Ze světa polovičních slepců: Kradený auto a experimentální papričková léčba

 

Už asi všichni víte, že máme s Emem jednou za rok takovej rituál. Odjedeme někam na týden spolu. Jen my dva. Bez dětí. Chodíme na dlouhý túry bez nutnosti táhnout v batohu deset obložených rohlíků a brumíky, spíme do devíti a pak se vydáváme třeba na hodinovou procházku městem, jen abychom našli kavárnu, kde mají ty nejkřupavější croissanty a macchiato s nejhustší pěnou. Ze souboru těchto aktivit by naše děti po pár dnech samy vyhledaly místní Klokánek a požádaly o adopci.

Letos padla volba na Sicílii. Jenže taky bohužel o pár týdnů předtím padla moje volba narazit si oko na klacek. Tenkrát na pohotovosti jsem měla štěstí na nepřiměřeně hodnou doktorku, používající výrazy jako „chudák očičko“, „kapičky“ a „do týdne dobrý“. Jenže uběhly dva týdny a bulva pořád vypadala jako okno, do kterýho dětský gang práskne šutr a ještě ho posprejuje načerveno. A tak jsem pár dnů před odletem zavítala opět na pohotovost a po třech krásných hodinách čekání přišla do rukou úplně jiné doktorce. Doktorce Řezníkové, mluvící nejčastěji v infinitivech.

„Sednout“ odmávla mě na židličku, kde přitiskla bulvu k přístroji a podrobila ji nemilosrdnému soudu.

„Zánět“ procedila mezi rty. „Můžeme zkusit ještě jedna lokální antibiotika a jestli to tří dnů nezaberou, tak to oko bude muset pod steh.“

Steh, svinul se mi mozek do kuličky jako podrážděná mnohonožka. Proč jsou všichni oftalmologové posedlí sešíváním očí?

„Tak zkusíme ty antibiotika. Akorát za tři dny nepřijdu, protože, ehm… bych potřebovala odjet na dovolenou. Na Sicílii.“ A bylo to venku.

„Odjet s lacerací na dovolenou? Na Sicílii?“ posune si doktorka Řezníková nevěřícně brýle na nose, jako by lacerace byla druh kriticky ohroženého měkkýše nebo třídenní novorozenec.

„Ostatně je to váš zrak. Nebo spíš byl, pokud se hodláte koupat v moři“ odfrkla si. Srdečnější přání hezké dovolené jsem snad ještě nezažila.

Pochopitelně jsem ale o zanícenou bulvu přijít nechtěla. Pořídila jsem si tak černý brýle, že pozorování výbuchu supernovy by s nimi bylo jako čínské stínové divadlo. V Česku vidíte jen obrysy. Tady na slunečné Sicílii mé svářečské brýle slouží dobře, ale zase mám jedno oko permanentně zamazaný antibiotickou mastí, což dodává mému výhledu kvalitu koukání přes igelitovej pytlík.

Náš příjezd byl epochální. V autopůjčovně jsme vyfasovali klíče od auta a vágní informace o tom, kde najít parkoviště. Na jeho samém konci se krčí náš šedý Fiat Panda, dokonce už odemčený. A kdyby jen to – vevnitř se válí posmrkané papírové kapesníky a pohozená karimatka. Chybí už jen použité kondomy.

„Fuj, a jak je to nechutně zahulený“ podivujeme se s Emem nad službami italských autopůjčoven. Pak Em najde pod svým sedadlem ten kondom a rázným krokem zamíří zpátky na letištní pobočku, odhodlaný nechat si zavolat majitele a zástupce všech důležitých sicilských médií.

Já mezitím dřepím v autě, větrám a vyhazuju kapesníky. Jsem přesvědčená, že jediný, co Em vybojuje, bude voucher na perlivou vodu na účet podniku.

„Rychle ven, než přijede policie!“ vyruší mě z pokojného rozjímání Em. Naházím posmrkaný kapesníky zpátky na zadní sedadlo a běžíme k našemu opravdovému naleštěnému a vyvoněnému Fiatu z půjčovny. Ten původní totiž jen někdo zapomněl zamknout a fakt si nejsem jistá, jestli by nám nějaký horkokrevný kmotr sežral historku o částečné ztrátě zraku.

Jako poloviční slepec jsem už taky stihla málem šlápnout na černýho hada na trailu, ale incident, nad kterým by doktorka Řezníková jen smutně poznamenala „já jsem to říkala“, se stal až na hotelu, při otvírání sáčku pikantních nachos.

Znáte ty srací pytlíky, který prostě nejdou otevřít? Snažíte se jak blbec, v zadku vám praskají hemoroidy a pak se ozve prááásk a celý vám to exploduje v ruce do okruhu pěti metrů. No, tak přesně tak se to stalo. A spolu s úlomky ostrohranných nachos se ze sáčku zvedl prach chilli a nalítl mi do nosu a do očí. Jo, i do TOHO oka. Bulvu jsem vypláchla a namazala takovou vrstvou masti, že vypadalo jako rohlík s máslem a šla jsem spát s nejhorším svědomím na světě a předtuchou doktorky Řezníkové s velkou tlustou jehlou v ruce.

Když jsem se ale ráno vzbudila, oko se tvářilo nadprůměrně zdravě. Sice na něm zbylo pár prasklin, důležitý ale je, že úplně zmizelo červený posprejování. Nezkoušejte to doma a nevyprávějte to nikdy na pohotovosti, ale vypadá to, že na další černé mamby budu šlapat už jen  z čisté krátkozrakosti!