Estonsko: Poslední přání umírajícího psa

 

Po loňské turistické tlačence na Mallorce jsme se navždy zařekli, že v létě už s dětma k moři nepojedeme. Aspoň ne tam, kam lítají tři chartery za hodinu, platíte za led do předražený limonády a vybíravý jsou tam i toulavý kočky. Proto letos padla volba na Estonsko.

Sice jsme mohli doufat, že avízovaná zdržení se týkají jen letů do Středomoří, ale ne. Na pět hodin jsme ztvrdli ve Varšavě i my, z toho na tři hodiny ve frontě na reklamačním centru polských aerolinií. Mimochodem, jen z téhle fronty bych vám mohla napsat příběh o ženský, co vypadala jako Oprah Winfrey a indickém mladíkovi z Uttarpradéše, kteří se spolu ve frontě spřátelili natolik, že na přepážce vyloudili i stejný hotel. Jestli i stejný pokoj vám záměrně psát nebudu, protože kdo jsem já, abych vykrádala zlatý fond erotických historek Oprah Winfrey?

O čem ale padne řeč, jsou vikingské kořeny celé naší rodiny versus já. Jejich koupání v ledovým Baltu ve větru a teplotách, při kterých my Východočeši krademe z panskýho lese dříví na krutou zimu, jsem sledovala z pláže v teplý mikině a s kapucí na hlavě. Jinak je ale místní krajina jako nekonečný příběh lesů a pláží. Nekonečný proto, že se tu v létě přes noc nezhasíná. Slunce okolo deváté večer přestane svítit, ale nezapadne za obzor. Pro váš mozek (a hlavně mozek dětí) je bílá noc hozenou rukavicí k neutuchající aktivitě, nezávisle na plánu vstát tentokrát fakt brzo.

Příjemné zjištění ale je, že se děti rychle přepnuly z módu „jeden pobyt, jeden hotel“ na kočovný způsob „každý den nová postel“ umožňující větší zajížďky.

Jednou z nich byla lamí farma. Jak vznikl nápad založit farmu vysokohorských zvířat v nížině, kde má nejvyšší kopec 300 metrů nadmořský výšky? Je to úplně jednoduchý, k založení spolku esenciálně roztomilých zvířat vám stačí přítomnost dětí. V Estonsku si prodáváním předražených nanuků na rozdíl od Špáňa nevyděláte ani na slanou vodu, takže je potřeba nasadit silnější kalibr. Fluffy lamy, co žerou z ruky a jejich vlna se může dál zpracovat na plyšové medvídky za padesát euráčů v přidruženém kšeftu hned vedle hnojiště.

Čičman tam podle mě chtěla jen proto, že lama patří mezi kopytníky stejně jako ty koně. Žmur tam chtěl hlavně kvůli varování v Tripadvisoru. Lamí stádo totiž hlídá profesionální ovčácký pes.

„Je to dobrák od kosti, ale když vidí běžící objekt, nemůže si pomoct. Prostě ho musí zastavit – jakýmkoliv způsobem“ píše se vágně na webu, ale díky uživatelským recenzím si můžete udělat zcela konkrétní představu:

„Na farmě zakazují dětem pohyb“ stěžuje si Elke z Rakouska. „Když se můj tříletý syn rozběhl, odstartoval tím nejen tu krvežíznivou bestii, ale i vulgární nadávky personálu.“

Následovaly recenze rodičů, kteří utratili nesmyslné částky za psychoterapeuty a plastické chirurgy, zato zájezd kvadruplegiků si stěžoval jen na ožmoulané rukávy od nenechavých alpak. Bylo to jasné – po celém areálu se prostě musíte pohybovat pomalu a předvídatelně, jinak budete nedobrovolně sraženi jako srnka na dálnici.

„Mají tam v plotech elektřinu?“ kladl Žmur celou cestu znepokojivé otázky. Na místě výrazně pršelo. Lamy evidentně před nedávnem vyprodukovaly větší množství plyšových medvědů, protože jim z chlupů zbyla jen ofina. Věděli jste, že když si pohladíte zmoklou lamu, ruka vám bude smrdět jako zapařená králíkárna a nepůjde to dolů ani mýdlem? Nebo že lamám nejede mrkev, kterou si můžete zakoupit v kelímku jako povolené krmivo, takže ji můžete sníst sami? Horlivě jsme si vyměňovali všechny tyto nové poznatky, jen Žmur zůstal zachmuřen. „Není tady.“ povzdychl si na adresu psího zabijáka.

Na nejzazším kraji výběhu ale stálo něco, mohlo být psí boudou. A v ní leželo něco, co mohlo být psem. Před pár lety škubal dětské tepláky na cucky, zakusoval se neposlušným alpakám do zadku a válel se v mršinách. Teď je z něj bachratá hromádka slepených chlupů. Znuděně vyhlíží příděl granulí pro psí seniory a smrt, obojí přicházející se značným zpožděním. Jeho pohled se setkal se Žmuřím a v ten den nejspíš poprvé zvedl hlavu.

Žmur si vyměřil vzdálenost k toaletám, které byly srabácky blízko a rozběhl se. Ovčák se posadil a se zájmem sledoval žmuří nohu podkluzující v bahně a trajektorii jeho těla zoufale hledající rovnováhu. Ovčácký pes dobře ví, že v tuhle chvíli už stačí jen přimáčknout oběť tlapou a překousnout krční tepnu.

 „To nebude bahno“ překřikuju psí štěkot za přesně tři vteřiny poté, když ze zahnědlého Žmura obírám slámu a trávu, zatímco ovčák nadšeně švihá ocasem do boudy. Vsaďte se, že se smál. Sice už nemůže drtit neviňátka mezi svými tesáky, ale rozhodně to umí myšlenkou!