Nášušnice

V otázkách mé výchovy s mámou v lecčems nesouhlasím. Třeba bylo přinejmenším diskutabilní, když jsem musela chodit do krasobruslení a nosit šaty v tak  odpudivým odstínu růžové, že by se za ně styděl i pytlík maršmelounů, což se navíc ve stejném nedobrovolném scénáři opakovalo později v tanečních. Nejlepší nápad nebyl ani dovolit mi brát si koťátko do pokoje, kde žil v otevřený kleci křeček, a upřímně mami: zpětně asi ani všechny ty víkendy u Evy, kde jsme měly soustředěně sepisovat referáty z dějáku.

Ale i když máma občas ustřelila, dělala to vlastně nejlíp, jak mohla: pokaždé, když mě nechala jít s nějakou další extrémně neuvěřitelnou výmluvou ven, mně zároveň věřila, že se vrátím živá a netěhotná. Nechávala spoustu rozhodnutí na mně, od školy po náušnice. Nechala jsem si propíchnout uši až v devíti letech a byla to taková událost, že mě později ani nenapadlo nechat Čičman prostřelit uši ještě jako nic netušícímu miminu. Čičman zjistila, že postrádá nášušnice až minulý týden. Původně jsem nepospíchala, chtěla jsem si počkat, jestli se nerozmyslí. Čičman se ale každým dnem tvářila o něco naléhavěji a o víkendu už to vypadalo, že bez náušnic postupně začne ztrácet základní životní funkce, jako když ledvináři odpíráte dialýzu.

Včera večer tedy konečně udýchaně zvoníme na nastřelovací ordinaci, dokonce v půlhodinovém předstihu, protože celou cestu od našeho domu běžíme, aby „zrovna dneska pani doktorka nešla domů dřív“, jak se obává Čičman. Díky tomu máme spoustu času poslouchat všechno, co se děje za papundeklovými dveřmi a to všechno si můžete představit jen jako nelidský řev mimina před námi na stejné frekvenci, jako když vám někdo uřezává ušní lalůčky motorovou pilou. Připadám si trochu jako v čekárně na ženskou obřízku u stařeny s rezavou žiletkou. „Klidně si to můžeš rozmyslet“, pošeptám ji.

„Co, mami?“

„Že si to můžeš rozmyslet“ zařvu hlasitěji, zrovna když se otevírají dveře a čerstvě proděravělé ječící mimino je vyneseno pryč.

Čičman jen hrdinsky zavrtí hlavou, vezme mě pevně za ruku a táhne mě za sebou do ordinace. Vydatně se zdržíme se u výběru náušnic, protože doktorka přináší velká třpytící se plata. „Diamanty!“ vydechne Čičman.

Taky se zasekneme na tom, že Čičman dvě náušnice nestačí. „Tři“, prohlásí ultimátně. „Dvě nášušnice do uší a jednu do nosu“. Nakonec si vystačí s ústním slibem, že v patnácti budu souhlasit s piercingem nosu (všichni víme, že se mě ptát nebude), nenucenou konverzací o červících v zadku (o tom vám ještě napíšu, nebojte) a čtyřikrát změní barevný odstín vybraných a náhradních náušnic. K mé tiché úlevě na světlemodrou z původního odstínu Barbie pink. Půlhodina a šestnáct set v tahu a to se ještě nic neděje.

Potom je to ale rychlá akce, protože i doktorka se už zdá být plně saturována příběhy ze života roupů i nápadů, v jaké barvě a na jaké tělesné části si ještě Čičman přeje umístit piercing. Ve skutečnosti se spíš v duchu omluvila všem uřvaným, ale nemluvícím kojencům. Když se Čičman nadechuje k dalšímu příběhu, projede ordinací ostré kovové cvaknutí. A druhé. Potom se rozhostilo ticho, jak jsme se po sobě všechny tři ohromeně podívaly.

„Mám je!“ řekla Čičman a ani trochu nezakňourala. Dítě, které ráno při cestě do školky pláče, protože jí bolí foukání sychravého větru do obličeje!

„Máš je!“ řekla jsem já.

„Zhasněte prosimvás na chodbě, až půjdete“ řekla unaveně doktorka.

Scheisse Katze

Nevím, čím jsem si to vysloužila, ale poslední dobou mě pronásledují kočky. Možná už se věkově blížím do kategorie výstředních stařen, který doma uskladňují patnáct a víc kusů zdivočelých zvířat objevených na smeťáku společně se sadou nakřáplých porcelánových šálků bez oušek, nebo televizí s vymlácenou obrazovkou. Nebo mám na sobě nalepenýho virtuálního kočičího pokémona, a tahle appka každý procházející kočce pípne do ucha: přiběhni k ní a začni si o její nohy zuřivě otírat svoje zpocený čelo a zamazanej ksicht od ještě teplý krve rozpáranýho hraboše. Někdy se dokonce svolají a přijde mě jich takhle zprznit hned několik. Tenkrát když se to začalo dít, tak mě napadlo, že bych mohla využít hozené rukavice a stát se soukromým očkem, které bude doručovat zaběhlé kočky majitelům, protože ulice okolo našeho parku přetékají výzvami „HLEDÁ SE MOUREK, ODMĚNA JISTÁ!“ (apeluji přitom na to, že seniory a ježky nikdo nehledá a to se jich v parku najde daleko víc, než koček.) Žádný kšeft se nicméně nekoná ani se zaběhlými mazlíčky, protože se ke mně mají jenom tykočky, za jejichž umístěnku by se naopak muselo platit. Pod tykočkama myslím rváče se zjizvenýma ušima, unavené hostitele parazitů, nebo kočky s neodkladnou potřebou rodit.

Možná si řeknete, že jde o nějaký lokální problém, který se vyřeší tím, že přijede TV štáb se Zdeňkem Srstkou a natočí o tom mimořádné vydání Chcete mě?. I já si to myslela do chvíle, kdy jsme s M. odjeli na bezdětný víkend do Broumova. Pro případné závistivce se hodí poznamenat, že jsme tam nejeli v současném babím létě, ale před týdnem, kdy nepřetržitě lilo od rána do večera a o Adršpašsko-teplické skály se lámal polský severák. Tohle klimatické nastavení zhatilo cestu do lesa většině výletníků, ale odolné rodiče, kteří se snaží vytěžit každou minutu pobytu bez dětí, nějakým tím monzunovým deštíkem a přízemními mrazy nezastavíte. Do lesa jsme vyráželi i za večerního smrákání a s baterkou hledali na olezlých šutrech dravé roztoče inzerované na vývěskách naučné stezky.

Žádný zákeřný roztoč nás nenapadl, ale z hloubky a temnoty skály se ozvalo zamňoukání a vylezl tenkocour. Přes jeho žebra byste mohli přejíždět klackem jako přes vlnitý plech a vydávalo by to stejný zvuk. Tenkocour přistoupil se samozřejmostí pražských tykoček k mým kotníkům a začal se o ně nutkavě lísat. M. jen zavrtí hlavou, jako by šlo o nějaký můj osobní rozmar tahat sebou všude kočky a vydáváme se dál. Tenkocour nás někdy vede s hrdě vztyčeným ocasem, jako by všem důležitě říkal, hele já nejsem žádnej blbeček co se nechal odvézt do lesa a netrefí zpátky, já tady provádím turisty! a někdy nám hladce proklouzává mezi nohama jako pstruh v potoce. První kilák si říkám, kdy ho to přestane bavit. Druhý kilák přemýšlím o tom, jestli by náš majitel chaty nepotřeboval kocoura – a tohle je přičinlivý zvíře, který by se o sebe v baráku postaralo jen za hrst granulí a starý křeslo u topení. Třetí kilák přemýšlím, jestli by se tenkocourovi líbilo v pražským bytě, kdyby měl majitel chaty náhodou alergii na chlupy.

A pak potkáme skoro už ve tmě partičku hlasitých Poláků se vzteklým Jack Russel teriérem a je po kocourovi. Marně ho volám a zpomaluju krok. Je tma a prší, smekáme se po mokrým listí na kamenech a jsme docela rádi, že jsme doma i bez kocoura.

Za sklem společenské místnosti chaty na nás rozjařeně gestikuluje partička Němců, a protože asi vypadáme dost zbídačeně, dostáváme hned ve dveřích schnaps. Potom ještě jeden. „Naposled jsme tady byli s našimi syny před čtyřiceti lety“, říká jeden s knírkem, kterého si skupina vybrala za svého emisara a sedí přesně mezi jejich a naším stolem. „Teď jsme tady se svými vnuky“, připíjí něčím, co nejsme schopní identifikovat. O  dalším tvrdí, že je to hruškovice.

„A přivoň k tomuhle. Zázvor.“, pokyvuje za chvíli. „Ten tě prohřeje!“ a nalévá kořalku schopnou propálit i azbest. To už mluvím plynule německy a o hodinu později na pokoji i německy zvracím a zřetelně přitom poznávám nezaměnitelnou chuť zázvoru. „No, aspoň ti ráno nebude blbě“, řeknete si, ale to je strašný omyl, protože ráno se budím s takovým dunihlavem, že je proti tomu odpálení mozku granátem efektivní relaxační technikou. Prostě strašlivá takocka!

Někdy kolem poledne mě M. vytáhne násilím z postele a takocka s námi vyráží na výlet. Je daleko houževnatější, než tenkocour. Ujde s námi osm kilometrů a neodžene ji ani střet s německým ovčákem, který ve mně, stejně jako vzpomínka na cokoliv německého, vyvolá jen záchvat zvracení do mechu.  A jestli věříte, že je na světě spravedlnost, tak vám sem na konec nažaluju, že M. nebylo ani trochu (!) špatně, i když toho vypil daleko víc.

No jo, já vím. Můžu být vděčná, že mě poslední dobou na ulici neobtěžují třeba zanedbaný opice bez domova.   

...v sobotu se vyčasilo a bylo konečně krásně



... ale ne všem

Když s vámi oběd naváže oční kontakt

Jen ti nejvěrnější z vás si vzpomenou na naši bývalou korporátní jídelnu ještě v dobách, kdy tam kralovalo Sodexo. Ano, ubrusy byly věčně ucintané a obědy obsahovaly korýše, vousy i glutamáty a to všechno bez varování pro alergiky. Páteční polévka se sestávala ze zbytků všech nepopulárních meníček, která si zaměstnanci od pondělí do čtvrtku moc neobjednávali. Ale přes to všechno byla tak nějak hřejivě lidská, včetně personálu. S uhrovatým učněm Ládíkem jste mohli prožívat první nesmělé pohledy do výstřihu. Když se musela Blažena z výdeje předklonit nad várnicí, měli jste naopak podrobný přehled o cizím dekoltu, včetně všech omáček, které jej kontaminovaly před tou vaší.

Sodexo od té doby nahradila Perfect Canteen, kde stojí jídlo na mastným tácu stejně jako byste za něj dali někde na útulným místě (kde se vám nikdo další v dlouhé frontě nesnaží uskřípnout ledvinu tím, že vám zarazí do beder svůj tác a po-ma-lu vás s ním piluje ze strany na stranu). Nesporně silnou stránkou Perfect Canteen je marketing, protože tady se zásadně nepodává nic jako hovězí plátek v mrkvi, ale zásadně sous-vide s mrkvovým julienne. Přičemž jde o tentýž flák žilnaté kližky, za jejíž název si v druhém případě připlatíte plus padesát korun.

Většina zaměstnanců Korporátu už po několika měsících příkoří přestala svolávat demošky i nostalgicky vzpomínat na Sodexo a přesunula se do jídelny v budově B, kde vládne Momento, po očněné s rýží přejmenovaný na Memento. Pokud se živíte příběhy, sice ani sem nechodíte kvůli obědu, ale ten kedr vám za možnost nasytit se atmosféry rozhodně stojí.   

Dokonce má foto upoutávky jídel. A neříkejte mi, že po tomhle se vám nezačne někde v hluboko v hlavě roztáčet příběh o tom, co se tam kurva děje v zákulisí:

P.S. Možná nezačne, no. Třeba M. mě za to strašně utřel, že nadělám s jedním žampionem a kolečkem z olivy. Ale pokud jste vytrénovaní na odhalování původu meníček z jídelny, tak tam ta bulva v horním sektoru prostě je a navíc kouká dost vyčítavě. Ten den se zkrátka zadíváte výdejnímu personálu do očí déle než povolené čtyři sekundy slušného očního kontaktu.