Jak jsme se zapsali

 

Životní dílo pana Tapetky, volné pokračování

Kdyby byli řemeslníci typy paranormálních jevů, tak je náš elektrikář poltergeist. Kdykoliv se stavím na bytě, prozradí přítomnost pana Vasilenka jen zapomenutá krabička pašovaných cigaret na parapetu, přibývající suť a instalace, ze kterých vám běhá mráz po zádech – třeba hromada vypínačů poházených ve sprchovým koutě. Nevím a ani nechci vědět, jak přesně se v našem budoucím domově uspokojuje. Podle všeho jde nejdřív vypustit páru s příklepovým kladivem a pak se sprchuje horkou vodou a tře o sebe vypínači. Trochu znepokojivé je, že v bytě neustále něco ubývá, ale zatím vůbec nic nepřibývá.

Ještě znepokojivější jsou telefonáty a zprávy, které od něj přichází. Třeba: „To je na picu. Ve zdi mate samy profily.“ Můžete mi poradit, co se na tyhle věci jako běžně odpovídá? Očekává se ode mě omluva? Nebo stačí upřímná soustrast?

Včera elektrikář volal v neskrývané panice. „Stavoval se tady pan Angrešt a zakázal nám pracovat. Prej zavolá na policii. Já už nechci nic dalšího řešit s policií, pani. Co máme dělat?“ Slíbila jsem mu, že zavolám na družstvo a poskytnu mu alibi, jestli někoho zabil. Ale jenom za podmínky, že nepřestane pracovat, nebo se nepřestěhujeme nikdy.

Kdo přesně je pan Angrešt se dozvídám o pár dnů později na své první schůze SVJ ever. Šla jsem naprosto nepřipravená a plná nadějí jako na první rande, což se ukázalo být obrovskou chybou.

Začátek celého představení bych hodnotila jako divácky nepříliš atraktivní. Jídelna se postupně plní. Senioři tvoří živě štěbetající hloučky, mladší ročníky nezúčastněně civí do telefonů. Paní Piskáčková z Pragostavu s hlasem bolestivě odpovídajícím jejímu fiktivnímu příjmení monotónně předčítá ze seznamu dlužníků.

Když už se schyluje k tomu, že se pozvracím nudou, přejdeme od nezaokrouhlených výdajů za opravu potrubí ke spokojenosti s výtahy. Na to konto se od stolku vztyčí muž oblečen v saku připomínajícím uniformu RAF včetně výložek a poznamená, že výtahy jsou zcela v pořádku, ale není spokojen s jejich uživateli. Konkrétně s novými majiteli bytů a řemeslníky, kteří výtah špiní, přetěžují a obecně se v něm nechovají s důstojností, kterou by si značka OTIS zasloužila.

Paní Piskáčková si olízne pohledem zátylek, což pozornému divákovi dává jisté indicie, že tihle dva se dobře znají. Zachová se ale jako profesionálka a přejde bez komentáře na dramatický bod týkající se vstupních dveří.

„Rád bych nahlásil“, vztyčí se opět plukovník, „že špatné svědomí za nedoléhající dveře by si měli přičíst zejména noví majitelé bytů a řemeslníci, kteří jsou líní, ano, vážené shromáždění, TAK líní, aby vysunuli z kapsy ruku s klíčem a odemkli si jako civilizovaní lidé. Nikoliv je vykopávali jako hovada!“ máchá pěstí nad hlavou, dokud ho Piskáčková neokřikne. Připadám si jako účastník Norimberského procesu.

„Pane Andreš, vy jste chronický potížista a zase kvůli vám přetáhneme“, prosebně sepne ruce. „Mohli bychom se tedy věnovat něčemu jinému – ém, třeba topení?“  Legendární pan Angrešt! Sepne se mi v hlavě neuronový můstek mezi plukovníkem Andrešem a vyděšeným elektrikářem.

Přihlásí se tajemný muž zahalený celou dobu do péřovky, kulicha a vlněného šálu a nesrozumitelně něco drmolí.

„Dál se neunavujte, chlapče“, povstane opět Plukovník. „Ukažme si prstem na ty, kvůli nimž pan Nováček nemůže zprůchodnit topení – jsou to noví majitelé…“ „…a řemeslníci“ doplníme si my všichni v sále zcela automaticky.

Když to zkrátím, my přistěhovalci a naši navedení pohůnci taky:

• Děláme účelově díry do panelů jen pro své zvrhlé pobavení, díky čemuž je barák prostřílený jako krypta parašutistů (a spadne to na hlavu nám všem, vážené shromáždění).
• Záměrně do garsoniér zavádíme plynové spotřebiče, což není v souladu s platnou vyhláškou (a vylítneme s celým domem do povětří taky my všichni).
• Házíme žvýkačky a papírky do poštovních schránek, jmenovitě do schránky pana Andreše.
• V nočních hodinách se bezcílně potulujeme chodbami ve speciálně uzpůsobené stepovací obuvi.
• Chováme děti a další hlučná zvířata, kterým by skutečně ohleduplný člověk nechal operativně odstranit hlasivky.

Schůze měla končit v 8. Ve třičtvrtě na 9 jsem se plížila chodbou k východu, zatímco ke mně burácely další nekončící obžaloby plukovníka Angrešta. Paní Piskáčková byla tou dobou zřejmě už pod sedativy a navzdory jejím výhružkám tenhle dav lačnící po teplý krvi bohužel nepřišel rozehnat nikdo.

Řeknu vám jedno – jestli elektrikář ještě jednou narazí vrtačkou na profil, vhodí k nám pan Angrešt přes balkon leteckou pumu. A omlouvám se za všechny ty kacířský řeči, jak je na hovno mít v domě putyku. Opravdu na hovno je totiž mít v baráku plukovníka.