Jak jsme se zapsali

 

Životní dílo pana Tapetky, volné pokračování

Kdyby byli řemeslníci typy paranormálních jevů, tak je náš elektrikář poltergeist. Kdykoliv se stavím na bytě, prozradí přítomnost pana Vasilenka jen zapomenutá krabička pašovaných cigaret na parapetu, přibývající suť a instalace, ze kterých vám běhá mráz po zádech – třeba hromada vypínačů poházených ve sprchovým koutě. Nevím a ani nechci vědět, jak přesně se v našem budoucím domově uspokojuje. Podle všeho jde nejdřív vypustit páru s příklepovým kladivem a pak se sprchuje horkou vodou a tře o sebe vypínači. Trochu znepokojivé je, že v bytě neustále něco ubývá, ale zatím vůbec nic nepřibývá.

Ještě znepokojivější jsou telefonáty a zprávy, které od něj přichází. Třeba: „To je na picu. Ve zdi mate samy profily.“ Můžete mi poradit, co se na tyhle věci jako běžně odpovídá? Očekává se ode mě omluva? Nebo stačí upřímná soustrast?

Včera elektrikář volal v neskrývané panice. „Stavoval se tady pan Angrešt a zakázal nám pracovat. Prej zavolá na policii. Já už nechci nic dalšího řešit s policií, pani. Co máme dělat?“ Slíbila jsem mu, že zavolám na družstvo a poskytnu mu alibi, jestli někoho zabil. Ale jenom za podmínky, že nepřestane pracovat, nebo se nepřestěhujeme nikdy.

Kdo přesně je pan Angrešt se dozvídám o pár dnů později na své první schůze SVJ ever. Šla jsem naprosto nepřipravená a plná nadějí jako na první rande, což se ukázalo být obrovskou chybou.

Začátek celého představení bych hodnotila jako divácky nepříliš atraktivní. Jídelna se postupně plní. Senioři tvoří živě štěbetající hloučky, mladší ročníky nezúčastněně civí do telefonů. Paní Piskáčková z Pragostavu s hlasem bolestivě odpovídajícím jejímu fiktivnímu příjmení monotónně předčítá ze seznamu dlužníků.

Když už se schyluje k tomu, že se pozvracím nudou, přejdeme od nezaokrouhlených výdajů za opravu potrubí ke spokojenosti s výtahy. Na to konto se od stolku vztyčí muž oblečen v saku připomínajícím uniformu RAF včetně výložek a poznamená, že výtahy jsou zcela v pořádku, ale není spokojen s jejich uživateli. Konkrétně s novými majiteli bytů a řemeslníky, kteří výtah špiní, přetěžují a obecně se v něm nechovají s důstojností, kterou by si značka OTIS zasloužila.

Paní Piskáčková si olízne pohledem zátylek, což pozornému divákovi dává jisté indicie, že tihle dva se dobře znají. Zachová se ale jako profesionálka a přejde bez komentáře na dramatický bod týkající se vstupních dveří.

„Rád bych nahlásil“, vztyčí se opět plukovník, „že špatné svědomí za nedoléhající dveře by si měli přičíst zejména noví majitelé bytů a řemeslníci, kteří jsou líní, ano, vážené shromáždění, TAK líní, aby vysunuli z kapsy ruku s klíčem a odemkli si jako civilizovaní lidé. Nikoliv je vykopávali jako hovada!“ máchá pěstí nad hlavou, dokud ho Piskáčková neokřikne. Připadám si jako účastník Norimberského procesu.

„Pane Andreš, vy jste chronický potížista a zase kvůli vám přetáhneme“, prosebně sepne ruce. „Mohli bychom se tedy věnovat něčemu jinému – ém, třeba topení?“  Legendární pan Angrešt! Sepne se mi v hlavě neuronový můstek mezi plukovníkem Andrešem a vyděšeným elektrikářem.

Přihlásí se tajemný muž zahalený celou dobu do péřovky, kulicha a vlněného šálu a nesrozumitelně něco drmolí.

„Dál se neunavujte, chlapče“, povstane opět Plukovník. „Ukažme si prstem na ty, kvůli nimž pan Nováček nemůže zprůchodnit topení – jsou to noví majitelé…“ „…a řemeslníci“ doplníme si my všichni v sále zcela automaticky.

Když to zkrátím, my přistěhovalci a naši navedení pohůnci taky:

• Děláme účelově díry do panelů jen pro své zvrhlé pobavení, díky čemuž je barák prostřílený jako krypta parašutistů (a spadne to na hlavu nám všem, vážené shromáždění).
• Záměrně do garsoniér zavádíme plynové spotřebiče, což není v souladu s platnou vyhláškou (a vylítneme s celým domem do povětří taky my všichni).
• Házíme žvýkačky a papírky do poštovních schránek, jmenovitě do schránky pana Andreše.
• V nočních hodinách se bezcílně potulujeme chodbami ve speciálně uzpůsobené stepovací obuvi.
• Chováme děti a další hlučná zvířata, kterým by skutečně ohleduplný člověk nechal operativně odstranit hlasivky.

Schůze měla končit v 8. Ve třičtvrtě na 9 jsem se plížila chodbou k východu, zatímco ke mně burácely další nekončící obžaloby plukovníka Angrešta. Paní Piskáčková byla tou dobou zřejmě už pod sedativy a navzdory jejím výhružkám tenhle dav lačnící po teplý krvi bohužel nepřišel rozehnat nikdo.

Řeknu vám jedno – jestli elektrikář ještě jednou narazí vrtačkou na profil, vhodí k nám pan Angrešt přes balkon leteckou pumu. A omlouvám se za všechny ty kacířský řeči, jak je na hovno mít v domě putyku. Opravdu na hovno je totiž mít v baráku plukovníka.

Mám ho tam zas

 

Lidi se dělí v zásadě na dva typy – buď ho máte, nebo ne. Řeč je o herpes viru, a že jste ještě neměli opar, ještě neznamená, že můžete z kola ven. Tenhle prohnanej vetřelec se může roky schovávat ve vašich nervových gangliích, trpělivě si počkat na tu nejnevhodnější chvíli, a pak z vás vystrčí odporné mokvající puchýře. Dobrou chuť, pokud právě obědváte. Dnešní post bude z cyklu můj boj s nemocí.

Můj první opar se mi objevil v době, kdy jsem jezdila přes Prahu na školu do Tábora. Bylo to večerním nedělním vlakem, který jednou nabral nehezký zpoždění, takže mi ujel přípoj. Zůstala jsem stát se svou studentskou taškou v nádražní budově uprostřed Sherwoodu. Nejbližší vlak jede o půl 5 ráno a nabízí se vtíravá otázka, kde strávím noc. Tenkrát ještě nádraží nebylo naleštěný místo s barevnejma výlohama a záchodama za dvacku – byl to divokej západ na konci devadesátek. Nedáš, dostaneš. První pravidlo přežití tedy zní neusnout. Šla jsem na dvojitý kafe do Fantovy kavárny, což byl podnik zašlý slávy a místo plný gay prostitutů v různém stádiu venerických chorob. Dva z nich si ke mně přisedli a byla to celkem příjemná společnost. Časem si je ale odvedli klienti a já znovu osaměla. Po zavíračce se mě v hale ujímá Roman, úspěšný kapsář a můj průvodce podsvětím. Zve mě na drink a v nejbližším nonstopu pro mě chce ukrást kabelku, patřící nejspíš prostitutce na dlouhý šichtě. Asi se fakt zamiloval, nebo to byl místní Jánošík – ke cti mu každopádně přičítám, že mě ráno doprovodil až na perón a nic mi záhadně nezmizelo. Co mi druhý den naopak záhadně přibylo, byl můj první opar.

Tenkrát jsem si myslela, že s opary se to má stejně jako s puchýři na nohou a propíchla jsem ho. Opar na to reagoval překvapivým protitahem a do pár hodin se rozšířil ze rtu až pod nosem s jasnou ambicí sežrat mi půlku obličeje.

A od té doby si tak spolu žijem. Měla jsem opar na puse, na tváři, a dokonce i na stehnu, což mile překvapilo mou doktorku, která projevuje až dětinskou radost z každé kuriozity, co na svých pacientech objeví. Předepsala mi antiherpesovou kůru s opatrným dotazem na stav mých jater, což jsem si přeložila jako chemoterapii, po který mi možná vypadají vlasy, ale zbavím se ho! Taky že zbavila, dokonce na několik let. Ale teď je zpátky, po všech těch tabletách Herpesinu ještě odolnější a popudlivější než kdy před tím.

Nejvíc mě baví Em se svým příklonem k alternativní medicíně. Em mívá taky občas opar, kterej na něm dohledáte jen na přímé upozornění a hodně zblízka. Moje opary jsou proti jeho neduživejm trapákům jako Hvězda smrti nebo nakažlivě vypadající nemoc z tropů, se kterou máte v prostředcích městské hromadné dopravy vždy zajištěno soukromé sedadlo s výhledem na všechny ty znechucené tváře okolo.

„Kdyby sis ho mazala tea tree olejem, tak bys neměla ret jako Habsburk“ poučuje mě Em a nese mi smrdutou lahvičku o které štítivě tvrdí, že už ji nemusím vracet zpátky.

Abych udělala Emovi radost, namazala jsem se večer blahovičníkovým olejem. Má postel se změnila v zatuchlý koalí brloh a druhým smutným ranním výsledkem je, že jsem na sobě takhle oteklý a odporný opar snad ještě ani neviděla. To se snad tím blahovičníkem normálně krmí, ne? Pěstitelé oparů, poraďte! Neštítím se ničeho včetně amputace celé spodní čelisti.

Životní dílo pana Tapetky

 

Nesnáším hovory o rekonstrukcích. Nesnášíme je s Emem oba. Zhruba od třicítky se začalo tohle téma ve společnosti vyskytovat nezdravě často – spolu s tématem těhotenských ultrazvuků a tipů, jak uspávat děti za pomocí fénu nebo vysavače.

„Bavit se o barvě kachliček? Nikdy!“ opakovali jsme si s Emem, když jsme se překřikovali v intelektuální debatě s puštěným fénem nad usínajícím Žmurem, na něhož stejně fungovala jediná praktika – svázat ho do napevno do deky po vzoru filipínských pašeráků opic.

Když jsme kupovali Byt, bylo to bydlení v zachovalém stavu. Popravdě vůbec nechápu, co se s ním stalo od konce srpna, co jsme ho na prohlídce viděli naposled, do chvíle, kdy jsme po dvou měsících převzali klíče. Ten byt za dva měsíce zestárl o dvacet let.

Na konci srpna jsme viděli prostorné pokoje, balkon a velkou kuchyni. Hodně světla a okna jih, což je pro městského zahradníka jako vystoupat na horu Říp a prohlásit tuhle zem za svou.

Na začátku listopadu jsme Byt rozechvěle odemkli a vstoupili do prostoru hniloby, zapušilosti a zkázy. Kuchyňská linka, která byla ještě koncem srpna „docela dobrá“ aktuálně vypadá jako mastná a rozvrzaná kuchyňka z dělnické kolonie počátku století. Po otevření skříněk se mi naskytl pohled na skleničky od hořčice a porcelánové pítko z Mariánských lázní. A tapety. Což ve mně okamžitě vzbudilo podezření. V tomhle bytě žil tapetář! 

Vyběhli jsme s Emem do chodby a zkontrolovali vestavěné skříně. Vytapetované. Pak se Em přidržel zdi a zůstal mu v ruce kousek tapety s nátěrem barvy. Tapetofil postupně polepil komplet celý byt a evidentně měl z téhle guilty pleasure sám tak trochu černý svědomí, takže to po sobě zamaloval Primalexem. Prosím vás, jestli máte někdo podobnou úchylku na papír, nedělejte to. Lepte si tapety třeba do deníčku nebo se v nich válejte nazí. Protože časem umřete, děti prodají váš byt a vaše slastný chvilky s lepidlem si odserou úplně nevinný lidi, co vědí, že papír patří do sešitu a do toaleťáku, tečka. Konec ponaučení.

Druhá věc jsou tedy řemeslníci. My máme s Emem obě ruce levý, hodící se tak maximálně na rituální strhávání tapet. Prostě si sami neuděláme podlahy ani elektrický rozvody, ani kdyby se nám za to vysmívala stovka kolegů s chybějícími články prstů. Mimochodem „jak si udělat svépomocí elektrické rozvody“ je frekventovaný dotaz na Google, což mě upřímně vyděsilo. Už nikdy na návštěvě v neprověřeným bytě nebudu sama sahat na vypínač.

Jana mi k tématu rekonstrukce a řemeslníků prozradila, že rekonstrukce spolykala o 50 % větší budget a půl roku bydlení v rozbouraném squatu. To mi připadá stejně bizarní historka jako nosit dítě v břiše tři roky. Úplně vidím tu partu zevlů, co se po místnosti pohybují na způsob astronautů ve volném vesmíru okolo Appola 13. Nebo v půlce pokládky lina jednoduše usnou a probudí se za několik světelných let s neurčitou vzpomínkou na to, jak se vlastně octli v tomhle bytě.

„Naši řemeslníci jsou dostihoví koně“ napsala jsem na to Janě hrdě. Uznávám, víc namyšleně, než zasluhoval neurozený původ našich plnokrevníků na free stránkách nabízejících řemeslníky jako spotřební zboží. Přesto jsem z nich měla radost – splňovali definici řemeslníka a byli ochotní přijít dřív než v létě (což jen potvrzuje mou teorii o tom, že většina řemeslníků trpí alespoň částečnou poruchou gravitace a chorobnou spavostí).

Dokonce se nám podařilo smluvit schůzku s podlahářem, elektrikářem a malířem na stejný čas, což bylo dnes v 11. Byli jsme s Emem napjatí jak před rande naslepo. Budeme si spolu rozumět? Co když nám naslibují modrý z nebe, a pak nás nechají bez rozloučení uprostřed holobytu? Nevyděsí je trosky zbylé z kuchyňské linky, které s nepříjemnou naléhavostí připomínají vybombardované krematorium po útěku esesáků z Osvětimi?

A musím dodat, že jsem na svůj instinkt dostihového sázkaře hrdá. Všichni vypadali sympaticky a taky, že se orientují. K našemu smutnému prozření snad až moc.

„Koukejte, v každém pokoji máte podlahu úplně v jiné výšce“ ukazuje nám podlahář a já žasnu. Jak je ksakru možný, že jsme tohle neviděli na první pohled?

„Panebože, to je strašná prasárna. Dyk to mohlo někoho zabít.“ křižuje se elektrikář nad rozvody a vypínačem, co smutně bimbá na konci čouhajícího drátu.

Malíř přišel jako poslední. Záměrně jsme ho zdržovali ve výtahu a říkali mu vtipy, aby přišel na veselejší myšlenky, ještě než ho seznámíme s životním dílem pana Tapetky. Malíř byl od přírody tichý a introvertní člověk a zapřísáhl se, že už viděl podle svých vlastních slov všechno a neuteče nám.

Když jsme ho s poplácáním po ramenou pustili na prohlídku místností, uslyšeli jsme z obýváku tichý nářek. „Pět vrstev tapety, stíral si malíř ledový pot z čela. "A to ještě kdoví, co bude pod tím.“

Pod tím může být úplně cokoliv, včetně autoportétu pana Tapetky vyvedeného v oleji. Při časových odhadech jsem začala chápat, že řemeslnické časové jednotky začínají na týdnech, měsících a letech. Nikoliv na hodinách a dnech. 

A taky proč se Gaudího chrám Sagrada Familia staví od roku 1882 a stále ještě není hotový. Problém vidím jen v tom, že náš současný pronajímatel žije ve standardní časové realitě tříměsíční výpovědi. Dostihy právě začínají.