Vekslák upgrade

Z cyklu Má vlast: Nejhorší pražské vyjebávky


V sobotu jsme odvezli děti na chatu a v neděli začal omezený provoz ráje na zemi (který za tři a půl hodiny expiruje, takže jak chápete, dnes na vás dnes nemám moc času). Ale tahle historka bude krátká a intenzivní.

V neděli jsme se rozhodli, jak to tak v bezdětných párech chodí, zakončit svátek bezstarostných rodičů dobrou večeří a drinkem na dobrou noc.  Milý si po cestě na metro potřeboval rozměnit eura a vzhledem k tomu, že jsme naposled cash měnili před dávnými lety a byli jsme zaměření na úplně jiný druh zážitku, než vybírat ze směnáren v centru tu, která vypadá jako nejslušnější kancelář šéfa drogového kartelu, šli jsme prostě do té, co byla nejblíž. 

S naivní predikcí, že je to v centru jedno. Na monitoru svítil kurz  EUR/CZK 27,22, tudíž Milý vložil typovi za neprůstřelným sklem 150 eur a obratem obdržel o 1600 korun méně.

„Dík. A kde je ten zbytek?“ ptá se Milý, zasazen ještě do reality civizovaných obchodních návyků.

„Zbytek čeho?“ ptá se slizák na druhé straně.

„Zbytek peněz“ ukazuje Milý návodně na monitor s kurzem.

„Ahááá. Ale to je kurz pro V.I.P. klienty“, poukazuje ten sráč na drobné písmo dole na obrazovce a odsune si židli. Za ním svítí druhý monitor, kde je kurz eura 16,22. Kurz pro všechny ostatní klienty.

„Zešílel jste? Vraťte mi okamžitě peníze“

„To už ale vrátit nejde“, odvolává se sráč s krysím ksichtem. „Šéf to zakázal.“

Skrytá kamera? Evidentně ne. „Ok, asi jdu pro policii? zeptám se obou a kývnu směrem ke dvojici pochůzkářů, co pucujou kuřáka v podchodu. Krysí ksicht lhostejně souhlasí. Chce nás mít z krku, abychom zbytečně neplašili další zákazníky. Začínám chápat, proč je schovaný za neprůstřelným sklem.

Pomáhat a chránit jsou hodní hoši. Takoví, co projdou školením, jak turistům distingovaně vysvětlit popadesáté, jak se dostat na Karlův most a že jejich peněženky už se nikdy nenajdou. „To mě opravdu mrzí“, říká ten větší z nich,“ ale my to tady řešíme několikrát denně a abych byl úplně otevřený, považuji za poněkud zbytečné tam s vámi chodit.“ „Mají to legálně v podmínkách tím drobným písmem dole“, pokračuje ten menší, jako když se vysvětluje malé holčičce, že si nemá brát lízátko od cizích strejdů. „To víte, oni žijou právě z toho“ pokrčí rameny, jako by je omlouval a chystají se pokračovat výletním tempem na lov kuřáků odhazujících nedopalky. „Napište stížnost na ČNB“ zamává mi na rozloučenou ten větší a menší se usměje. „Tak hezký pobyt v Praze, slečno!“

Kurva, ale co nárok na okamžité odstoupení od smlouvy? A co klamání spotřebitele?

V době, kdy ČOI stíhá za desetinné čárky slev a složení potravin a konečně se podařilo aspoň snížit míru okrádání taxikářů, v turistickém centru Prahy naprosto bezproblémově s tichou asistencí Policie fungují služby na úrovni Albánie v 90. letech. Chybí jen skořápky a falešný prachy.

P.S. Pokračování vysíracího seriálu na téma vyjádření ČOI a ČNB někdy příště.

Pozn. Zvláštní poděkování za námět na tento post patří EXCHANGE MoneyUnion s.r.o. v podchodu u tram 11 na Muzeu 

Alois

O mé stařecké skvrně velikosti mexického dolaru pod okem jsem vám už tuším někde psala. Od této příhody jsem se několik let aktivně vyhýbala návštěvě kožního lékaře, aby mě sestra neoslovovala „babičko“ hned ve dveřích a nepadaly další návrhy jako botox pro vypnutou pleť a kačeří úsměv na vlastním funusu.

Roky tedy běžely a seznam kožních neduhů se pomalu rozšiřoval, až jsem si začala připadat jako pan hostinský Bedřich, co byl se svým papírkem chorob odeslán na prohlídku do krematoria.

Potom se mi za krkem udělala malá bulka. Protože v onkologické praxi, jak jsem si jednou přečetla, je dobré nečekat a o všem otevřeně mluvit, než vás to klepne a nestihnete nakonec říct nic, svěřovala jsem se celkem na potkání a zjistila jsem, že se mi o nádoru mluví překvapivě snadno, ačkoliv je tento problém často bagatelizován a to i ze stran nejbližších. Kteří by vám místo sarkasmů měli kupovat letenky na společnou cestu kolem světa. Ale z těchto lidí, kteří by vás měli provázet na nejtěžší etapě života, se místo toho vyklubou necitové schopní tvrzení, že vám za krkem roste hlava siamského dvojčete, nebo zapouzdření červi-mozkožrouti.

Sžila jsem se s ním natolik, že jsem nádora pojmenovala Alois. Na oplátku jsem si mohla osahat cizí bulky a zjistila jsem, že větší část mých známých jsou jimi doslova prolezlí a pro některé z nás je dokonce nejvyšší čas využít pěkného počasí a uspořádat tématický rozlučkový večer s krtkovým dortem připomínajícím obří melanom.

Objednala jsem se na kožní a v čekárně jsem si šeptem deklamovala všechny další choroby, abych nebyla za Bedřicha s papírkem.  Vychází sestra pro kartu pojištěnce. Moje doktorka je na dovolené, zastupující lékař, nevadí? 

Zastupující lékař musí být samozřejmě mladý, pohledný a galantní, takže na otázku, co vám je, máte chuť jemně vzdechnout a nechat si zkontrolovat znaménko krásy nad rtem, ale rozhodně se s ním nechcete ani verbálně hnípat v nádorech, furunklech a dalším svrabu.

Ale znaménko krásy nad rtem nemám, takže nezbývá než vytasit silnější kalibr. Aloise.

„To je tuková cysta, možná trochu nepříjemná, ale zcela bezpečná“ ďoubá do něj lékař. Takže ke stařecké skvrně přibývá tuk! Čím dál, tím líp! Co bude příště, bércový vřed? Elefantiáza?

„Já ho ale nechci, i když je bezpečný“  trvám si zarputile na svém. „No, můžeme ho odstranit, spolu s tím, tím a tím“, ukazuje na skvrnu a znaménka, které jsem označila jako další nežádoucí. „Ale nebudete se moct dva týdny koupat a doporučoval bych to udělat kvůli slunci až na podzim“. Bez vyzvání rozbalím celé břicho jako válečnou mapu. „A mohli bychom přidat taky tohle a tohle, vytyčuju plán laserového bombardování. Potom dojdeme k celkové částce okolo pěti tisíc, tak se raději zase rychle uklidním, obleču a odcházím i se spokojeně netknutým Aloisem domluvit se sestrou termín na listopad.

Když to potom u frappé líčím Janě, napadne zdaleka nejefektivnější alternativa.  A nebylo by lepší odstranit si úplně celé břicho místo té vystřihovánky a vycpat si s ním prsa? Ještě to musím pořádně promyslet. Škoda, že je Alois jen jeden!

Sportovní

pokračování příběhu sportovního outsidera od ženy s moly

„To je ale drobounká holčička! A jaký má zarudlý dlaně. U nás na vesnici měli sousedu přesně takovou holčičku, co měla červený ruce a do půl roka jim odešla do nebíčka na slabý srdíčko. Jojo, teď je z ní andělíček jako ty“. Jsou mi čtyři roky a obecní plačka, paní Schmidtová mě soucitně hladí po hlavě a v představách otesává náhrobní kámen.

Chápu, že se to mámě neposlouchalo dobře. Ještě když preventivní prohlídky u doktorky končily pravidelně dlouhými vzdechy u váhy a výstrahou, že pokud to nebude příště aspoň o kilo víc, pošlou mě do ozdravovny, kde se děti přivazují k židlím a strkají se do nich řízky jako do husy.

Naštěstí se moje matka nerozhodla vycpat mě jako dekorační polštář. Místo toho zvolila pomalejší torturu vedoucí k požadovanému cíli opálená holka krev a mlíko – sport.

Musím uznat, že v prvotních stádiích se snažila udržet estetickou laťku. A tak se kinklám na bruslích, u pasu mi v únorovém větru vlaje a odlétá sukénka z krepáku a já utírám smrky do rukávu. V dětských závodech konaných pro sdružení rodičů a pedofilů končím na posledním místě a dostávám jako cenu útěchy čokoládovou pralinku . Chápete? Poslední kousek zvětralé kolekce z Vánoc místo hebkých plyšových medvědů pro první tři vítězky, které uspokojily sportovní ambice svých rodičů. Do krasobruslení jsem nechodila dlouho.

Zato do baletu, který následoval, moje matka vložila daleko více trpělivosti. Naše učitelka, madam  Řeháková, nebyla primabalerína, ani sólistka a vlastně se dá s úspěchem pochybovat, zda svoje vlohy nezpeněžila spíš prostřednictvím grand plie v saténovém negližé pro zahraniční hosty hotelu Grand. V každém případě jí z lepších časů zůstal acetonový dech z červeného vína a nažloutlé prsty od doutníčků. Ráda nám dělala průpravu, což bylo prerušování  kloubních spojů a okřikovala nás, abychom neřvaly, protože je vedle ředitelna, nebo bušila do klavíru a nutila nás hopkat po místnosti v úborech (jak eufemisticky nazývala sešitou bílou košilku s kalhotkama), dělat si přitom na hlavě z dlaní králičí ouška a vyzývavě natáčet tvář. To je, jak doufám souhlasíte, potupa, kterou odhalí i osmileté dítě. 

A tak jsem jednou zkusila jít místo do baletu s kamarádem Filipem do parku žvýkat šťovík a zjistila jsem, že je to varianta přátelská ke všem zúčastněným stranám. Máma měla radost, že se zlomil můj počáteční odpor. Já měla radost, že tam nemusím. A madam Řeháková byla ráda, protože si ve vinném oparu dlouho nevšimla, že by ji někdo chyběl. Vzpomněla si na to až při placení zápisného na druhé pololetí, doma byl průser a začala mi doba skautská.

Na začátku této, emočně už poměrně vyhrocené etapy, moji matku opustily veškeré sportovní naděje, ale taky trpělivost a tak se rozhodla, že potřebuji výcvikový tábor pro dětské vojáky, kde mě zpracuje někdo jiný. Jmenovitě lesbická skautská vedoucí Sofie aka Vakovlčice, která si na tábory tahala kámošku Radunu, co vypadala jako ostřelovač z Bosny a spaly v jednom spacáku. Ruku v ruce se Svojsíkem vám mohu potvrdit, že skaut zoceluje a vytváří životní hodnoty. V mém případě se dají shrnout do tří pravidel: 1. Být žena je ve společenství žen handicap 2. Být nejmladší ve společnosti žen je ještě větší handicap a 3. Vždycky měj v kapse musli tyčinku pro případ, že Raduna sežere zbytek kotlíku.

Skautské tábory s Vakovlčicí probíhaly vždycky podle stejné šablony. Spolu se zbytkem nejmladších otrokyň taháte Raduně lahváče v batohu. Po pochodu, který se otravně protahuje, protože Vakovlčice s Radunou se tahají za šprndy a žertovně na vás bafají s klackem ze křoví a pronáší dvojsmysly, kterým nerozumíte, se dorazí na tábořiště. 

Otroci odevzdají vedoucím lahváče, vymetou, uklidí, navaří čaj a polévku. Raduna sedá k ohništi a za pomocí tuhého podpalovače vás učí rozdělat oheň, čemuž se obdivně tleská. Naklopí pár dvanáctek a náhle je večer a čas na kytaru a trampské písně. 

„Cos to Bože uděláááál, heroin si nám do ruk dáááál“ vyje Raduna, zatímco Vakovlčice zapisuje na březovou kůru noční služby. Když se dámy přihly víc, došlo i na kradení vlastní vlajky nebo noční stezku odvahy, kde bylo nejvíc bodů za překročení tou dobou už zesinalé vytuhlé Vakovlčice natažené přes cestu.

Po půl roce jsem zjistila, že se dá úspěšně chodit i za skaut a vzhledem k tomu, že členské příspěvky se platily jen jednou za rok a později jsem doma úspěšně namluvila, že se neplatí vůbec, neb skaut je ideologicky nepošpiněná organizace, myslí si moji rodiče zřejmě dodnes, že lovím po Praze bobříky. Na chuť zapojit se do jakékoliv sportovně-kolektivní aktivity, jsem potom čekala dlouhých deset let a pokud se moje máma někdy nedejbože prokliká na tyto stránky a zjistí, že nenosím čapku s liščím ohonem, doufám, že se tomu nebude příliš divit. 

Vagón číslo 666

Představte si transport do Osvětimi. Moč, krev a pot. Slušná šance nakazit se od tubery po skvrnitý tyfus bezdomovce, co jede na černocha zamčen na hajzlu. Ne, že byste si to s ním chtěli vyměnit. Moč se snažíte během cesty vsáknout a zrecyklovat znovu do tělního oběhu, než si dopřát úlevu do díry, kde už tolik lidí před vámi minulo svůj cíl. Cesta do rodného města na východě byla cestou do lágru, jen se zpátečními kolejemi, takže si člověk mohl dopřát trochu balkánské divočiny i cestou zpátky a prohlídnout si třeba lidovou sbírku drobných předmětů, které bývají zastrkané pod rozpáranou koženkou sedadel.  

Potom přišel Radim Jánošík Jančura a zasadil díky přehodnocení pojmu jízdní komfort smrtící ránu do týlu Českých drah. Najednou to jede bez smradu. Místo huhlavého dědka s hromádkou lupů na zpocené pionýrské košili, co se vám vyčítavě kouká do pytlíku se svačinou a nejradši by vylil i Sunar z okénka a přestěhoval vám dalších deset lidí do kupé, aby se neplýtvalo místem, vás chodí po špičkách kontrolovat sexy stewardky, zda jste v posledních deseti minutách nezaregistrovali pocity hladu, žízně, nebo nepotřebujete obejmout. 

S úlevou zjistíte, že záchody nemusí být výzkumnou laboratoří na nové mutace SARS, pokud k nim patří uklízečka. Že se děti nemusí zabavit jen odloupáváním zaschlých žvýkaček zpod stolku a ječením pokaždé, když se kolem šourá obskurní průvodčí a chrčí „přistoupili?“ jako zvoník od Matky Boží.

V Regiojet zašli ještě dál a matku s dětmi povýšili na úroveň platícího zákazníka, což je obrovský posun od tý pani s fakanama, co droběj rohlik a bude se ji muset pomáhat s kočárkem k plnohodnotnému člověku bez handicapu. K tomu účelu slouží vagón č. 6, který bych po čerstvé zkušenosti přečíslila na 666. Vagón s dětskou hernou. Idylické místo, kde si můžete dát kávu a noviny, zatímco si vaše děti hrají. Jedna z vlajkových lodí dobra, která ztroskotala v oceánu lidské demence. 

Jak jinak označit bezdětnou paní č. 1, která sedí uprostřed, jemnocitně ukašlává a štítivě si uhlazuje sukni kdykoliv se přes ni pokoušejí děti natáhnout pro vodu, což je vzhledem k obezitě složitý logistický úkol i pro hadí ženu. Jasně, je tady víc místa pro nohy a obří hemisféry svého zadku si může rozprostřít na dvě sedadla, ale budete si kvůli tomu kupovat lístky v infernu, explicitně nazvaném dětské kupé – vhodné pro cestující s dětmi a potom se divit? 

Druhá vysírka je Dobrá Máma, která vás v části trasy Pardubice-Kolín dožene k vnitřním otázkám, zda je možné přeříznout krkavici za pomoci plastového míchátka do kávy, kdyby se přibrousilo o dveře. Dobrá Máma je databáze praktických doporučení, jak učinit tento vesmír ještě lepším místem k životu. 

Když vymrhá část svého potenciálu na děcko („Nechceš se napít? Ale napiješ se, je to zdravé pro ledvinky! Hodné holčičky neplivají vodu po mamince! Hraješ si s panenkou? Pojď si hrát raději se stavebnicí, rozvíjí lépe motorické schopnůstky! Uprav si ofinku! (13x) Hodné holčičky se neválí po zemi!“(20x), zbývá pořád ještě nálož prvotřídního jakostního oseru pro vás.

„My si protíráme očička, asi chceme spinkat!„ (Já, Čičman, nebo my všichni? Bože, ta je hráblá.) 

„Dáme si vitamínky v jablíčku?“ (Doufám, že nás tu nebude chtít všechny nakojit) Zabořím se konečně do lidovek. 

„Váš chlapeček má u nosu nudličku. Chcete podat kapesník?“ 

Dá se vybookovat dětské kupé pro jednu osobu? Bude nutný zámek na tajný číselný kód na jízdence, nebo budou dveře bránit stewardky vlastním tělem, pokud je podplatím? A co na to Radim Jančura?

Na stopě s Karlem Zemanem

Pokud pominu občasné týdeníky na téma plánovaná vražda a uřezávání dětských prstíčků stále ještě pevně třímajících zmuchlané útržky zpravidla zapůjčených knih, nebo rozmatlaný konec rtěnky, jejíž začátek najdete v několika vrstvách na zdi, rubrika krimi bude na tomto blogu nová.

Dokonce i já se se mohu za celý svůj život pochlubit pouze několika obskurními historkami, kterým nevěří ani bývalí spolužáci Masaryka a navíc mi po jejich odvyprávění nikdo nevěří už vůbec nic, protože se tím úplně zdiskredituji. Třeba jak za mnou k autobusu běžel cikánský chlapeček a volal „Slečnó! Zapomněla jste si na lavičce kabelkchú!“ nebo kterak ukrajinská imigrantka našla na ulici peněženku a šla ji vrátit do nejbližšího podniku, kde jsem si shodou okolností objednávala kávu a po oboustranném úžasu vyšlo najevo, že je prkenice moje. 

Tajemným magnetismem si ke mně najdou vždycky cestu i zapomenuté mobily a klíče (myslím tím moje) z baru a taxíku. Pokud teda nepočítám toho gentlemana, který podle očitých svědků vyhodil z okénka místo mé zapomenuté peněženky na zadním sedadle pouze doklady a  to o ulici dál od našeho domu. Ale uznejte, pokud vás taxikář v Praze okrade jen jednou za život, je to něco mezi nebem a zemí, něco, co nás přesahuje.

Čórka číslo dvě v mém spisu krádeží a křivd pochází ze včerejška, kdy se po odcvičené hodině na tyči těším, až na sebe naházím věci a odvrávorám se domů do sprchy. Jenže na ty věci jsme se bohužel těšily dvě a tak v šatně nalézám místo mé oděvní kupičky sukni. Pravda, je to stará a opelichaná sukně, vintage, jak se to teď trendy nazývá, ale zažila se mnou mnoho dobrého a zůstala mi věrná. Což se nedá říct o fungl novém tričku a oblíbených legínách. Pod lavičkou se ještě ustrašeně krčí fusekle, taky zahnusnělé a děravé, zkrátka moje. Ale díky za ně. Takže si shrňme dnešní outfit na večerní promenádu centrem: sportovní podprsenka, koženková bunda, vydřená minisukně a kotníkové boty na nahých nohou. Do hajzlu. Stojím načuřeně na zastávce a programově se vyhýbám pohledům dělníků na cestě na ubytovnu: Skólka, děvuška?

Já vím, stávají se i horší věci. Taky jsem mohla jít ze sauny.