alternativní dítě. Jenže Čičman chce chodit na balet a ve školce se bez našeho vědomí přihlásila na přijímačky do pěveckého  sboru – a fakt se tam jako jedna z mála dostala. 

Takže v neděli sedíme ve zkušebně s dalšíma třiceti rodičema oblečenýma jako na premiéru nové opery Jonathana Antoine. Páni smoking, dámy malé černé a naše familie uválený věci od smůly a jehličí z předchozího těsně navazujícího výletu do lesa. Sbormistr vypadá na devadesát plus. Jeho projev, co rozzuřeně hřmí na malé sboristky, je stejný bizár, jako když se zhulí střihač z Pixaru a do nejnovější disneyovky o třiceti upištěných princeznách nalepí Hugo Haase z černobílýho filmu. 

Otírám si zpocený dlaně o spodek židličky, když nám všem spílá, že sborový zpěv je odříkání a na děti je potřeba v prvé řadě přísnost. Za nepřítomnost na zkoušce musíte vypisovat propracované omluvenky, který po nás nechtějí ani v korporátu. Podezřívám ho, že má v dirigentský hůlce teleskopickou pušku, kterou za špatně omluvené hodiny a falešné cé holčičky osobně střílí do týlu.

Nevím, jak vy, ale já bych si po téhle dusivé hodince vzala kolo a šla jezdit z kopce přes pařezy. Čičman nadšeně prohlásila, že tam chodit bude a že si máme poznamenat termín prvního koncertu v Rudolfinu – a aspoň jednou se pěkně obléknout. „A učesat, mami!“ Ozvěnu mého bolestného „tssss“ možná slyšíte i přes všechny síťové uzly a firewally, které nás oddělují.

Nejspíš o ty kroužky vůbec nejde. Jenom se mi začínají rýsovat obrysy, jak nás budou za pár let v pubertě vidět naše ambiciózní, angažované a soutěživé děti.

Žmur: „Fotr si zase brnká na kytaru a hraje si na to, že je rocková hvězda?“

ČIčman: „A kde je máma? Na pohotovosti kvůli dalšímu blbýmu triku na koloběžce?“

Žmur: „Loseři. Doufám, že jednou nedopadnu jak oni.“

No co.
Naděje, že se Čičman ještě popsicí, nikdy neumírá!

Pravidla kreativního odívání: Dvě mikiny stačí

Vzpomenete si, kdy jste naposled viděli někoho změnit výraz obličeje z bezstarostného úsměvu do extrémního zmatku a pochyb o své vlastní existenci, natož aktuální poloze?

Pokud teda nepočítám mámu, která se na mě přesně takhle podívá pokaždé, když jí řeknu o dalším plánovaném výletě do rozvojové země nesvázané hygienickými standardy, na který se M. zase chystáme, tak tyhle výrazy vídávám u našich dětí, zpravidla při výkonu jedné z činností „teď všichni všeho nechte a zírejte, co umím“.

„Koukejte, jak umím skákat po kamenech“, vykřikuje třeba taková Čičman zkraje léta a já se otočím právě v okamžiku, kdy hodí z kamenu výstavní krovky do potoka. Ten výraz hlubokého rozčarování a spáchaného příkoří měla ještě pár minut poté, co jsme ji vylovili a sesedli se kolem ní na břehu. A jestli vás zajímá, kdo se smál nejvíc, tak to byl Žmur.

Jenže Čičman aspoň padá do potoka v sandálech a na konci trasy, odkud to má do auta na pár mokrých kroků.

To Žmur padá do potoku úplně jinak, jak se rozhodl demonstrovat na výletě v Dubském Švýcarsku. Celá akce vypadala jako sražení pronásledovaného jelena kuguárem v dokumentu National Geographic. Jelen - Žmur vybíhá z lesa za sebejistého hýkání „to dám, to dám!“. Odráží se levou zadní, přelétává vítězně nad potokem, ale na konci jeho kopýtko sklouzne na vratkém pařezu u břehu. Do krku se mu zakousne imaginární puma a Žmur zatroubí jako jelen v říji a s dramatickým šplouchancem mizí v tůňce potoka. Tím končí podobenství o jelenovi, protože z vody vyleze jen příšerně napruzenej Žmur obalen pískem, bahnem a pijavicema a dožaduje se okamžitého zásahu.

Jenže to je právě ten rozdíl, když do potoka spadnete na konci léta, ve fungl nových teniskách a ještě čtyři kiláky od auta. Humanitární sbírka náhradních oděvů na Žmura obsahuje jen dva kusy: eMovu mikinu a čičmaní růžovou mikinu se srdíčkem ze třpytek. Já můžu ze svého outfitu uvolnit pouze podprsenku, která zůstane naštěstí nevyužitá.

Takže. Jestli se někdy ocitnete nazí a bezbranní na opuštěném ostrově a přitom máte k dispozici pouze dva svršky a pásek, není vaše situace zcela beznadějná. Stačí zastrčit nohy do rukávů… a nakonec i ta kapuce pod zadkem se může hodit!

Když přes vás proletí zadní sklo

a Chuck Norris bledne závistí

Když jsem byla minulý týden naposled na špatným místě ve špatnej čas, tak jsem si na pracovní stůl rozlila půllitr čaje, který na koberci pod ním nechal trvalý cejch ve tvaru a barvě kaluže moči – a myslela jsem si, že mám do konce týdne vybráno. Pche!

Ve čtvrtek jsme se odjeli rozloučit s prázdninami do Maloměsta. Jestli můžu předbíhat – a pokud ne, tak s tím stejně nic nenaděláte, protože se právě chystám vykecat vám pointu hned na začátku: rozloučila jsem se hlavně s bezstarostným cestováním autobusem.

Takže ve dvě odpoledne nasedáme s dětmi na zadní sedadla fešného autobusu Arriva na Černým mostě. Autobus i řidič byli nadprůměrně příjemní a nesmrděli po zapomenutým chlebu s paštikou, ani pasivní agresivitě k pasažérům. Příliš mnoho dobrých znamení najednou, pokyvuje teď můj vnitřní kritik.

V pátek se ale ještě žádná paranoia nekonala, takže jsme se usádlili s dětskými časopisy a mobilem a nevěnovali pozornost cestě. Stejně jako řidič kamiónu za námi. Nemůžu tedy potvrdit, zda se začetl do napínavýho článku v Abíčku, ale můžu vám říct, co se stalo v zúžení na sedmém kilometru. Ono toho stejně nebude moc, protože si milosrdně pamatuju jen jediný záblesk vzpomínky.

Strašná rána. Podívám se instinktivně na děti, mezi námi prolétají střepy jako roje malých meteoritů. Začátek a konec, jako by se ta vteřina zastavila čas a natáhla se na nepřirozeně dlouhý časový úsek, během kterého bylo úplné ticho. Zvuk naskočil až pak. Strašný řev. Pochopím, co se stalo – do zadku autobusu nakouřil kamión a vysypalo se na nás celý zadní okno. Ale nevím, co je dětem. Žmur vypadá v pohodě, Čičman po ruce a na hlavě teče krev, beru je za ruce, běžíme ven. Jo, jsme celý, kývu na řidiče. Hlavně rychle ven.

Čí je sakra ta krev?

Teprve tam si uvědomuju, že většina řezných ranek od střepů je na mých rukou a děti s nimi víceméně jen barvím na červeno. Uf, Čičman má jen jednu malou na ruce a ve vlasech. Žmur je vyděšený, ale bez škrábanců. Mám je na klíně, přede mnou se vrší vody, kapesníky a ubrousky jako humanitární sbírka od ostatních cestujících. Jedna paní se narazila při pádu do zad, jinak nikdo nic.

V sanitě se zpřítomňuju. Dva záchranáři se skvělým smyslem pro humor a to nejlepší – máme jen pár náplastí a Čičman jemně odstraní střep ze spojivky. Bez následků. Utírám si střepy z celého těla. Ty drobné mám i na řasách, obočí, tvářích. Vypadám jako ozdoba na vánoční stromeček, jak konstatuje Žmur. Hurá, Žmur vtipkuje! Celým tělem mi kromě adrenalinu začíná pulsovat obrovská úleva a vděčnost. Dali jsme to!

Už jste si někdy zkoušeli neprůstřelnou vestu?

Zbylé tři hodiny, než se k nám proklestil náhradní autobus, jsme trávili po záchranných složkách. Pro děti je tenhle sranec vstupenka k exkluzívní možnosti prolézt a prohrabat auta hasičů a policajtů včetně všech tajných kastlíků a vybavení.

Co si z toho Psice vzala?

Na zadní sedadlo autobusu už mě nedostanete. Oprava, do autobusu už mě teď minimálně nějakou tu dobu nedostanete.

Všechny ty mega důležité věci, které v duchu podezříváte, že jsou sračky: jsou, tramtaradá, doopravdy sračky! Článek do práce počkal na pondělí, temperky do školy počkají na úterý. Hlavní je, že do té práce a školy má kdo jít, ne?

O hasičích už jsem to věděla už dávno, ale i obecně nepopulární policajti mohou být empatické lidské bytosti ochotní nabídnout velkou pomoc za skromné „to přece nic nebylo“. Bylo. Mimochodem, stejně bych na ně musela později změnit názor, protože po pátku se Pižmurovo rozhodnutí dát se k policii stalo pevným rozhodnutím.

Kamiony: Snažím se nehodnotit a nesoudit, ale je to čím dál těžší. Za celé tři hodiny nepřišel řidič kamiónu lidem z autobusu ani jednou říct pardon, podělal jsem to, mrzí mě to. Už předtím jsem byla na dálnici svědkem pár akrobatických kousků, při kterých vám zůstává rozum stát. Myslím, že na řidičák na kamion by se měly dělat psychotesty, stejně jako na zbroják a samostatný jízdní pruh k tomu.