Šuplík

 

Když jsem se skoro před dvaceti lety po škole přestěhovala do Brna, neměla jsem kariérní sebevědomí vysoko. Hledala jsem místo asistentky, abych mohla schopným lidem přepisovat jejich revoluční myšlenky a přicmrndávat s projekty, který změní svět. A v životě by mě nenapadlo, kam všude se díky zdánlivě nevinný asistentce dostanu.

Na pohovoru asistentky online zábavy se mě budoucí šéf zeptal, jestli umím anglicky. Pak už jen, jestli můžu odložit oblečení vedle a vrátit se ve spodním prádle, že bychom udělali pár foteček. Alergie na latex? A práce s vibrátorem vám nevadí, slečno?

Díky téhle průpravě jsem do firmy hledající obchodní asistentku volala připravená utnout to hned, jak se řeč stočí na dárečky od spokojených klientů. Místo toho mě do auta naložila strašlivě zmalovaná blondýna a její kámoška v leopardím kožichu a jeli jsme do terénu. „Protože tam se pozná talent a tam se toho naučíš z byznysu nejvíc“ prohodila tajemně blondýna během zuřivýho šlukování cigarety a nadávek na všechny sráče na silnice, co jeli pod 200 km/h.

Zastavily jsme v Náměšti nad Oslavou. „Ty si vemeš horní část a my spodní“ zavelela blondýna směrem ke Kožichu a ve mně hrklo, že dojde opět na spodní prádlo a organizovanou prostituci. Ale bylo to mnohem horší. Holky prodávaly tarify mobilních operátorů.

„Musíš jim nejdřív nabídnout něco hroznýho, co by za žádnou cenu nevzali, pokud nemají díru v hlavě a trvat na tom“, koučovala mě Blondýna. „A pak jim nabídni něco, co je taky špatný, ale míň. To jim už bude blbý a vezmou to.“

Náš první zákazník byl znuděnej majitel trafiky. „Čtyři tisíce měsíčně“ vyrazil ze sebe se směsí odporu a zábavy. „Já jsem sice rád za takový milý návštěvy, ale to se na mě dámy nemůžete zlobit. Vy toho asi moc neprodáte, co?“ Nakonec k mému upřímnému šoku hodně rád podepsal nevýhodnej tarif za dva tisíce, co mohl mít u konkurence za půlku.

Po obchodním úspěchu jsem Blondýně řekla, že na tohle nemám talent ani žaludek. „Hmm. A nepotřebuješ aspoň tarif?“ zeptala se mě Blondýna rozmrzele. Pak jsem ji po zbytek dne dělala garde a snažila se za jejími zády posunkovat na vytipované oběti, protože jsem se neměla jak dostat zpátky do města.

Nevím, jestli Blondýna došla ke svým byznys trikům na školení, nebo spala s majitelem Herbalife. Ale vím, že některý lidi se s tím rodí. Mají obchodní triky ve svý šroubovici DNA hned vedle genu, co určuje délku loketní kosti.

Blbý je, když je takovej člověk roztomilá holčička a ještě blbější, když je vaše. Já jsem totiž asi po roce prozřela. Pamatujete si Čičmanino koňský období, že jo?

My všichni doma jsme byli totálně překoněný. Koně na nás cenili svý žlutý zuby z plakátu v dětským pokoji. Natáhnete se na gauč a tlačí vás pod zadkem koňskej plyšák. V noci cestou na záchod nešlapete na lego, ale na předražený figurky z horse clubu od Schleichu a kdybychom byli bohatý, tak máme auto značky Mustang.

Pak přišli psi. A je to stejný jako s vícenásobným mateřstvím – pochopitelně tím nezmizely problémy s koňma, ale máte doma oboje a když Mári přijde domů ze školy, tak zazvoní a štěká do zvonku.

Snažíte se koně a psy odrážet jako míčky při squashi a Čičman přitvrdí.

„Všem dětem ve třídě se někdy splní přání. I úplný blbosti. Jen já…škyt…jen já nemůžu mít…plák…koně ani psa. (dramatický pláč). To radši ať nemám na Vánoce nic.“

Jasně, že mi jí bylo líto. A ještě něco víc – indoktrinovala mě. Najednou jsem si dovedla představit to roztomilý štěně, co s náma jezdí na výlety a spí v chlupatým pelíšku s plyšákem pod packou.

„Nemusel by to být ani australský ovčák jako jsem vždycky chtěla“ tesá mi Čičman do hlavy otvor pro lobotomii. „stačil by jen takovej malinkej hladkosrstej pejsek, jako tady mám náhodou vytištěnou fotku. Koukej. Jmenoval by se Šuplík.“

„Ale to by muselo mít nějaký pravidla“ rozčiluje se Em. „Jakože – nebude spát v posteli a taky mi poleze do pracovny jen když dostane speciální povolení. A bude vychovanej.“

Chápete to? Em, stožár zásadovosti naší domácnosti. Člověk, na kterýho je hrdej jeho vlastní táta, že neopakuje starý rodinný chyby a nepodléhá ženskýmu pláči.

Někde v dálce za křovím teď možná souloží dva psi. A za pár měsíců tady bude Šuplík, bestie k pohledání, profesionální žoužač bot a Jeho Roztomilost v jednom. Kdyby to četla Čičman, řekla by, že  máme bejt rádi. Protože taky mohla chtít jedovatou australskou ropuchu, kterou bychom radši ukecali na koně.

Matthew Henry/ Unsplash

Houstone, máme problém

 

Aby bylo jasno, neprdím na vás. Neprdím ani na plán expozic, jen se nemusím snažit vycucat si z prstu ty nejhorší scénáře. Exponují mě naše děti.

To se takhle probudíte v půlce noci. Probudíte se, protože váš syn rozrazí dveře a odříkává jako v nějakým laciným horroru kletbu: „já umřu, já umřu, já umřu, pomozte mi, já umřu“ a roboticky chodí z jedný strany pokoje na druhou. Viděli jste někdy zblbýho tygra v ZOO, že jo? Takže máte přesnou představu: drmolícího tygra v pyžamu, odpovídající žánrové kategorii Kruh nebo V zajetí démonů.

Váš mozek se ze stavu OFF dostane plně do provozu asi tak za minutu, během který po jednotlivých neuronových spojích chodí vzájemně si odporující chybová hlášení:

Centrum strachu: „Houstone, máme problém. Oční nerv zachytil nějakýho strašidelnýho kluka v kritický vzdálenosti od postele. Posíláme vám tam pět dávek adrenalinu na boj nebo útěk.“

Centrum spánku: „Có? Bóže, zas ty stejný a úplně zbytečný problémy s usínáním u filmů. Okamžitě zavřete víčka, ruším poplach.“

Centrum strachu: „Z ušního choděj nějaký divný zprávy, ten kluk prej umírá.“

(ve velitelském centru mozku někdo rozsvítil): „Kdo sem do prdele pustil ten adrenalin? Proč chodí Žmur po pokoji a mumlá zaklínadla? Zvyšte krevní tlak na 200/150 a aktivujte centrum tříminutového jekotu, umírá tady děcko! Do háje, to zase bude noc!“   

Taky, že byla.

„Nehýbej se“ mumlá Žmur roboticky a dál si mě prohlíží nepřítomnýma očima, jako když Dahmer preparuje lebku své oběti. „Když ke mně přibližuješ, naklání se celý pokoj.“

Uběhne chvíle, kdy se mu snažím změřit teplotu a má mozková centra se mezitím překřikují, jestli zavolat rychlou, nebo ne. Nakonec Žmura vrátí do reality vždy klidný a zásadně nehysterický Em.

„Zdálo se mi, že mě drtí nějaká planeta“ kroutí hlavou nechápavě Žmur. Teploměr ukazuje 39,5.

„Teď je těch viróz hodně“ pokyvuje v pátek doktorka. „Boreliózy se bát nemusíte, ta se projevuje úplně jinak. Kdyby se mu vytvořil erytém, tak se radši stavte o víkendu na pohotovosti. Ale jak vidíte, nemá tam vůbec nic.“

„Nebojte, každý flek od klíštěte není borelióza. Ale jak na to koukám, tak tenhle flek zrovna erythema migrans je“ diagnostikuje doktor na pohotovosti čerstvý sobotní cucák od spirochet.

Po vlastní prodělaný borelce patřím mezi maniaky, který svý děcka prohlíží i po blbý návštěvě parku. Ale fakt by mě nenapadlo, že to svý poslední letošní chytne na začátku listopadu, kousek od Sněžky, že se mu schová ve vlasech a že bude nakažený. Bylo.

Poměr boreliotiků a nenakažených v domácnosti se upravil na 2:2. Jsem na sebe strašně naštvaná za to, že jsem to neuhlídala.

Terapie masochismem

Skoro všichni lidi, co to v životě někam dotáhli, za sebou mají neviditelnou snahu svých předků. Jasně, občas to vypadá, že zazáří hvězda z ničeho nic. Třeba Sylvestr Stallone z bídný rodiny italských přistěhovalců. Když napsal Rockyho, obcházel s ním všechny filmový studia a všude se mu za ten scénář jen smáli. Plácali se do kolen, když trval na podmínce, že si chce navíc zahrát hlavní roli. Jednou se mu s touhle pošetilostí podařilo ukecat MGM a vznikla legenda s miliardovými tržbami.

Dovedete si představit, že se vám v hlavě JEN TAK vylíhne nápad obcházet filmový studia s vlastním scénářem a požadavkem na hlavní roli? Vsaďte se, že JEN TAK to teda nebylo. Do Sylvestra určitě hučela jeho máma každej večer během vaření špaget a z rádia přitom vyhrávalo Bella Ciao. „Tak kolik producentů jsi obešel dneska? A kdy to konečně někam dotáhneš?“ A do ní zase hučela její máma.

Ani naší rodině se nedají upřít určité ambice, konkrétně na psychické nemoci.

„Z toho jednou skončíte v blázinci“ rozmlouvala prababička dědovi řeznickou živnost.

„Toho hňupa si chceš vzít? No to jsi zešílela, ne?“ ztuhla moje babička, když doma máma oznámila zásnuby.

„Jednou se z těch tvejch blbejch nápadů zcvokneš“ říkala mi máma, když tahala naší kočce mrtvýho křečka z tlamy a já hrozně brečela a zakrývala si obličej polštářem, abych neviděla ty bezvládně visící huňatý nožičky.

Vidíte, a dnes by si mohl stoupnout špalír mých prapředků do řady a obdivně pokyvovat, protože po těch desetiletích a možná staletích snahy se to povedlo a někomu z rodiny fakt jeblo.

Když jsem začínala mít panický ataky poprvé, bylo to jako smrt v přímém přenosu. Domnělá Zubatá za mnou lezla za mnou na záchod, ťukala mi na rameno ve spánku nebo uprostřed porady. Jeden z mých majstrštyků bylo, když se mi při nákupu v supermarketu sevřelo srdce tak, že jsem si sedla na bobek a opřela se o regál, načež mi z prasklé aorty pocitově vyteklo zhruba dvě deci teplé tekutiny.

Taky už jsem měla roztroušenou sklerózu a asi deset druhů rakovin. A jednu dobu jsem byla kardiak, jak už víte. To byl takovej pomyslnej zlom, něco jako když si na rozjetý dopolední párty, kde jste už zbyli jen vy sami a flaška vodky, uvědomíte, že by se s tím asi teda mělo začít NĚCO dělat. Ehm.

Přihlásila jsem se na KBT, což je odborně kongnitivně behaviorální terapie a laicky krev, pot a slzy. Je nás tam deset a jsme specialisti na strach z bakterií, nemocí, lidí, smrti, války, obchoďáků i dětí. Jsme neohroženej tým poserů a dohromady se bojíme skoro všeho, na co si vzpomenete.

První setkání bylo skoro dojemný, protože jsem byla poprvé mezi svejma. Mám ve svým okolí naštěstí samý psychicky nadprůměrně odolný lidi, takže bylo hrozně osvěžující, že mi nikdo nedává bodré rady ve smyslu „tak na to nemysli a přejde to samo“.

Při dalších sedánkách začalo přituhovat. Už došlo na pláč mezi devíti páry soucitných očí, kdy chcete něco říct, ale nevydáte ani hlásku. Dalo by se to totiž vyjádřit jen neverbálním tříminutovým ječením (ale tak daleko jsme to ještě nedotáhli, babi).

Taky už samozřejmě došlo na rozhodnutí, že se na tyhle tanečky úplně vykašlu. Budu žít dál svým pohodlným připosraným životem, občas si tak trochu umřu na nákupech a dobrý, ne? Naštěstí do toho přišly expozice. V rámci terapie je totiž žádoucí dostávat se kontrolovaně do co největšího diskomfortu a stresu. Žádná hladivá slova od terapeuta, jak jste měli těžký dětství a jak si zasloužíte lásku.

Mechanismus účinku je jasný: pekla se přestanete bát teprve poté, co ho zažijete. Taky se to trochu podobá mlácení kladivem do hlavy, protože je to tak příjemné, když přestanete.

V rámci plánu expozic mám zatím v plánu návštěvu onkologického oddělení ve špitálu a cizího pohřbu. Jak si to vymyslím a zařídím je na mě, řekl hlavní terapeut vyhýbavě, aby se zřekl případné právní odpovědnosti za to, že spáchám něco nelegálního.

Challenge accepted a vy budete u toho. Vezmu vás mezi hřbitovní hosty, který uvidím poprvé v životě. Budete se mnou utíkat nemocniční chodbou, až mě vrchní sestra nevybíravě vypakuje z oddělení. A možná dojde i na ty tři minuty kontinuálního ječení.