Hlídací služba pro dospělé

 

Prosimvás, jak je to ve 21. století s hlídáním dětí? Odkdy máte jako rodič vycházky bez toho, aniž byste nemuseli dávat půlku svýho platu za hlídačku a její následný docházení k psychoterapeutovi?

Vím, že tohle tvrzení ze mě udělá ve vašich očích chodící fosilii, ale v mém dětství povolání hlídačky neexistovalo. Stejně jako social media guru a UX designer. Kdybyste se mě v osmi zeptali, co si představím pod hlídačkou dětí, asi bych vám důležitě oznámila, že ji přináší severní vítr a tahá z kobercový tašky kouzelnou flašku s likérem. Jako malej introvert jsem měla Mary Poppins přečtenou asi stokrát.

Za mého dětství k hlídání jakkoliv velkých dětí používali sourozenci. Sice jsem žádný neměla, ale naši v mém případě neštítili použít i mou fiktivní starší sestru. Mám hlídání sama sebe spojený s řadou dobrodružných vzpomínek, třeba se schováváním se před strašidelným obrazem. Nevím, jestli se to počítá k mýmu dobru, nebo prozíravosti rodičů. Ale nikdy jsem sama doma netrpěla potřebou odstřelovat pyrotechniku ze zadku nebo strkat prsty do zásuvky.

Abyste byli v obraze, Em je už skoro 14 dnů pryč. Zjistila jsem, že Em je jako obrovská planeta s dalekosáhlým gravitačním polem, která udržuje svět v pořádku. Původně jsem ho chtěla přirovnat ke Slunci, ale Em si to tady občas čte a nechci mu zbytečně zavdávat důvody, aby se mohl cítit nabubřele. Faktem zkrátka zůstává, že po jeho odjezdu nastane kolaps většiny systémů – od prostého ohřevu vody po moji nervovou soustavu.

Ne, že by byly naše děti zlý. Jsou jen trochu koncentrovaný – znáte to, v malým množství kyselina fosforečná dělá tu příjemnou chuť v cole a ve velkým vám vyžere díru do jícnu.

Ne, že by se o sebe neuměly postarat. Jen místo schovávání před obrazem vyrábí raketku z tuby od vitamínů, co vytváří nevzhledný kolečka na stropě, nebo si Pižmur chce ohřát mraženou polívku tak, že ji strčí do trouby v hrnci s plastovýma ušima.

Nejdřív jsem si řekla, že si to uděláme hezký. Hlasitě jsem oceňovala jsem jejich nespoutanou kreativitu a fascinující důvěru ve strážný anděly. Po pár dnech jsem si připadala stejně vyčerpaně jako poslední filmová adaptace Marilyn Monroe. Musíte vidět, je to instantní depka nabízející určité scénáře řešení, když se proti vám okolní svět spikne. Podle Marilyn se můžete vždycky spolehnout na sklenku tvrdého, barbituráty a orální sex s prezidentem, po němž se jako pravá dáma vyzvracíte až později a ve vedlejší místnosti.

Změnila jsem tedy strategii na to, že si to udělám hezký hlavně já a napsala našim dvěma občasným hlídačkám. Jedna bude za týden rodit a druhá žije už půl roku v Londýně. Dlouho jsme se neviděly.

Má vůle vyrazit si v rámci psychohygieny večer ven byla nezdolná, takže jsem zapátrala na internetu a zapudila myšlenky na katastrofického elektrikáře, kterého jsem minule našla pod stejným emočním tlakem.

Paní z agentury se tvářila, že jsou hlídačky něco jako pandy. Musíte mít doma vytvořené speciální prostředí a dekorace z bambusových výhonků, abyste vůbec mohli doufat. I tak vás neminou otázky na domácí zvířata a infekční choroby, co by ji mohly do půlhodiny zabít.

Vyplnila jsem dotazník a odsouhlasila delší všeobecné podmínky, než se vážou k naší hypotéce. Předpokládám, že se tam píše něco o doživotní rentě všem příbuzným, pokud u nás uklouzne po banánový slupce, nebo ji děti trefí do týla raketkou.

Jestli si myslíte, že si můžete za svý drahý peníze bůhvíjak vybírat, tak se mýlíte. Na základě našich požadavků nám byla přidělená paní Miluška, 76letá penzionovaná učitelka češtiny.

„Věk? Ani přesně nevím, asi o trochu starší než já“ mlžila jsem před krakeny a použila tu nejrudější rtěnku, co vůbec mám.

Paní Miluška mě každopádně příjemně překvapila. Esence laskavosti, pohádek a horkýho kakaa v puntíkatým hrnku. To pak z domu odcházíte s pocitem, že vlastně děláte dobrej skutek.

Po návratu to ale děti zhodnotily úplně jinak:

„Nutila nás do pravopisných kvízů!“

„Pořád nám chtěla vyprávět o středověku – myslím, že si chtěla zavzpomínat na svý mládí…“

„Nedovolila nám ani odstřelit raketku!“

Ale já už vím, co příště udělám: pošlu děti večer ven a zavolám paní Milušce. Budeme spolu louskat přechodníky, pít kakao a snít o tom, jak se ve středověku natahovaly zlobivý nevděčný děti na skřipec!

Prokletí alfa samců

 

Vstávat pěkně pomaličku přes pravý bok. Zatnout zuby při zvedání z postele. Vidíš, došla jsi na záchod a děti se nesmály, třeba se průpovídek o naprcaným tučňákovi nedočkáš ani od svých kolegů. Do hajzlu, můj zadek! A co vy? Taky jste měli divokej víkend?

Jak už všichni víte, Čičman si přeje tahat domů zásadně zcela nepřizpůsobivá zvířata. Od hucula po aljašského husky. Vsaďte se, že jednou bude symbolickým huculem i její chlapec – nadrozměrný chlupatý vegan, po jehož návštěvě budu otráveně luxovat žíně z gauče a lepit rozklíženou židli.

Ještě absurdnější představa je samozřejmě husky v paneláku. „Ti psi se za běhu rodí a za běhu umírají“ vysvětlila jsem Čičman a objednala celou rodinu na dogtrekking do Jizerek. Jen ať Čičman vidí, zač je toho loket.

Pokud nevíte, co je to dogtrekking, vysvětlím vám, jak si ho představuje většina normálních lidí bez zkušeností. Navlečete si na sebe něco mezi opaskem a sedákem na lezení, připnete do toho psa na vodítku a necháte se táhnout. Užíváte si šumění lesa, obdivujete kapičky rosy na kontryhelu na louce a prchavou krásu okamžiku. Je to splynutí s pohybem, kterej za vás odmaká někdo jinej. Něco jako ty posilovací elektrický dečky z devadesátek. Na první pohled se válíte u bedny a žerete čipsy, na druhej pohled ale vaše břišáky dostávají elektrošoky a před očima se mění na pekáč buchet.

„Lišák je alfa, bude chtít běžet vpředu. Taky je trochu emoční a hlasitej“ připíná instruktorka k Emovi psa, kterej mi nápadně připomíná nejmenovaného bývalého šéfa. Lišák se zuřivě zmítá a vyje způsobem, jako byste vedle sebe seřadili pět ledních medvědů a postupně jim vytrhávali drápy kleštičkama.

Pro větší srozumitelnost vám k tomu připíšu překlad ze psí řeči: „Ježišmarjá, já jdu ven, slyšeli jste to všichni? Vy všichni půjdete za mnou a budete čumět na mý velký lesklý kulky. Potkáme hrozně moc nepřátel a já je všechny zabiju a vykostím. Ukaž zadek maličká, neháráš náhodou?“

Já jsem vyfasovala Lišákovu bejvalku. Kdysi mu na ty uslintaný kecy skočila, ale tahle krátká hormonální epizoda je dávno pryč. Žmur a Čičman dostali neškodný psí béčka zvyklý držet se vzadu, sluhy Lišákovy egoistický sekty.

Start byl větší drama než na závodech F1. Jako první totiž ze stáje vyběhla Cassy s Čičman. Tahat za sebou Čičman je asi tak náročný, jako když za auto přivážete plechovku na provázku, a taky to podobně vypadá. Cassy je očividně trochu mimo z toho, že dostala vůdcovství smečky takhle zadarmo, ale rozhodně si to užívá.

„Stůj-teee, já mám bejt ten první! Bože, někdo mě snad přivázal k bedně s pískem. Okamžitě hejbni zadkem, přece nenecháme vepředu moji bejvalku?!“ řval Lišák na Ema, až z něj odletovaly spršky zpěněných slin.

„Trochu do toho šlápneme. Nechci, aby mi ten prasák čuchal k zadku“ štěkla po mně moje Willow a zařadily jsme vyšší rychlost.

„Čtvrtej v pořadí, to je můj konec“ řval zezadu Lišák. „Musíme okamžitě někoho zabít a roztrhat na cucky, abychom si zvýšili autoritu vůdce. Zdá se mi, že na rozcestí vidím čivavu!“

„Běžíme hrozně rychle a nevyváženě“ mírní napětí instruktorka. Většina z nás je na padnutí. Smečka hlasuje o odstoupení Lišáka. Moje Willow se po něm kategoricky odmítne napít z hrnečku.

Po pauze jde Lišák jako první. „Teď ti chlapečku ukážu, jak se řídí smečka“ stihne ještě zavýt Lišák na Ema, ale vzápětí ho předhoní malá Cassy s Čičman, připomínající víc pouštění draka než dogtrekking.

„Delší pohled na ty jeho blejskavý koule už nesnesu. Jdem dopředu“ vyštěkla Willow. Zrychlíme na moji standardní rychlost v autoškole. Kolem se míhají stromy a překvapené výrazy kolemjdoucích. První běží moje bedra s páskem, metr po nich moje zablácený boty a až potom zbytek těla ohnutý do tětivy.

Když už je na dohled farma, pochopím, že vítěz bere vše. Snažím se chytat  stromů, ale Willow prostě běží domů. V dálce za mnou slyším, jak chce Lišák spáchat hlasitou a teatrální sebevraždu.

„To bylo super“ zhodnotí to Čičman. „Skoro jako když lítáš…!“  Za sebe nemůžu než souhlasit. Skoro jako létající tučňák. Ale počkejte na ten vyšejpovanej zadek!

chvíle klidu

chvíle neklidu