Odvážnej strejda Kudrnáč

V léčbě úzkostí jsou důležitý milníky. A mě jeden z nich mě čeká už za 4 dny.

Psice, česká špička ve strachu z létání, se na rekordních 15 hodin zavře do letadla s lidma, který sice nezná, ale určitě se mezi nima najde šťoural, co mu po přepočítání nebude sedět počet šroubků na křídle Boeingu. Takže si zase všichni vystoupíme a já se budu nekontrolovaně třást ještě o 4 hodiny dýl, než nám přistaví řádně zašroubovaný náhradní spoj.

Nejspíš na palubě nebude chybět ani další posera se stejnou diagnózou, který bude vykřikovat „všichni tady umřeme“ při každý malý turbulenci. Tentokrát rozhodně nebudou chybět ani naše děti, pro který to bude první velkej vejlet, kdy bude oběd v ceně letenky, takže si budou před letuškama cpát plastový nádobí do kapes a vypijou veškerou colu na palubě, kterou mají doma zakázanou.

Myslím, že mě nikdo z vás nemůže obviňovat, že bych se strachem z létání nebojovala různými prostředky. Zkoušela jsem dechové techniky, modlitby a dokonce i Neurol, po kterým jsem si málem překousla jazyk a po přistání jsem vypadala jako Dáda Patrasová, když vystupuje z nabouranýho auta a sebevědomě se při chůzi přidržuje plotu. Tak takhle už ne.

Pro tentokrát jsem se rozhodla inspirovat pozitivními vzory v rodině, který my, a teď pozor, máme! I když jsem vám o nich ještě nikdy nepsala, protože největší čtenost mají beztak příběhy o tom, že mám herpes, babičku, co vyvolává duchy a mámu, co dělá ostudu v restauracích. Sáhněte si do svědomí.

Ale abych neodbíhala, náš rodinný vzor odvahy a pozitivní energie je strejda Kudrnáč. Vlastně jsem na světě díky němu, což není otvírák na téma komplikovaných příbuzenských nevěr.

Strejdu totiž sbalila ve Špindlu mámy mladší ségra a bylo to bingo. Jak už asi tušíte z návodný přezdívky, strejda vypadal trochu jako Matuška, trochu jako Mitch Buchannon a trochu jako pánská odpověď na Barbru Streisand. V době, kdy letěla trvalá a růže z Texasu, byl můj strejda divoce kudrnatý od hlavy až k patě, vyučoval lyžování, šmelil v autodílně, nosil džíny a kovbojskej klobouk. Moje babička nad ním ohrnovala nos-jako kdyby si teta přitáhla domů bizona, naprosto nepraktické stvoření pro život na maloměstě.

Máma v záchvatu sourozenecké rivality přehodnotila svůj dosavadní vlahý zájem o opačné pohlaví a do měsíce si našla tátu-s rovnýma vlasama, nudným stálým zaměstnáním a vyžehlenejma pukama na tesilkách. S Kudrnáčem měl společný pouze to, že to byl chlap a babička z nových pořádků dostala cukrovku. Aspoň to na to svalovala.

Když měla později teta s Kudrnáčem první děcko, do roka jsem se mámě narodila já. Jak vám říkám-jsem na tomto světě jako důkaz, že máma měla problém připustit, aby byla její mladší ségra v něčem dlouhodobě lepší. Když o tom tak přemýšlím, možná je pro život přece jen bezpečnější zůstat u imaginárních sourozenců.

V něčem měla ale babička pravdu, a to v tom, že se strejda absolutně nehodil pro život v našem Zapadákově, obzvlášť v období normalizace. A tak se jednoho dne teta s Kudrnáčem nevrátili z dovolený v Jugošce a když babička v inzulínovým šoku odemkla jejich byt, našla na stole dopis na rozloučenou.

Pár načmáraných omluv a plánů do budoucna za železnou oponou. Kudrnáč zná ve Švýcarsku lidi, co se o nás postarají… V tomto ohledu měl táta jen kontakty na myslivce a milicionáře, takže soutěž o lepší život máma zdánlivě definitivně prohrála.

Což je diskutabilní, protože já jsem strejdu poprvé viděla až v ranejch devadesátkách, kdy se na chvíli vrátil vybudovat v našem maloměstě pobočku svýho impéria-bazar s použitým zápaďáckým zbožím (čti s odpadky, za který se tady platily horentní částky, protože to mělo ten esprit svobody a strašnýho pokroku). Zůstaly po něm dluhy a nedlouho potom se s tetou rozvedl, protože kromě nových kšeftů neustále rozjížděl i nový vztahy, a kromě dluhů po něm zůstávaly taky zlomený srdce a děti. Máma skórovala 1:1.

Poslední zprávy, který o Kudrnáčovi v naší rodině kolovaly, byly o tom, že odletěl zas oceán se svou tehdejší nejnovější partnerkou začít novej život.

Ale jak už jste si určitě bystře všimli: od určitý části příběhu jsem si tady pod sebou podřezala větev. Protože jediný, v čem bych vlastně chtěla Kudrnáče reálně následovat, a to je nebát se vlízt kdykoliv do letadla nebo jakýhokoliv jinýho dopravního prostředku (kromě vlaku, v tom jsem jako Kim Ir-sen). Takže to raději ukončíme dvěma otázkami: Jak se mají vaše černý ovce rodiny? A co vám zabírá na strach z lítání?

Říkal tady někdo Mitch Buchannon?/ Giphy

Kurva se mámě neříká

Rodinné konstelace pohledem nováčka

Pamatujete na partnerskou diskomfortní výzvu? Nedávno na ní přišla s Emem zase řeč, že bychom si na sebe mohli vymyslet nový pasti. „Nejdřív se ale nabízí zrecyklovat ty starý výzvy“ navrhl Em. „Co kdyby sis šla třeba taky vyzkoušet rodinný konstelace a jaký to je bejt v místnosti plný plačících lidí?“

Tak jsem se rychle přihlásila, dokud mi to přišlo jako super nápad. Já totiž mám materiál, se kterým můžu směle vyrazit na podobný akce, aniž bych si připadala jako lepič papírových modelů z ábíčka na profi modelářských výstavách, kam se chodí pyšnit Galahad a lobo.

Materiál se jmenuje imaginární sestra a už jsem vám o ní určitě vyprávěla. Tahle vzpomínka je z mých 5-6 let:

Jsme se ségrou na zahradě. Zachraňujeme spolu včelu, která spadla do nádrže na zalívání zahrady. „Mně určitě píchne“ bojím se, protože z naší dvojice jsem vždycky ta, co trochu vyšiluje. „Nepíchne, musíš ji takhle podebrat listem“ vysvětluje mi trpělivě ségra.

Má blonďatý dlouhý vlasy, modrý oči a skoro nikdy jí nejsem na obtíž. Jednou bych chtěla být jako ona. Tak jí to taky řeknu, a pak si všimnu, že na mě zase divně civí sousedka z vedlejší zahrady. „Je lepší bavit se, aby to nikdo neslyšel“ mrkne na mě spiklenecky ségra a má samozřejmě zase pravdu, protože telepaticky to umíme úplně stejně.

Pak jsem začala chodit do školy a ségra někam nenápadně zmizela, takže se s ní nešlo bavit ani nahlas. Vlastně jsem si na ni dlouho nevzpomněla vůbec. Dokud mi jednou už jako dospělý máma v nějakém neobvyklém záchvatu důvěrností neřekla, že několik let před mým narozením prodělala na začátku těhotenství samovolný potrat. A že si myslí, že by to byl kluk, ale to si o mě (coby o plodu) myslela taky. A já zas vím, že to měla být holka. Moje blonďatá starší ségra přece!

Em to zhodnotil jako dobrej matroš na rodinnou konstelaci, ale já se v Den D vysrabila. Znáte ten vtip, jak se zlatá rybka ptá psa, jestli chce fakt jen hodit míček? Co když budou ostatní lidi odcházet s výherními čísly do sportky? Invalidé odhodí berle? 

Ale pak jsem dospěle usoudila, že by mě prachy jen zkazily, že mám nohy zdravý, a že si aspoň nějakýho sourozence prostě zasloužím. Vy byste snad nechtěli získat zpátky někoho, s kým se můžete bavit telepaticky? Tak vidíte.

--------------------------------------------------------------------------------------

V potemnělém studiu mě vítá paní Ilona, padesátnice s ostře řezanými rysy. „V kuchyňce si udělej čaj a sejdeme se v hlavním sále“. Je nás tu okolo 15 a mnozí se bouřlivě vítají jako staří známí, z čehož usuzuji, že konstelátoři jsou asi obdobou improvizátorů, tanečníků bachaty a dalších okrajových kroužků pro dospělé.

Jenže na tréningu improvizace nespotřebujeme 10 rodinných balení papírových kapesníků, které paní Ivona jako master of ceremony rozestaví po celé místnosti. Jedno balení přistane hned přede mnou. 

„Na konstelacích pracujeme s energiemi rodiny, a to i hluboko do minulosti“ vysvětluje nám Ilona na začátku. Do rodiny se počítají i nenarozené děti a zvláštní pozornost mají černé ovce – násilníci, karetní hráči, vrazi. Ten, kdo si postaví svou konstelaci, si jako zástupce jednotlivých členů sám vybere lidi v sálu.

„Potom už to půjde samo, budete vědět, co dělat“ kývne Ilona na nás, konstelační novice. Jsme jen tři, zbytek všechno zná. Chlapi jsou tu taky jen tři a jdou na dračku. V konstelacích hrají přítomným ženám manžele, kamarády, táty a milence. „Na závěr budete opakovat slova po mně, tím se konstelace uzavře a zahojí. Může to pracovat až půl roku.“

Já jsem se jako konstelační panna nejdřív chtěla jen dívat, ale chytla jsem vedlejší zápornou roli hned v první konstelaci na téma: Můj manžel má milenku. Postavila jsem se k boku pána, kterého jsem měla milovat a vlastně jsem se nemusela ani moc snažit: něco se dělo. Věděla jsem, že přesně o tenhle bok mám eminentní zájem.

Jenže postupně byly do konstelace přivolaný taky děti a příbuzný, a najednou jsem přestala být na koni. Naopak jsem cítila tak hluboký opovržení ze všech stran, až se mi z toho udělalo regulérně špatně od žaludku. Mimochodem, nebyla jsem sama – při konstelacích lidi nejen brečí, ale taky se odbíhají na záchod vyzvracet. Nekecám.

Podruhý mě zatrnulo, když si zrovna mě vybrala do hlavní role sympatická slečna s panickou poruchou. To jsem ji musela pogratulovat ke skvělé volbě zástupce nahlas, protože jsem si přitom na rozdíl od milenky zažila i svoje vlastní téma.

--------------------------------------------------------------------------------------

A právě tohle konstelacím nemůžu upřít: NĚCO se děje. Fakt. Ale:

Jedna věc je, že se děje nějaký proces. Druhá věc je ale to, jak jste při něm ošetřený. Skočit si bungee jumping je silnej zážitek i s agenturou, co šetří na kvalitním laně. Ale možná si tam dole natlučete.

Jestli to tady čte F., tak se jí bude otevírat psychoterapeutický nožík v kapse, když vám sem napíšu profi diagnózy jako: „váš manžel nemá (klinicky potvrzenou) depresi, to je jen zástěrka pro to, že je línej zvednout se z gauče.“

Nebo „musíte se rozejít, protože vaše partnerka nemá dospělý vztah se svou matkou a nemá pro vás v životě prostor.“ Co když se fakt rozpadne vztah, jen proto, že jste si za sebe vybrali zástupce, co v dané konstelaci „nic necítí“?

A taky si teda říkám, že pravidelní členové by měli mít po pár seancích život vyladěnej do posledního puntíku, protože na konci vám Ilona poradí, co máte nahlas říct, „aby se to ve vesmíru uzavřelo“:

 „Miluško, řekni teď své zástupkyni matky: Kurva mami, nech mě konečně žít svůj vlastní život a starej se o ten svůj.“

 „Ehm, nech mě žít svůj vlastní život…“

„No, ale opakuj na začátku „kurva“, jak ti to říkám. Nebo řekni aspoň do prdele.“

 „To nejde, dyť je to máma…“

Ale vyladěnej život tady má málokdo. Naopak jsem si za ten večer vyslechla tolik šílených lidských osudů, že pokud je tohle všechno pravda, měl by většinu z nich řešit spíš terapeut. Možná i policie. A zároveň chápu, proč na terapii nejdou. Možná nestojí o nálepku. Možná se nechtějí svěřovat, "léčit", nebo prostě nenašli toho pravýho - jako já. 

--------------------------------------------------------------------------------------

Po poslední konstelaci jede závěrečný kolečko. Jak se kdo cítí? Někdo je unavený, většina lidí ale cítí úlevu. Někteří přímo euforii.

Nandali jsme to společně všem záletným manželům, domácím násilníkům a vlezlým matkám, co svým dospělým dětem kecají do života. 

Tihle všichni tam venku to sice ještě neví – ale až se paní Miluška vrátí domů, bude se na svou mámu dívat jinak. A když se jejich vztah nezlepší hned, pořád běží půlroční záruční lhůta. Ve vesmíru už je to přece zařízený.

Mýval a pradlena

 

Víte, jak se pozná, že jste s někým fakt jin a jang, rub a líc, jahody a šlehačka? Ne, fakt to není dosažený stupeň vzdělání, a dokonce ani společný ascendenty ve Střelci. Pozná se to v prvním společným bydlení a odborně bych to nazvala vzájemnou úklidovou kompatibilitou.

Neskrývá se pod tím nic jinýho, než potřeba, aby partner vykonával činnosti, který vám nejdou, nebaví vás, nebo se jich rovnou štítíte. Nebo všechno dohromady. A ten druhej v nich má upřímnej zájem, srovnatelný s pocitem při olejový masáži chodidel.

V tomhle ohledu jsme s Emem dokonalej pár, i když to samozřejmě má svoje trhliny.

Já peru, věším a rovnám věci do komínků. Připadá mi, že v naší domácnosti se dvěma věčně špinavýma dětma vznikají neustále nové příležitosti, jak si pořádně zaprat. Ale když jsem nedávno nakládala třetí pračku věcí, prolétla mi hlavou myšlenka, že jednou děti vylétnou z hnízda – a v tom případě nejspíš začnu pravidelně prát taky pokojovky a Puďase.

Myslím, že tam někde na druhý straně internetu sedí někdo, kdo má stejný hobby, tak si to shrňme: praní je psychoterapie. Nejdřív vytřídíte věci, který potřebují vyprat. Je to pochopitelně tričko ze včerejšího tréningu, kde jsem nechtěně urazila transsexuály a pak se za to styděla. A spoustu špinavýho oblečení našich dětí, ve kterým možná někoho zabily, protože nechybí ani zaschlá krev na rukávu Čičmaniny mikiny.

Naházíte to do pračky. Chrstnete na to aviváž, jako farář svěcenou vodou, a otočíte čudlíkem. Takhle jednoduchý a instantní to je. Za hodinku jsou všechny vaše hříchy pryč a vy si věšíte voňavý a čistý prádlo jak v reklamě, abyste si pak poskládali svůj nový život do komínků a začali nový životní cyklus. Lepší. Pochopitelně.

Na druhou stranu mi nikdy nevonělo mytí nádobí. Přijde mi, že pár minut po jídle se i z výborný svíčkový stane mazlavá hnusná hmota, která naschvál zaschne na okrajích talířů. Drhnout to houbičkou je ekvivalent drhnutí kyblíku, do kterýho naše děti blijou, když mají virózu.

Vůbec všechno spojený s tím nádobím tak nějak divně smrdí – a nejvíc houbička. Jestli se někdy fakt dá najít příčina mých panických atak, tak za tím podle mě stojí nějakej vyžilej exponát, kterej obsahuje trávicí enzymy, hnilobu, plísně, tyfus a výkaly. Neptejte se mě, kde se tam vzaly, ale podle smradu tam prostě jsou.

Kdybych žila sama, myla bych nádobí tím stylem, že bych se ho nanosila do vany a polila všechno flaškou Sava. Nebo používala papírový talíře, klidně mě za to vypíchněte oči plastovou vidličkou. Em mi to zakazuje, protože mytí nádobí je jeho guilty pleasure.

Em se při naší zfušovaný rekonstrukci stejně nejvíc rozčílil, když se ho elektrikář ptal, kde bude stát myčka kvůli vedení rozvodů. „My nemáme myčku“ zpražil ho Em tónem, jako když by pan Vasilenko právě urazil jeho matku.

„V pohodě“, řekl tenkrát Vasilenko, co byl úplně splachovací a nepoznal drobné sociálně-komunikační nuance. „Třeba jednou budete chtít, ať tadyk paní nemusí mejt všechno v ruce…“

„My nebudeme mít myčku, NIKDY, rozumíte mi?“ naběhla Emovi tepající žíla na čele. „No dobrý, však jen nabízim, nenutim“ zvedl elektrikář ruce nad hlavu a podíval se na mě s takovým soucitem, až jsem očekávala, že mi nenápadně předá číslo na linku bezpečí, když se Em nebude dívat.

Emova posedlost nádobím má určitě taky svou psychiatrickou diagnózu, protože je například schopný odtrhnout vám lžíci od úst, protože už má zbytek večerního nádobí umytej a vy ho jen zdržujete.

Taky si někdy udělám kafe, nechám ho bez dozoru a jdu ještě něco vyřídit, a pak dost často na lince najdu už jen čerstvě umytej hrnek s vypulírovanou lžičkou úhledně seřazenou v patřičné sekci odkapávače.

Na druhou stranu, kolikrát jsem mu já sebrala tričko, protože se mi barevně hodilo do prací dávky? Kolik jeho ponožek už nikdy nenašlo svou druhou? Vždyť vám říkám, jsme prostě dokonalej pár – až na pravidelný nedoplatky za teplou vodu ve výši ročního rozpočtu průměrný angolský vesnice. 

Co byste si za nic na světě nenechali vzít vy?

Možná jsem to chytla v dětství, tím vysedáváním na skákající tatramatce/ giphy.com

Sexuální výchova

 

Když už jsme minule načli toho Žmura, tak mě napadá ještě jedna věc. Žmurovi bylo na Silvestra třináct. Nebudu vám popisovat oslavu, která je jak vytržená z deníku diabetika, co utekl okýnkem od hajzlu z uzavřeného oddělení do nejbližší cukrárny – jíst, dokud ho neodvezou v bezvědomí.

Jde totiž o to, že ve třinácti se chodí na preventivní prohlídku k pediatrovi, kde cituji „děti mají dostat poučení vztahující se ke zdravotním rizikům a důsledkům souvisejícím se sexuálním životem.“

Máte mě teďka za hysterku, ale to neznáte Žmurovu dětskou doktorku. Myslím, že ve své původní kariéře byla kapitánkou prvního oddělení, nebo minimálně forenzní specialistkou. Když měl Žmur rok a začal chodit ve stylu „zírejte, teď se rozběhnu a porazím jídelní židličku, která mi spadne na hlavu“, začala klást doktorka znepokojující otázky jako: „takže podle vás si vytvořil hematom 50x27 milimetrů nad levou lopatkou při běžné chůzi úplně sám, ano?“ a zapisovala si moji výpověď do složky, kterou určitě jednou týdně posílala na OSPOD.

Na dvouletý preventivce Žmur popletl zvuky zvířátek a měl opruzenej zadek, za což se mi dostalo pozdviženého obočí a pohledu „věnujete se mu vůbec? Nebo si jen lakujete nehty a dítě žije zavřený v ohrádce s labradorem a proto štěká?“

Takže už chápete, že na tuhle prohlídku musíme být připravení. Protože se bude zkoušet z pojmů jako je erekce a genitální bradavice a já chci být aspoň pro jednou matkou, která bude odcházet s nominací na rodiče roku.

A zároveň jsem matkou, jejíž vlastní sexuální výchova patří rozhodně mezi zanedbané případy, které by v OSPODu visely na nástěnce minimálně měsíc.

Když mi bylo pět, bral si mě děda občas po školkovým obědě k sobě domů. Děda měl svý vlastní rituály. Mezi nima bylo to, že si chodil sám po svým obědě zdřímnout. Nejdřív se tedy se mnou podělil o svý mastný kotlety se zelím, po kterých mi bylo pokaždý na blití, ale zbožňovala jsem to.

Pak mi uvařil granko nasypaný tak do půlky hrnku a na půlhodiny se zavřel k sobě do pokoje, zanechávajíc mě v kuchyni s omalovánkama. Vždycky jsem počkala do prvního rytmického zachrápání a potom jsem naspeedovaná nezvyklým přísunem cukru odhodila pastelky a začala šacovat zásuvku po zásuvce.

Hrála jsem si zásadně s věcma, který nepatří do ruky dětem: řeznický nože, holící sada, lékárnička (jednou jsem experimentálně sežrala dědův prášek na srdce a nestalo se vůbec nic). 

A jednou jsem takhle narazila na svatý grál. Děda měl díky konexím na Západ přístup k zahraniční pornografii, což bylo v osmdesátkách exkluzivní zboží. Díky tomu jsem si mohla ještě v předškolním věku prohlédnout holky v miniaturních podprsenkách bez kalhotek a imprintovat si obrázek všeho, co budu mít a dělat, až budu dospělá.

Když mi o pár let později máma výrazně technicky vysvětlovala, proč bude mít naše kočka koťata a kudy z ní vylezou s výrazem „nevím, jestli tuhle převratnou novinku vůbec uneseš“, dávno jsem už věděla, že sex je mnohem žhavější zboží než těhotenský břicho.

Ale rozhodně jsem nevěděla dost na to, abych se později chovala rozumně a už vůbec ne tolik, abych měla přiměřený očekávání. Což se mnou neprobíral, tadá, nikdo. Rodiče vám prostě jen neohrabaně řeknou to, co už stejně víte a jako bonus se za ně přitom stydíte. 

Jak se to prosím vás dělá ve 21. století, když nechcete, aby bylo (nedostižným) prototypem jen porno konzumovaný s klukama o přestávkách?

giphy.com