Na gympl za 30 tisíc. Značka: Bez záruky

 

Další pitva páchnoucí makrely českého školství po Marii Veronice. Tentokrát z pohledu rodiče.

Devadesátky. Orlický vraždy, fialový saka a dobrou chuť, pokud právě obědváte. V našem maloměstě po socialistický odmlce znovu otevřeli osmiletej gympl a když se nás úča ptala, kdo z nás má zájem o studium, moc rukou se nezvedlo. „Na přijímačky bude den volna“, pokračovala nezúčastněně paní Drahorádová, a to už se ve vzduchu třepotaly ruce oportunistů, mezi které patřila i malá Psice. Testík na hodinu a zbytek dne na kole u odkalovacího jezírka (oblíbená zábava dětí z průmyslových regionů). Uznejte, tahle nabídka se neválí na ulici každej den.

O to víc to zavánělo průšvihem, když přišel za pár týdnů domů dopis. „Tys byla na přijímačkách a nic jsi nám neřekla?“ podivovala se máma. „No nic, vzali tě.“ rezignovaně plácla s papírem o stůl, protože trestat dítě za úspěšnou snahu o vzdělání, to by byl těžkej kalibr dokonce i pro mé rodiče.

Na dalším vysvědčení byly místo samých jedniček dvojky a trojky. Ještě později se stala čtyřka z matiky čestným standardem až do maturity. O některých profesorech se mi dodnes zdají noční můry, stejně jako o laborkách z chemie a příkladů o cyklistech jedoucích z bodu A proti kamionu. Zato jsme měli fantastickou profesorku biologie, drsná Šlamerka vykřesala nadějné eseje i z literárních ignorantů a dějepis mě baví dodnes. Navíc jsem v patnácti v mozkové mlze hormonů nemusela řešit, co proboha budu dělat. Měla jsem na rozmyšlenou krásný roky času navíc.

Takže když mi Žmur oznámil, že chce pokračovat ve stejných vzdělávacích stopách, byla jsem ráda. Za a) že to netajil jako já a za bé) že je úroveň výuky na druhém stupni tak trochu sázka do loterie. Zrovna na naší základce spíš do skořápek.

Na začátku školního roku jsem procitla v kůži naivního rodiče, který chce dostat svý dítě na gympl. A řeknu vám, že jsme to tenkrát měly s mámou sakra zadarmo!

„Už máš vybranou přípravku?“ zeptala se mě počátkem září kolegyně – matadorka, která na víceleté gymply postupně umísťuje své tři děti. „Jak jako přípravku? Myslela jsem, že se budeme učit spolu…“ (a přitom samozřejmě doufala, že se bude svědomitý Žmur učit hlavně samostatně).

„No neblázni. Víš, kolik na tom vypálíte času? A umíš vůbec vyplňovat testy? Chceš ty loňský?“

Dobrá otázka. Když jsem se s pověstnými Cermat testy seznámila osobně, měla jsem nutkavou potřebu zvracet a vrátit se na základku dovzdělat. Je vlastně úplně jedno, jak dobře umíte češtinu nebo matiku. Tady jde hlavně o chytáky a otázky formulované tak podivně, že se vám mozek natáhne jako guma od tepláků, vystřelí na nejbližší zeď a smutně steče dolů. Tušila jsem, že naše každotýdenní dvouhodinovka s testy bude něco, za co bude Žmur za pár let sedět na psychoterapeutickém kanapi.

Cermat testy jsou totiž něco jako speciální disciplína, na kterou potřebujete speciální výcvik. „Je to různé. Některým dětem i s horším prospěchem testy jdou, a pak jsou jedničkáři, kteří na ně nemají cit“ odpověděla mi s hanebně proškrtaným úvodním testíkem paní z agentury Přijímačky online a distingovaně k tomu připsala, že Žmur patří bohužel do skupiny těžkých outsiderů. Tedy „dětí, které pro svůj úspěch nutně potřebují premium program“.

Tahle agentura obchodující s posíláním mailů byla ještě levná. Mnohem více ambiciózní rodiče z naší třídy zapisovali své děti na přípravné kurzy. S matikou, češtinou a anglinou v nich zahučíte za 15 tisíc. To ale nestačí, děti si přece potřebují vyzkoušet to pravé drama při vyplňování fake testů nanečisto. Jeden vyplněný testík z češtiny a matiky stojí v rámci přípravky Gymnázia Na Zatlance lidových 600 Kč. Doporučuje se na ně chodit tak často, dokud dítě nezačne pravidelně dosahovat „pražských gymnaziálních hodnot“, což je 40 a více bodů z 50.

Pokud nemáte doma malého Nikolu Teslu, může se to zadařit až ke konci výcviku (jestli vůbec). V takovém případě si k ceně přípravky připočtěte ještě 12.000 za testy. Kdo o TOHLE může mít zájem? Já jsem je se Žmurem podstoupila jednou (a naposled) a před školou byla fronta jako na banány. Vynásobte stovky zpocených dětí, co se klepou jak drahý psi, šesti stovkami. I kdyby to byl jediný zdroj výdělku, je tenhle pražskej gympl obstojně vydělávajícím penězovodem. To vše za náklady rovnající se tisku pár stovek papírů (ne, lesy opravdu nešetříme).

A pak přijde Den D. Zapomeňte na své nejhorší pohovory v životě, obhajoby diplomek nebo státnice. Tohle jsou dostihy. Na pražský gympl se hlásí průměrně 300 až 400 dětí, přijato je 60. Ve zbytku většiny tak zůstane jen hořká pachuť, že všechny citové, finanční a časové investice byly prostě a jednoduše… k hovnu.

Odkud to smrdí, je celkem pěkně a výstižně shrnuté tady. Mezi vedlejší účinky jednotných zkoušek Cermat patří totiž useknout a odlifrovat část dětí na nepopulární učiliště, kterých máme v Česku rekordní počet v rámci celé Evropy. Že je poptávka dětí a rodičů už dávno někde jinde? Co s koreanisty a dalším humanitním odpadem, že jo. Potřebujeme kuchaře–číšníky a elektrikáře do Škodovky. Makat rukama přece není žádná ostuda. Ale jen do chvíle, kdy na učňáku nedobrovolně skončí vaše vlastní dítě (protože nasbíralo o 3 bodíky míň než poslední přijatý na průmyslovku).

A taky to prosím vás hlavně neberte jako útok na řemeslníky. Právě naopak. Můj děda řezník měl výuční list na čestným místě v krámě. Ale kromě bourání dobytku a plnění párků musel umět taky marketing, podvojný účetnictví, základy psychologie a dvakrát prošel krizovým managementem – jednou za války a podruhý, když mu komunisti sebrali podnik. Poprvý to ustál, podruhý už moc ne. Pokud máte někdo z vás příznivý zprávy, že se učňáky konečně mění z montoven se znechucenou pracovní sílou zdarma na školu, jak si vybudovat perspektivní podnikání, sem s nimi!

Jo a jak to dopadlo s tím Žmurem? Prošel si vším. Beznadějnou frustrací až po vítězný pokřik „jsem gymnasta!“, když ho vzali na odvolání. Tradá a za dva roky můžeme vyrážet na stejný (nebo spíš ještě horší) dostihy s Čičman!

Ze světa polovičních slepců: Kradený auto a experimentální papričková léčba

 

Už asi všichni víte, že máme s Emem jednou za rok takovej rituál. Odjedeme někam na týden spolu. Jen my dva. Bez dětí. Chodíme na dlouhý túry bez nutnosti táhnout v batohu deset obložených rohlíků a brumíky, spíme do devíti a pak se vydáváme třeba na hodinovou procházku městem, jen abychom našli kavárnu, kde mají ty nejkřupavější croissanty a macchiato s nejhustší pěnou. Ze souboru těchto aktivit by naše děti po pár dnech samy vyhledaly místní Klokánek a požádaly o adopci.

Letos padla volba na Sicílii. Jenže taky bohužel o pár týdnů předtím padla moje volba narazit si oko na klacek. Tenkrát na pohotovosti jsem měla štěstí na nepřiměřeně hodnou doktorku, používající výrazy jako „chudák očičko“, „kapičky“ a „do týdne dobrý“. Jenže uběhly dva týdny a bulva pořád vypadala jako okno, do kterýho dětský gang práskne šutr a ještě ho posprejuje načerveno. A tak jsem pár dnů před odletem zavítala opět na pohotovost a po třech krásných hodinách čekání přišla do rukou úplně jiné doktorce. Doktorce Řezníkové, mluvící nejčastěji v infinitivech.

„Sednout“ odmávla mě na židličku, kde přitiskla bulvu k přístroji a podrobila ji nemilosrdnému soudu.

„Zánět“ procedila mezi rty. „Můžeme zkusit ještě jedna lokální antibiotika a jestli to tří dnů nezaberou, tak to oko bude muset pod steh.“

Steh, svinul se mi mozek do kuličky jako podrážděná mnohonožka. Proč jsou všichni oftalmologové posedlí sešíváním očí?

„Tak zkusíme ty antibiotika. Akorát za tři dny nepřijdu, protože, ehm… bych potřebovala odjet na dovolenou. Na Sicílii.“ A bylo to venku.

„Odjet s lacerací na dovolenou? Na Sicílii?“ posune si doktorka Řezníková nevěřícně brýle na nose, jako by lacerace byla druh kriticky ohroženého měkkýše nebo třídenní novorozenec.

„Ostatně je to váš zrak. Nebo spíš byl, pokud se hodláte koupat v moři“ odfrkla si. Srdečnější přání hezké dovolené jsem snad ještě nezažila.

Pochopitelně jsem ale o zanícenou bulvu přijít nechtěla. Pořídila jsem si tak černý brýle, že pozorování výbuchu supernovy by s nimi bylo jako čínské stínové divadlo. V Česku vidíte jen obrysy. Tady na slunečné Sicílii mé svářečské brýle slouží dobře, ale zase mám jedno oko permanentně zamazaný antibiotickou mastí, což dodává mému výhledu kvalitu koukání přes igelitovej pytlík.

Náš příjezd byl epochální. V autopůjčovně jsme vyfasovali klíče od auta a vágní informace o tom, kde najít parkoviště. Na jeho samém konci se krčí náš šedý Fiat Panda, dokonce už odemčený. A kdyby jen to – vevnitř se válí posmrkané papírové kapesníky a pohozená karimatka. Chybí už jen použité kondomy.

„Fuj, a jak je to nechutně zahulený“ podivujeme se s Emem nad službami italských autopůjčoven. Pak Em najde pod svým sedadlem ten kondom a rázným krokem zamíří zpátky na letištní pobočku, odhodlaný nechat si zavolat majitele a zástupce všech důležitých sicilských médií.

Já mezitím dřepím v autě, větrám a vyhazuju kapesníky. Jsem přesvědčená, že jediný, co Em vybojuje, bude voucher na perlivou vodu na účet podniku.

„Rychle ven, než přijede policie!“ vyruší mě z pokojného rozjímání Em. Naházím posmrkaný kapesníky zpátky na zadní sedadlo a běžíme k našemu opravdovému naleštěnému a vyvoněnému Fiatu z půjčovny. Ten původní totiž jen někdo zapomněl zamknout a fakt si nejsem jistá, jestli by nám nějaký horkokrevný kmotr sežral historku o částečné ztrátě zraku.

Jako poloviční slepec jsem už taky stihla málem šlápnout na černýho hada na trailu, ale incident, nad kterým by doktorka Řezníková jen smutně poznamenala „já jsem to říkala“, se stal až na hotelu, při otvírání sáčku pikantních nachos.

Znáte ty srací pytlíky, který prostě nejdou otevřít? Snažíte se jak blbec, v zadku vám praskají hemoroidy a pak se ozve prááásk a celý vám to exploduje v ruce do okruhu pěti metrů. No, tak přesně tak se to stalo. A spolu s úlomky ostrohranných nachos se ze sáčku zvedl prach chilli a nalítl mi do nosu a do očí. Jo, i do TOHO oka. Bulvu jsem vypláchla a namazala takovou vrstvou masti, že vypadalo jako rohlík s máslem a šla jsem spát s nejhorším svědomím na světě a předtuchou doktorky Řezníkové s velkou tlustou jehlou v ruce.

Když jsem se ale ráno vzbudila, oko se tvářilo nadprůměrně zdravě. Sice na něm zbylo pár prasklin, důležitý ale je, že úplně zmizelo červený posprejování. Nezkoušejte to doma a nevyprávějte to nikdy na pohotovosti, ale vypadá to, že na další černé mamby budu šlapat už jen  z čisté krátkozrakosti!

Nevěřte zrzavejm

 

Čas od času se mi udělá zážitek s ČD. Víte, je to jako jebák na nose – roste, tlačí a bolí, dokud to ze sebe nevymáčknete. Snad rok jsem o Českých drahách nepsala, ale za víkend se mi vyrazil jeden prvotřídně zanícenej pupínek, co prostě musí ven.

Jeli jsme s dětma za mou čerstvě přestěhovanou kamarádkou do Kojetic u Prahy. Sobotní ráno si na Masarykově nádraží představte jako pracovní den v japonské firmě: cupitající organizované hloučky cestujících, vzrušené výkřiky a svačiny, které nestíhají být dojedeny. Jako manažeři postávají v hale nádražáci ve stejnokrojích ČD, kteří s přezíravým pohledem klanu létajících dýk hází nedopalky do košů a kolejí.

Vlak do Neratovic měl odjíždět z nástupiště číslo 5, kde už ale byl přistavený vlak s úplně jiným číslem do Kralup. Uvnitř vlaku se většina cestujících se shodovala na faktu, že jedou do Kralup. Ale podařilo se mi touto anketou zneklidnit i pár ženských z Neratovic a k smrti vyděsit chlapa s vlčákem.  

Vlčák divoce štěká, část cestujících podléhá davovému šílenství a vybíhá s námi z vlaku. „Prosím vás“, chytám za rukáv nejbližšího výpravčího, “na tabuli máte, že z koleje 5 jede vlak ve stejnou dobu na Neratovice a Kralupy. Je tam ale jen jeden vlak a hromada lidí v panice.“

„To jste si asi spletla kolej se zpožděním“ odpálkuje nás výpravčí, a protože mu nikdo nevěří, hromadně dusáme k tabuli odjezdů. První běží štěkající vlčák s pěnou u huby a poslední Žmur, který stejně jako jeho otec upřímně nenávidí, když se ptám cizích lidí na cestu.

„Kecá! Pět je číslo nástupiště a ne zpoždění!“ řve na nás chlap s vlčákem od tabule a naše skupinka žen a zpruzených dětí hází zpátečku. „Podvedl jste nás, mladíku!“ nebere si servítky paní, co vypadá jako Jessica Flatcher a tváří se, že ho hodlá zatknout.

„Co já vim, asi je tam chyba“, pokrčí otráveně rameny výpravčí, kterého nevyděsí Jessica ani Žmurovy vyvrácené bulvy. „Honzó!“ křikne přes koleje. „Neratovice z jakýho?“

„Ze trojký!“ zařve na něj zpátky zrzoun s culíkem a naše skupina se dává do cvalu na třetí kolej. Tenhle vlak má úplně jiný číslo než v jízdence. Chlap s vlčákem vyskočí jako parašutista těsně předtím, než se rozjede. Nějaká paní začíná vzlykat, že ji vyrazí z práce, jestli zase přijde pozdě. Přichází zrzavý průvodčí.

„Prosím vás, my bychom už opravdu potřebovali vědět, kam ten vlak jede“ ujmu se slova a Žmur zvrací studem. „Jak kam jede?! Do Neratovic jede.“ oboří se na nás výpravčí jako na prosťáčky.

Další stanice: Kolín, všimnu si, když průvodčí zmizí.

„Já to věděla“ syčí Jessica. „Nikdy nevěřte zrzavejm lidem!“

„A nádražákům“ dodám dotčeně a dostanu za to od Jessicy ovesnou sušenku. Dokonce i Žmur, co si ji vůbec nezasloužil.

Víte, jak to dopadlo? Vlak jel do Neratovic. Z jinýho nástupiště, s jiným číslem soupravy a s jinými zastávkami, než v něm byly napsaný. Můžete mi říct, jestli je na správný nastupování v tomhle punkovým stylu nějaká appka? Nebo je to prostě jen zážitková únikovka ČD, kde pak v cizích městech plníte úkoly a sbíráte bodíky, abyste se dostali na původní místo určení?

Já si jen říkám, že jsem těm bezdomovcům z Liberce v předminulým postu možná křivdila.

Paní s klacíkem

Jestli máte Netflix, tak možná znáte minisérii Russian Doll. A jestli jste ji viděli, tak si můžete v podstatě ušetřit celej tenhle příběh, protože je zneklidňujícím způsobem podobný.

Ne? Tak dobře. Hlavní postava je Nadia Vulvokov. Sarkastická zrzka s nakřáplým hlasem, odpalující první cigáro a vulgarismy do pěti vteřin po probuzení. Během oslavy svých narozenin omylem vlítne pod auto a tragicky zemře. Tadá, konec příběhu? Ne, vítejte na začátku.

Nadia se totiž po své (každé) smrti probere v koupelně s tekoucím kohoutkem a písničkou Gotta Get Up od Harry Nilssona. A večírek pokračuje jako by se nic nestalo, dokud… dokud ji znovu nesejme Zubatá. Zážitky tohoto typu ve vás pochopitelně zanechají vlnu podezření, ať už vlítnete na svého drogového dealera, nebo kamarády, aby s tou trapnou fraškou konečně přestali.

Postupem pár dílů a vtipných variací na téma „jak snadno a rychle zemřít na večírku, ulici a v kavárně“ potkává Alana. Týpka, který tohle všechno zažívá taky.

„Infarkt!“ zdraví se při setkání v časových smyčkách už jen pojmenováním své poslední smrti.

„Autonehoda!“ odpovídá Alan, což Nadia s pochvalným zamručením ocení jako „starou dobrou klasiku“.

Je to skvělej večerníček na dobrou noc postavený na oblíbeném schématu: hlavní postava trpí, abyste se vy mohli sadisticky bavit. Dokud se vám nezačnou dít divný věci taky, ehm.

Škobrtnout a spadnout ze schodů, protože zíráte do mobilu a blbě si vypočítáte předposlední schod, tím vás asi úplně nešokuju (a navíc jsem si kromě sklíčka na displeji nic nerozbila).

Ale už jste někdy zalívali sazenici papriky, a přitom si zarazili opěrnou tyčku do oka? Tomu já říkám masterpiece. Bolí to jak kráva a dobrý dvě minuty se před zrcadlem bojíte odkrýt dlaň z oka v neveselé předtuše, že se na vás bude šklebit jen prázdný důlek. 

Doktor Walter Freeman v padesátých letech podobným způsobem prováděl lobotomii a mělo to fantastický úspěch. A ano, velkou vlnu popularity to sklidilo i v čekárně vinohradské pohotovosti, kde jsem byla pro všechny sestry jen „ta paní s klacíkem“.

Doktorka na očním byla hrozně hodná, ale bohužel velmi popisná. „Když se podíváte nalevo, tak se vám na spojivce roztáhne krásná prasklina. A teď doprava – no, to jsem si přesně myslela! Teď se vám to tady všechno nalepilo na hromadu.“

To už se mi chtělo trochu zvracet. Ale rozhodně ne tolik, jako když vzala do ruky dlouhou jehlu připomínající nástroj určený k domácím potratům. „Nebojte se, je to tupý!“ prohlásila doktorka a jala se jehlou nenuceně šťourat v mé bulvě. V tom strčila do ordinace hlavu sestra a odvolala ji k urgentnímu případu.

„Až se vrátím, možná vám tam zašiju jeden, dva stehíčky vedle na sálku“ loučila se rozdováděná doktorka. Jako fakt? Že oči se šijou? Proboha, fakt máte někdo sešitý oči jak fusekli? Já jsem tedy místo uzlíků v oku pojala náhradní plán okamžitě zmizet.

„Kampak jdeme?“ spařila mě druhá sestra, která hlídala dveře ordinace a něco zapisovala do velké knihy, nejspíš ročenky kuriózních případů. „Tak jsem tady, pán nám nakonec utekl“, vrátila se moje potratářka a s nedokončenou větou „…ale vy už neutečete“ mě zahnala zpátky do potemnělého kumbálu.

Oko se nakonec díkybohu nešilo, ale pouze vypláchlo efektním barevným roztokem. Díky tomu jsem se ploužila domů jako zhulený žloutenkář s antibiotickou mastí v kapse, se kterou si mám svou poraněnou bulvu mazat. Čtete správně. Oko se dá šít a mazat jako bolavej palec.

Co vám mám povídat, prostě si v tu chvíli připadáte jako absolutní dement. A to vás ještě čeká pondělní ráno, kdy se na vás sesype hrozen kolegů, budou vám zblízka zírat do vašeho krví podlitého oka a vymýšlet vtipné posměšky. Což se nestalo.

„Zlomená ruka z kola!“ zdraví mě posmutněle Jana.

„Motorka!“ zaťuká šéf berlí do podlahy.

„Natrhnutá spojivka!“ odpověděla jsem skoro s úlevou. Vždycky je lepší, když v tom nejste sami. Jakmile ale znáte Russian Doll, tak víte, že odteď už musíte být pořád ve střehu. Jen se mi v tomhle počasí fakt nechce všude chodit s helmou a hokejovýma chráničema.