Stoupačky

 

Varování: Tenhle post není pro citlivý kluky

Nikdy jsem nezažila výměnu stoupaček. Vyrůstala jsem v baráku a v pozdějších stěhovacích epizodách jsem vždycky přebývala na šťastných místech, kde byla tahle páchnoucí a špinavá práce už hotová. Abych mohla výměnu stoupaček zažít na vlastní kůži na roční výročí naší rekonstrukce.

O téhle nechutné akci se začalo mluvit už na kultovní schůzi SVJ, kde plukovník Angrešt navrhoval genocidu všech nově přistěhovalých obyvatel. Pak se náš barák uvážlivě rozhodoval, jestli jsou naše trubky dostatečně prohnilý, nebo zda by šlo uškudlit naspořený prachy z fondu a házet fekálie z okna. Uběhl rok a změnilo se jen to, že se účet za celou akci zvedl o milion.

Výběrová komise s inflační závratí v očích uspořádala nebývale svižný konkurz na nejlepší (čti nejlevnější) výměnu trubek na světě, jehož výsledky nám opatrně oznámila na dalším shromáždění. Výsledkem bylo několik ošklivých paralelních hádek zároveň, důchodkyně vztekle bušící pěstičkami do stolků a rozkurážený pan Angrešt. „Banda podplacených kriminálníků“ bylo asi jediné slušné oslovení komise, které tady může publikováno bez hvězdiček.

Největší oser (a tahle definice se hvězdičkami nahradit nedá, dámy a pánové) je fakt, že vám při výměně stoupaček neteče voda celý týden od 7 do 7 a váš záchod stojí dva dny odstavený a zcela dezorientovaný v kuchyni. Vítězná firma vyvěsila na nástěnku časový plán, jehož začátek se s podivnou přesností shoduje s termínem mé menstruace.

První den byl s mistry trubek Em. Víte, máme laťku řemeslníků proklatě nízko. Většina těch současných řemeslníků může za naše sympatie poděkovat panu Vasilenkovi, který se schovával do komory, kdykoliv se řeč náhodou stočila na policii, a před odevzdáním práce nám utekl s klíčema. To je totiž požehnání nás smolařů – jednou budeme mít řemeslníky, co nejsou trestně stíhaný, psy, co neserou do postele a vnoučata, co nelžou. Kéž by tohle všechno platilo i o našem budoucím prezidentovi.

Em říkal, že jsou to sympatický kluci, co se snaží nedělat víc bince, než musí. I tak je CELÝ náš byt pokryt černým prachem z rozřezaných trubek a letokruhů zaschlých exkrementů předchozích generací. Ale víte, co je na tom nejhorší?

„Normálně čůráš do flašky od Nestýčka“ uděluje mi Em defekační rady jako protřelý bezzáchodovec.  

„No jasně, úplně normálně“ přikyvuji a vnitřně se divím, za koho jsem se to provdala. Ne nadarmo se říká, že až krize tříbí charakter.

„Čičman čůrala včera odpoledne do kyblíku na balkoně ÚPLNĚ NORMÁLNĚ“ pokrčí rameny Em, jako kdyby mi blikající japonskej hajzl hrající písničky za vymočení nebyl dost dobrej.

Čičman ale pochopitelně nemenstruuje. Kyblíkem s močí přilákáte tak maximálně mravence, a to ještě pouze jako diabetik. Ale víte, koho přilákáte kyblíkem krve? „Predátory. Orly, supy a žraloky“ říkám Emovi a cítím, jak ve mně kypí ta hormonální dysbalance, a že by v kyblíku nemuselo zůstat jen u mý krve.

Dneska ráno dorazili kluci a musím uznat, že jsou proti věčně zakabouněnýmu Vasilenkovi s falešným knírkem fakt v pohodě. Dokonce používají kouzelná slovíčka jako je děkuji a prosím, nebo se empaticky omlouvají za zvýšenou hladinu hluku. Empatie však rozhodně není vlastnost, která by trápila všechny obyvatele našeho paneláku.

„Govno, padá govno“ slyším zoufalý výkřik z místnosti, kde stával záchod. Něco si přej. A je to tak. Přestože všichni už několik měsíců dopředu znají dnešní Den D, někdo si skočil na velkou i spolu s pomyšlením, že je někde otevřená trubka a pod ní stojí dělník. Kdo stejně jako já podezírá plukovníka Angrešta, nestyďte se psát své tipy do komentářů. Kdo bude záchod na konci dne uklízet, tipovat nemusíte. Budu to já.

Ošetřila jsem raněného řemeslníka svým posledním balením vlhčených kapesníčků a teď jen nahlas přemýšlím. Kdo další měl pindy proti téhle rekonstrukci? Jen abych věděla, komu ten kyblík krve vylít na rohožku. Protože tohle přesně s vámi výměna stoupaček udělá a já už nikdy nebudu taková, jako v nevinných dobách před ní.

Prostor pro první hrdé archeologické objevy:

Cigarety Lípa v betonu, 1965

Panelákovej vlk: Můj epický psí fail

 

Přemýšlela jsem, jestli sem tenhle příběh fakt dám. Protože je to vybroušený diamant typu „jsi kráva a zasloužíš si odsouzení.“ Pak mi ale Houbič řekl, že jsem zrůda a můj vnitřní pocit byl mnohem snesitelnější oproti očekávání, takže pojďme do toho. I odsouzení si zaslouží své vlastní expozice, pokud bych se na to podívala očima mého terapeuta.

Začněme vánočním zázrakem, který se zrodil v celém svém jasu a záři stromečkových světýlek. Volá paní ze slovenského útulku. Prý kdybychom měli pořád zájem, tak nám může vysněnou Muri poslat po jiných lidech. Ti k ní jedou pro jiné štěně, takže by šla snadno přibalit a vyřešit tím logistický oříšek, jak pro psa na východní Slovensko.

Jestli bychom chtěli? Páni, je Štědrý den, Čičman jako neplánovaný svědek tohoto telefonátu odlétá někam vysoko k nebesům a my s Emem pokrčíme rameny. Je to tak trochu předčasnej porod, ale pořád je ještě čas objednat granule a pelíšek na Alze s expresním doručením a přenastavit vnitřní software na plánování venčících směn. Budeme mít psa!

Nezlomnou vnitřní radost nepokazí ani telefonát z útulku v předvečer doručení. S poslední várkou psů se do útulku přestěhovaly i blechy, tak si pořiďte antiparazitální šampón. To víte, příroda. Aspoň si to natrénujete, to k psům patří. Neřešila jsem a vyklepanou psí hromádku stresu jsem hned po předání vydrbala ve sprcháči. Je naše a krásná, i když páchne jako odvšivovač ovcí.

Paraziti mají tu výhodu, že můžete jejich konečnou otázku zodpovědět během jediné aplikace. Antiparazitální šampon ale bohužel nevyřeší nulové hygienické návyky, které by člověk u půlročního psa žijícího v domě a spícího v posteli tak trochu intuitivně očekával.  Muri vyměšuje naprosto nepředvídatelně. Náš byt postupně pokrývá koberec hygienických podložek, na které je údajně zvyklá. Přesto preferuje nezakryté rohy pod stolem, rohožky, koberečky v koupelně a místa, kam lidé nejčastěji bez rozmyšlení šlapou. K tomu si přičtěte úporný průjem, se kterým přijela a představte si náš byt jako minometné pole. Už nikdy nepůjdu na záchod bez rozsvícení, slibuju si s další nacucanou ponožkou a Muri vrtí vesele ocasem, že si jdeme hrát i ve dvě v noci.

Jo, když jsme u tý postele. Nevím, jak si přesně tohle překládají kynologové, ale Muri nevynechala jedinou příležitost, aby se nenápadně vytratila a blaženě defekovala do peřin. Na minutu otevřený dveře? Za další dvě už plníte další pračku. Oproti tomu považovala venek za posvátný prostor. Tady byla skoro stoprocentně čistotná – na trávu se prostě nechodí, když už fakt nemusíte.

„Dáme ji čas. Chudák, kdoví co všechno zažila...“, říkali jsme si. „To bude možná nadlouho.“ říkali nám na to opatrně chovatelé a předávali kontakty na psí psychology. Emův kolega se třeba svěřil, že převýchova útulkového psa trvala půl roku a byl na to potřeba dům se zahradou. Na co konkrétně bylo potřeba akusticky izolované bydlení bez vynervovaných sousedů v patře, jsme pochopili za pár dnů, když jsem šla na půl den do práce.

Nevím, jestli se to dá považovat za výhodu, ale Muri neštěká. Místo toho táhle vyje. A vyje kdykoliv a jakkoliv dlouhou dobu, když tam zrovna nejsem já. Tím si nezvyšuju své osobní akcie sympatií, fakt najdete jen málo lidí, co bez mé přítomnosti takhle vyvádí. Muri byla jen zvyklá na život po boku jedný jediný ženský, co s ní byla pořád – a tu jednoduchým vzorcem vyměnila za mě. Emovy pracovní cally připomínaly denní agendu hraběte Draculy a přímou úměrou přibylo taky hromádek po celým bytě.

Zkoušela jsem s ní trénovat samotu po minutách, jejímž vrcholem byl odchod na půlhodinový nákup. „Tohle je týrání psa, milá zlatá“ řekla mi se zdviženým ukazováčkem po návratu paní Hrabánková, alias sousedka, o které jsme do té doby ještě nevěděli. Ale bylo mi jasný, že od tohoto okamžiku bude zapisovat a ukládat všechny moje nepřítomnosti do šanonu s nadpisem „Důkazy pro Unii práv zvířat“.

Tohle je týrání všech, řekla jsem si, než jsem po rodinné slzavé radě a domluvě s útulkem pro Muri uspořádala výběrové řízení na novou rodinu. A našla jsem tu pravou – čerstvé aktivní důchodce s domem a velkou zahradou v Jizerkách.

„Takhle nám tu běhá po zahradě po dvouhodinovém výšlapu do hor“ posílá mi pan Dočkal fotky a videa. „Průjem už nemá a na ostatním pracujeme. Žena je za ni moc ráda.“

Tím jsme vyřešili spokojenost Muri, ale zůstává mi tady k odškrtnutí vlastní čistý svědomí a Čičmanina touha po psu. Byla jsem ready na hodně věcí, ale ne na katastrofické scénáře. Částečně kvůli tomu, že se snažím tenhle svůj temný zlozvyk eliminovat. 

Máme smůlu na psí psychouše, nebo mají psi smůlu na nás? Existují vůbec nějací psi, co zvládnou hodinovou samotu se ctí a mají nějaký základní hygienický povědomí? Nebo jsou to prostě úplně stejný marketingový lži, jako reklamy na plíny a ve skutečnosti nejde o nic jinýho, než si zvyknout úplně na všechno?

Světlý chvilky po boji.
Tohle mně bude scházet možná napořád.

 

Silový tréning: Hulkova výzva

Ne, tenhle obligátně trapnej lednovej post se fakt netýká předsevzetí. Týká se spíš toho, že bych na celé své tělo potřebovala aplikovat něco jako tužidlo. Zpevnit ho.

Už je to skoro rok po stěhování. Mám novej Lidl, novou kavárnu a novou jógu. V novým Lidlu pochopitelně mají to samý, co ve starým. V kavárně dělají stejný macchiato i s insta srdíčkem v pěně. Ale mého oblíbeného lektora Jakuba, co musel učit power jógu ve výcvikovým vojenským centru v Afghánistánu, vystřídala úplně jiná lektorka. S Míšou nezatínáte břišáky a všechny tělní otvory včetně nosních dírek a zvukovodů. Místo toho se pomalu a nevratně stáváte kočkou.

„Pěkně si lehneme a protáhneme jednu nohu – tááák. A druhou nohu – hmmm. A teď si vezmeme masážní míčky a budeme si s nimi přejíždět pod bedry tak dlouho, dokud nebude naše páteř úplně uvolněná (ááách).“

Míša pro nás měla po své lekci připravený čaj a kostičky čokolády. Podezřívám ji, že nás postupně zvykala na misku s mlíčkem a granule Whiskas, než nás poslala úplně vystrečované zalehnout domů k topení.

Vlastně by mi definitivní metamorfóza v kočku nevadila, potřebovala bych k tomu ale dlouhou angorskou srst na zakrytí povolenýho břicha. A tak jsem začala hledat nové výzvy a narazila na silový tréning. Vzpomínáte na moji první a poslední hodinu kickboxu? Ani já ne, což je jeden z důvodů, proč jsem na hodinu silového tréningu dorazila bez zbytečných mindráků.

Tělocvična už byla plná, a rozhodně nešlo o holky rozvalené na podložkách. Dominovali potetovaní muži, nad kterými se rozpínaly bouřkové mraky ultimátních antiperspirantů a testosteronu. Nemohlo mi ujít, že skoro každý účastník téhle stáje má svého vlastního fyzioterapeuta. Tématem hovoru se tak stalo překřikování zvučných jmen v oboru spravování přetržených šlach a celý to připomínalo casting na Avengers.

Jako poslední přišel Hulk po plastice kolene, kterýho všichni přivítali jako ztraceného syna. Pak už jen padesátikilová krásná blondýnka, naše lektorka. Kluci poslušně ztichli a běželi si pro činky. Zkrátím to: většinu jejich olověných traverz bych vláčela po podlaze, abych je s následným zaduněním upustila uprostřed, a pak se s rukou před ústy omlouvala za kráter v parketách. Takhle ne.

Nenápadně si do svého koutku natahám kettlebell a dvoukilovou činku. Když se nikdo nedívá, skočím jsem si ještě pro růžovou půlkilovku. Z Hulkova pohledu mylně vyčtu vděčnost za outsidera, co za něj převzal štafetu nejslabšího kusu ve stádě.

Hulk potřebuje soutěžit a vyhrát. Vykládejte mu něco o tenisáku pod bedry a čokoládě – teď jsme všichni v jedný laborce, kde uniklo gamma záření a měníme se v zelený hroudy svalů.

V úvodním rozklusávání jsem Hulkovi dala na prdel. Pokud něco umím fakt dobře, pak je to poskakování na místě a výpady za imaginární hračkou s peříčkem. Psice:Hulk 1:0.

Pak bereme do ruky činky. Předloktí se mi s dvoukilovkou třese už po patnácté vteřině. Dělám, že se potřebuju napít, a pak si nenápadně vezmu růžovou činku. Hulkovi začne potěšeně tepat naběhlá žíla na krku. 1:1.

Když jsme na józe unavený z protahování končetin, stulíme se na chvíli do klubíčka a meditujeme o našem vnitřním dítěti. V odpočinkový pauze na silovým tréningu děláte dřepy. Ty jdou s rozbitým kolenem fakt blbě, takže dorovnávám skóre našeho koutku handicapovaných na 2:1 pro mě. Kluci vepředu si jdou mezitím ambiciózně vyměnit svý patnáctikilový činky za součástky do lokomotiv.

Finále mám v mlžným oparu. Buď jsem měla otok mozku, nebo se z Hulka odpařilo tolik potu. Vím, že nás Barbie povzbuzovala k maximálním výkonům, leželi jsme v prkně a u toho na střídačku oběma rukama zvedali činky. Hulk vítězně zvedal svůj stokilovej kettlebell a já jsem zvedala imaginární činku, protože v této chvíli už nebyla v pásmu dosažitelných výkonů ani moje růžová půlkilovka pro čivavy.

Takže vlastně jógovej strečink jako obvykle, ale pak mi vysvětlete jednu věc: proč dneska neunesu tác s obědem v jídelně? Pevně doufám, že zákeřnej Hulk zůstal při cestě do práce bezmocně sedět v metru a vozí se z konečný na konečnou!