Sportovní

pokračování příběhu sportovního outsidera od ženy s moly

„To je ale drobounká holčička! A jaký má zarudlý dlaně. U nás na vesnici měli sousedu přesně takovou holčičku, co měla červený ruce a do půl roka jim odešla do nebíčka na slabý srdíčko. Jojo, teď je z ní andělíček jako ty“. Jsou mi čtyři roky a obecní plačka, paní Schmidtová mě soucitně hladí po hlavě a v představách otesává náhrobní kámen.

Chápu, že se to mámě neposlouchalo dobře. Ještě když preventivní prohlídky u doktorky končily pravidelně dlouhými vzdechy u váhy a výstrahou, že pokud to nebude příště aspoň o kilo víc, pošlou mě do ozdravovny, kde se děti přivazují k židlím a strkají se do nich řízky jako do husy.

Naštěstí se moje matka nerozhodla vycpat mě jako dekorační polštář. Místo toho zvolila pomalejší torturu vedoucí k požadovanému cíli opálená holka krev a mlíko – sport.

Musím uznat, že v prvotních stádiích se snažila udržet estetickou laťku. A tak se kinklám na bruslích, u pasu mi v únorovém větru vlaje a odlétá sukénka z krepáku a já utírám smrky do rukávu. V dětských závodech konaných pro sdružení rodičů a pedofilů končím na posledním místě a dostávám jako cenu útěchy čokoládovou pralinku . Chápete? Poslední kousek zvětralé kolekce z Vánoc místo hebkých plyšových medvědů pro první tři vítězky, které uspokojily sportovní ambice svých rodičů. Do krasobruslení jsem nechodila dlouho.

Zato do baletu, který následoval, moje matka vložila daleko více trpělivosti. Naše učitelka, madam  Řeháková, nebyla primabalerína, ani sólistka a vlastně se dá s úspěchem pochybovat, zda svoje vlohy nezpeněžila spíš prostřednictvím grand plie v saténovém negližé pro zahraniční hosty hotelu Grand. V každém případě jí z lepších časů zůstal acetonový dech z červeného vína a nažloutlé prsty od doutníčků. Ráda nám dělala průpravu, což bylo prerušování  kloubních spojů a okřikovala nás, abychom neřvaly, protože je vedle ředitelna, nebo bušila do klavíru a nutila nás hopkat po místnosti v úborech (jak eufemisticky nazývala sešitou bílou košilku s kalhotkama), dělat si přitom na hlavě z dlaní králičí ouška a vyzývavě natáčet tvář. To je, jak doufám souhlasíte, potupa, kterou odhalí i osmileté dítě. 

A tak jsem jednou zkusila jít místo do baletu s kamarádem Filipem do parku žvýkat šťovík a zjistila jsem, že je to varianta přátelská ke všem zúčastněným stranám. Máma měla radost, že se zlomil můj počáteční odpor. Já měla radost, že tam nemusím. A madam Řeháková byla ráda, protože si ve vinném oparu dlouho nevšimla, že by ji někdo chyběl. Vzpomněla si na to až při placení zápisného na druhé pololetí, doma byl průser a začala mi doba skautská.

Na začátku této, emočně už poměrně vyhrocené etapy, moji matku opustily veškeré sportovní naděje, ale taky trpělivost a tak se rozhodla, že potřebuji výcvikový tábor pro dětské vojáky, kde mě zpracuje někdo jiný. Jmenovitě lesbická skautská vedoucí Sofie aka Vakovlčice, která si na tábory tahala kámošku Radunu, co vypadala jako ostřelovač z Bosny a spaly v jednom spacáku. Ruku v ruce se Svojsíkem vám mohu potvrdit, že skaut zoceluje a vytváří životní hodnoty. V mém případě se dají shrnout do tří pravidel: 1. Být žena je ve společenství žen handicap 2. Být nejmladší ve společnosti žen je ještě větší handicap a 3. Vždycky měj v kapse musli tyčinku pro případ, že Raduna sežere zbytek kotlíku.

Skautské tábory s Vakovlčicí probíhaly vždycky podle stejné šablony. Spolu se zbytkem nejmladších otrokyň taháte Raduně lahváče v batohu. Po pochodu, který se otravně protahuje, protože Vakovlčice s Radunou se tahají za šprndy a žertovně na vás bafají s klackem ze křoví a pronáší dvojsmysly, kterým nerozumíte, se dorazí na tábořiště. 

Otroci odevzdají vedoucím lahváče, vymetou, uklidí, navaří čaj a polévku. Raduna sedá k ohništi a za pomocí tuhého podpalovače vás učí rozdělat oheň, čemuž se obdivně tleská. Naklopí pár dvanáctek a náhle je večer a čas na kytaru a trampské písně. 

„Cos to Bože uděláááál, heroin si nám do ruk dáááál“ vyje Raduna, zatímco Vakovlčice zapisuje na březovou kůru noční služby. Když se dámy přihly víc, došlo i na kradení vlastní vlajky nebo noční stezku odvahy, kde bylo nejvíc bodů za překročení tou dobou už zesinalé vytuhlé Vakovlčice natažené přes cestu.

Po půl roce jsem zjistila, že se dá úspěšně chodit i za skaut a vzhledem k tomu, že členské příspěvky se platily jen jednou za rok a později jsem doma úspěšně namluvila, že se neplatí vůbec, neb skaut je ideologicky nepošpiněná organizace, myslí si moji rodiče zřejmě dodnes, že lovím po Praze bobříky. Na chuť zapojit se do jakékoliv sportovně-kolektivní aktivity, jsem potom čekala dlouhých deset let a pokud se moje máma někdy nedejbože prokliká na tyto stránky a zjistí, že nenosím čapku s liščím ohonem, doufám, že se tomu nebude příliš divit.