Typologie lidí podle klíšťat

 

Jsou venku od jara do podzimu. Nonstop na tahu, občas zasviněný od krve, už od pohledu patologický případy. Řeč není o upírech, ani smažkách na Andělu. Dneska to bude o klíšťatech, protože otevírají fascinující svět rozmanitosti povahových rysů lidí.

Oběti borelky a klíšťovky

Sem patřím já. Borelka ve vašem mozku navždy něco přepne, a to se po ní nemusíte nutně proměnit ve slintající bláto. Pohybujeme se po přírodě zásadně přiotrávení DEETem v nejvyšší možné koncentraci na trhu, původně určené pro odvšivování hospodářských zvířat. Většina z nás má kontakty na veterináře kvůli profesionálním antiparazitikům, ketaminu a uspávací injekci, pokud ty hnusný nemoci od klíšťat dostaneme znovu.

Když dorazila Lada na piknik v parku, pošplíchala všechno masívní vrstvou repelentu, včetně nakrájenýho melounu a cizího psa, co šel jen okolo a blbě čuměl. „Měla jsem před 10 lety encefalitidu“ dodala na vysvětlenou a zastrčila sprej do kabelky jako protřelej pistolník. „Borelka, těší mě“ povystrčila jsem ze svého batohu vršek Predátoru.

Experimentátoři

„Jé, ty máš klíště“ zaraduje se máma během mé návštěvy rodného města, zatím co propadám hlubinám zoufalství. Prostě toho hajzla mám ZASE, přestože páchnu jako kyblík průmyslového odbarvovače koberců.

„To na tobě hned vyzkoušíme takovouhle kartičku“ vytáhne máma ohryzanou kreditku a hbitě s tím vercajkem klíštěti urve tělo. Z otevřené rány se na mě šklebí utržená hlava, ze které vylétávají smrtící bakterie jak vzteklý včely z úlu. „No, stane se. Příště zkusíme mrazící sprej, viděla jsem na něj reklamu“, těší se máma bez stopy výčitek svědomí.

Líhně

Žijí ve vzájemné symbióze jako ráčci poustevníčci se sasankami. „To je moc malý, to se bude blbě vytahovat“ nebo „ráno je moudřejší večera“ odpoví Emův táta na explicitní oznámení o přisátém klíštěti a jdou spolu spát. Mezi další nositele nasátých bambulí patří taky všichni trampové, psi a děti na skautských táborech. Paradoxem je, že Emův táta neměl nikdy hnusnou klíštěcí nemoc a z jeho krve by se daly derivovat protilátky minimálně pro celou střední Evropu.

Ezoterici a alkoholici

Mají svý tajný rituály. Natírají se destiláty z třikrát macerovaných hřebíčků kupovaných v Lidlu za novoluní a strkají si levandulový škapulíře do spoďárů.

Jedna ženská na výše popisovaném pikniku v parku přísahala na to, že neměla klíště od tý doby, co se každý den předávkuje vitamínem B. Její muž ze stejného důvodu vypije svých deset Plzní a má klid, což se dá aspoň pochopit. Po deseti kouscích se vaše rozlišovací schopnosti zúží na odcvrnknutí nasáté bambule druhý den ráno jako u předchozí skupiny Líhně.

Snow flakes

…alias lidé z Prahy. Včerejší poobědovou nudu v kanclu vytrhne výkřik naší kolegyně Jany. „Sundejte to ze měěěě“ ječí jako kapitánka Ripley s vetřelcem za krkem a vyklepává si nohu v divokým kabaretním tanečku. Všichni se sběhneme okolo, vděční za odpolední zábavné pásmo.

Když se Jana trochu uklidní, Honza identifikuje parazita jako klíště a s pokřižováním si poodstoupil. Tonda jako největší prepper divize tahá ze skříňky láhev Diplomática a my mu mezitím připravujeme v kuchyňce operační sál. Prvního panáka dostane klíště.

„Už vidím nožičky“ informuji Janu o průběhu jako zkušená porodní bába. Klíště kope jak vzteklý, ale nehodlá se vzdát zadarmo. Tím spíš při souboji s jednorázovou plastovou vidličkou z jídelny. „Máš poslední dvě minuty a odcházím na pohotovost“ zařve Jana na Tondu. A přesně za dvě minuty odchází na pohotovost – poté, co jsme společným brainstormingem došli k výsledku, že volat sanitku by bylo přepíčený i na Prahu.

Čaroděj a ti druzí: Sousedy a rodinu si nevybíráš

Jediný, čím se můžu z hlediska vývoje situace uklidňovat, jsou sousedský vztahy mých rodičů. Vedle jejich baráku stojí barák Doležalových, což byla odjakživa dravá konkurence a nějaký ztělesnění lepšího já mých rodičů.

Pan Doležal měl vždycky o něco lepší práci, větší jahody a menší plešku než můj táta. A navíc svý ženě vykopal bazén a paní Doležalová v sexy bikinách se tak stala jedním ze symbolů letní sezóny na našich zahradách. Pozemky totiž odděloval jen tenký drátěný plůtek.

Máma Doležalku nenáviděla a tvrdila o ní, že se chodí na zahradu jen ukazovat a špízovat, co se u nás děje novýho. Tím si nejsem tak úplně jistá, protože dění na naší zahradě se omezovalo na stereotypní krmení králíků, moje hry s imaginární starší sestrou a tátovo vzteklé potahování z cigarety po manželský hádce. Ale bylo rozhodnuto: jednou táta se svou pasivně-agresivní startkou v koutku vysázel po obvodu plotu túje.

Měla to být berlínská zeď, ale spoustu let to vypadalo jen jako legrační vyhlášení územní nezávislosti. Z Doležalky v plavkách ale postupně ubývalo: jednou zmizela prsa, a nakonec zelená hradba přerostla i její slídivý oči.

Mezitím ale všichni účastníci týhle studený války zestárli a zjistili, že je celkem fajn vyměnit si pěstitelský přebytky nebo prostě jen názory na ty dnešní vnoučata a toxoplazmózu jejich a našeho Mikeše. Ale je jim pořád blbý porazit ty túje, nebo na to potřebujou štempl, takže tam mají ve větvích proklestěný okénko sousedský vzájemnosti. Za mě je to dojemnej příběh, i když asi jednou skončí tím, že ty prokletý túje svými kořeny vyvrátí baráky, nebo spadnou při vichřici a poškodí přitom svou monumentálností pět dalších zahrad v řadě.

Naši sousedi se jmenují Pepa a Patricie. Jestli si myslíte, že jsme se představili v neděli u moučníku, tak jste mimo. Znám jejich jména jenom proto, že se před sebou vzájemně zamykají.

„Patricie, prosím, prosím…“ škemrá Pepa před zamknutými dveřmi klidně hodinu, dokud se Patricie neuklidní a nevezme ho na noc domů.

„Pepane! Otevři, ty zbabělá hroudo strachu!“ kope do dveří Patricie, když se před ní zamkne Pepa.

V bytě nalevo zase bydlí Čaroděj, jak ho pojmenovala Čičman. Čaroděj chodí výhradně v černým a používá podobný kouzlo jako Pepa a Patricie, není a přitom je doma. Ale vzhledem k tomu, že za ním chodí jen cizí lidi a stojí frontu na chodbě, půjde spíš o instantní pervitinovou magii než odpírání sexu.

Nad námi potom bydlí manželská dvojice z Kazachstánu, jak nás informoval technik domu, když nám opakovaně přes trubky protekla do koupelny louže bublinkový vody. „To víte, u nich se vytírá na ruskej způsob. Vylijete kyblík vody a rozfrcáte to hadrem do stran“ vysvětloval Emovi, když viděl jeho otazníky v očích. „Vy jste asi nebyl na vojně, co?“

Em už se s Kazachem osobně zná, protože jeden čas jsme se podle dutých ran domnívali, že doma zabíjí mravence, nebo vytyčuje kůly, obojí v pět ráno. „Do práce brzo, berli eště měsíc“ dovysvětlil mu prozaicky i s ukázkou nášlapu a zároveň se vysvětlilo, proč nikdo nereaguje, když proteče koupelna: „Zarina zákaz otvírání“. Jak praktické, když je patro pod vámi třaskavá varna pervitinu.

A abychom nezapomněli, pan Hrdlička. Vždy za dveřmi, vždy připraven ke small talku. Pan Hrdlička je stejně starej jako my, ale mentální senior. Výběr z hroznů:

„To je teda pořádnej pytel odpadků“ (zvědavě analyzuje obsah pod průhledným igelitem). „Vy toho sníte!“

„A jak to s váma teda vlastně je? Jste chudí nebo bohatí?“

Abych to zkrátila, trvalo mi to jen pár měsíců, abych se přehoupla na stranu plukovníka Angrešta. A celkem mě sere, že v paneláku nemůžete vysázet túje!

Estonsko: Poslední přání umírajícího psa

 

Po loňské turistické tlačence na Mallorce jsme se navždy zařekli, že v létě už s dětma k moři nepojedeme. Aspoň ne tam, kam lítají tři chartery za hodinu, platíte za led do předražený limonády a vybíravý jsou tam i toulavý kočky. Proto letos padla volba na Estonsko.

Sice jsme mohli doufat, že avízovaná zdržení se týkají jen letů do Středomoří, ale ne. Na pět hodin jsme ztvrdli ve Varšavě i my, z toho na tři hodiny ve frontě na reklamačním centru polských aerolinií. Mimochodem, jen z téhle fronty bych vám mohla napsat příběh o ženský, co vypadala jako Oprah Winfrey a indickém mladíkovi z Uttarpradéše, kteří se spolu ve frontě spřátelili natolik, že na přepážce vyloudili i stejný hotel. Jestli i stejný pokoj vám záměrně psát nebudu, protože kdo jsem já, abych vykrádala zlatý fond erotických historek Oprah Winfrey?

O čem ale padne řeč, jsou vikingské kořeny celé naší rodiny versus já. Jejich koupání v ledovým Baltu ve větru a teplotách, při kterých my Východočeši krademe z panskýho lese dříví na krutou zimu, jsem sledovala z pláže v teplý mikině a s kapucí na hlavě. Jinak je ale místní krajina jako nekonečný příběh lesů a pláží. Nekonečný proto, že se tu v létě přes noc nezhasíná. Slunce okolo deváté večer přestane svítit, ale nezapadne za obzor. Pro váš mozek (a hlavně mozek dětí) je bílá noc hozenou rukavicí k neutuchající aktivitě, nezávisle na plánu vstát tentokrát fakt brzo.

Příjemné zjištění ale je, že se děti rychle přepnuly z módu „jeden pobyt, jeden hotel“ na kočovný způsob „každý den nová postel“ umožňující větší zajížďky.

Jednou z nich byla lamí farma. Jak vznikl nápad založit farmu vysokohorských zvířat v nížině, kde má nejvyšší kopec 300 metrů nadmořský výšky? Je to úplně jednoduchý, k založení spolku esenciálně roztomilých zvířat vám stačí přítomnost dětí. V Estonsku si prodáváním předražených nanuků na rozdíl od Špáňa nevyděláte ani na slanou vodu, takže je potřeba nasadit silnější kalibr. Fluffy lamy, co žerou z ruky a jejich vlna se může dál zpracovat na plyšové medvídky za padesát euráčů v přidruženém kšeftu hned vedle hnojiště.

Čičman tam podle mě chtěla jen proto, že lama patří mezi kopytníky stejně jako ty koně. Žmur tam chtěl hlavně kvůli varování v Tripadvisoru. Lamí stádo totiž hlídá profesionální ovčácký pes.

„Je to dobrák od kosti, ale když vidí běžící objekt, nemůže si pomoct. Prostě ho musí zastavit – jakýmkoliv způsobem“ píše se vágně na webu, ale díky uživatelským recenzím si můžete udělat zcela konkrétní představu:

„Na farmě zakazují dětem pohyb“ stěžuje si Elke z Rakouska. „Když se můj tříletý syn rozběhl, odstartoval tím nejen tu krvežíznivou bestii, ale i vulgární nadávky personálu.“

Následovaly recenze rodičů, kteří utratili nesmyslné částky za psychoterapeuty a plastické chirurgy, zato zájezd kvadruplegiků si stěžoval jen na ožmoulané rukávy od nenechavých alpak. Bylo to jasné – po celém areálu se prostě musíte pohybovat pomalu a předvídatelně, jinak budete nedobrovolně sraženi jako srnka na dálnici.

„Mají tam v plotech elektřinu?“ kladl Žmur celou cestu znepokojivé otázky. Na místě výrazně pršelo. Lamy evidentně před nedávnem vyprodukovaly větší množství plyšových medvědů, protože jim z chlupů zbyla jen ofina. Věděli jste, že když si pohladíte zmoklou lamu, ruka vám bude smrdět jako zapařená králíkárna a nepůjde to dolů ani mýdlem? Nebo že lamám nejede mrkev, kterou si můžete zakoupit v kelímku jako povolené krmivo, takže ji můžete sníst sami? Horlivě jsme si vyměňovali všechny tyto nové poznatky, jen Žmur zůstal zachmuřen. „Není tady.“ povzdychl si na adresu psího zabijáka.

Na nejzazším kraji výběhu ale stálo něco, mohlo být psí boudou. A v ní leželo něco, co mohlo být psem. Před pár lety škubal dětské tepláky na cucky, zakusoval se neposlušným alpakám do zadku a válel se v mršinách. Teď je z něj bachratá hromádka slepených chlupů. Znuděně vyhlíží příděl granulí pro psí seniory a smrt, obojí přicházející se značným zpožděním. Jeho pohled se setkal se Žmuřím a v ten den nejspíš poprvé zvedl hlavu.

Žmur si vyměřil vzdálenost k toaletám, které byly srabácky blízko a rozběhl se. Ovčák se posadil a se zájmem sledoval žmuří nohu podkluzující v bahně a trajektorii jeho těla zoufale hledající rovnováhu. Ovčácký pes dobře ví, že v tuhle chvíli už stačí jen přimáčknout oběť tlapou a překousnout krční tepnu.

 „To nebude bahno“ překřikuju psí štěkot za přesně tři vteřiny poté, když ze zahnědlého Žmura obírám slámu a trávu, zatímco ovčák nadšeně švihá ocasem do boudy. Vsaďte se, že se smál. Sice už nemůže drtit neviňátka mezi svými tesáky, ale rozhodně to umí myšlenkou!