Hlidacky.cz: První rande

Pokud máte nejbližší babičku za rohem vzdáleným 120km od Prahy, je to vlastně jistota od prvních gestačních týdnů. Jednou večer k vám přijde cizí kníratá žena s tikem v oku, bude se ušklíbat nad nabízenou značkou instantní kávy a nelibě nést fakt, že se děti po bytě vyskytují v nevyžehlených košilkách a hlučí. V horším případě bude páchnout rybinou a až se vrátíme, děti se budou choulit uprostřed prázdného bytu a Žmur chvějícím hláskem oznámí, že za tetou přijel strejda stěhovák. Paní k dětem.

V našem domě (kromě nácků) bydleli taky staří manželé, kterým jejich dcera vozila na hlídání čtyřletá jednovaječná dvojčata. Chlapce. Sígry, kteří po sobě plivali a shazovali se vzájemně ze schodiště. Jednou budou doma odpalovat pyrotechniku z vypitých flašek od vodky a sypat rodičům lsd do kapslí od Diazepamu, vsaďte se. Ale o tom, co je boží trest, snad někdy jindy. Chtěla jsem napsat, že staří zenbuddhističtí mistři byli na rozdíl od ubohé matky těch malých nervových jedů úplně v klidu.

„Jeníčku, nesundávej Tomíkovi čepičku“ vlídně mu domlouvá babička, zatímco se malý vrah pokouší svému bratrovi provést lobotomii pomocí lopatky z pískoviště, až Tomíkovi ulítne zkrvavená kšiltovka po schodech o patro níž. Nebo jeden z nich lape po dechu a z úst mu trčí špejle. „Miláčku, vrať Jeníkovi lízátko“ llichotí mu přívětivě babička. Tomík neodpovídá, protože se dusí a je mu vlastně jedno, že pojede sanitkou s tracheotomickým katetrem v krku. Je pevně odhodlán lízátko spolknout i s tyčkou, pokud to znamená, že ho jeho bratr už nedostane.

Odstěhovali se dřív, než jsem se odhodlala k nesmělému obchodnímu jednání na téma hlídání Žmura po večerech. A naší jedinou au-pair tak zůstávala věrná paraglidistická vysílačka. Obratem překřtěná na vysíračku, protože podmínkou pro použití je udržet se v doběhové vzdálenosti od našeho bytu.

Potom Milý objevil stránky hlídačky.cz. Najednou jsme se mohli probírat plejádou kandidátek překypujících mateřskými city zrovna k našim dětem. Pravda, některé z nich s fotoportrétem kačeřího úsměvu snímaného z takového podhledu, aby se na fotku vešel i žlábek mezi napumpovanými ňadry, vypadaly spíš jako večerní hlídačky pro vyprahlé otce. Supermodelky a štětky jsem vyřadila jako první. Zbylo několik 50+ a pár sympatických studentek bez ambicí a nástrojů, jak sbalit Milého a stát se macechou Žmurovi a Čičman.

V pátek večer tedy dorazila slečna Blanka. Dorazila ve chvíli, kdy Žmur načůral pod botník a Čičman si poblila tričko a měla jsem sto chutí celou akci odpískat. Plán zněl uložit Čičman, společně vykoupat Žmura a potom nepozorovaně utéct do hospody. Žmur byl s plánem seznámen a nejevil žádné stopy nadšení. Přesto se s patřičně otráveným výrazem vydal ke dveřím Blanku přivítat. Čekala jsem několik hysterických scén. Čekala jsem, že načůrá do bot taky jí. Čekala jsem, že se mi pověsí za sukni a bude prosit, zatímco se na sebe budeme se slečnou rozpačitě dívat a vzájemně se omlouvat. Potom ji dám na taxík a budu mít hroznou chuť padělat si doklady, koupit letenku a vyhodit nevděčného Žmura z okna.

Žmur na to šel zkušeně. Vzal Blanku za ruku a šel jí předvést svůj vozový park. „Toto je mok-vič a toto je da-dun“ (moskvič, datsun) slyším z koupelny přes puštěný kohoutek. Když jsem si pro něj přišla, chlubil se zrovna svým všeobecným přehledem a přezíravě kynul na poličku přečtených dětských knih. Zapomněla jsem Blance říct, že Žmur nesnáší waterboarding sprchovou hadicí přes obličej. Když mu ale namířila proudem vody na hlavu, ozývalo se z koupelny jen rozverné chichotání.

Čičman úslužně usnula, oblékla jsem se a šla se rozloučit. Klíčový okamžik, potom už jen poběžím po schodech s pevně přitlačenými ukazováčky v uších, abych nic neslyšela. „Tak ahoj, Žmuříku“ říkám. „My s tátou...“ „Jojo, mami. Papa“ skočí mi do řeči Žmur, ale vůbec nezvedne oči od stavby mrakodrapu, kde bude s Blankou bydlet.

V 10 jsme nahlédli přes robotickou au-pair do dětského pokoje. Nebyl tam. Rozcuchaná hlava se v posteli zjevila až kolem půl 11. O půlnoci jsme přišli domů. „On byl hrozně hodnej“ rozplývá se slečna. „Pořád mi něco ukazoval a potom vyžadoval, abych mu chvilku četla. Tak jsem mu četla nakonec hodinu a půl“ usměje se. Ho-di-nu a půl. Takhle dlouho ode mě číst nikdy nechtěl.

„A teta je kde?“ shání se ráno Žmur z postele. Jeho nová holka má v podstatě jen jedinou nevýhodu: je silně návyková! 

Státní správa? Zase špatná zpráva

pořád tam sedí ta samá ...

a tímto rozpočítadkem s tajenkou na konci bych mohla vlastně události dnešního dne uzavřít a věnovat se něčemu užitečnějšímu, třeba kontingenční tabulce nebo depilaci třísel.

Přesto budu pokračovat, ale než tak učiním, chtěla bych dnešním postem poděkovat mamince, tatínkovi, Gábině, Houbovi, kolegovi Metalistovi, srdíčkovým lidičkám a vám všem stálým čtenářům, protože mi už třetím rokem ze svých daní přispíváte na flákání se po hřištích a po kavárnách, jak rodičovskou dovolenou nekompromisně shrnul Milý. 

Ode mě se kromě rození dětí a objednávky ristretta očekává pouze jedna formalita, totiž dostavit se v patřičných lunárních měsících a lichá výročí umučení svatého Augustina na úřad práce nebo sociálního zabezpečení a prodloužit tím penězovod ze státního rozpočtu přímo do útrob mého krvežíznivého bankovního konta na další období.

Kteréžto datum, jak lze odvodit podle nadpisu, udeřilo právě dnes. Řekla jsem si, že nebudu zbytečně předpojatá a nepotáhnu se přes celou Olšanskou s vyvrácenýma očima a sekyrou jako Jack Nicholson v The Shining.

Vplula jsem tedy do budovy státní sociální nesvéprávy tanečním krokem, pokynula všem zaměstnancům a chopila se první volné židle před okénkem s úřednicí, které plandaly koutky od úst dolů jako licousy císaře pána. S takovou tváří bude zárukou rakousko-uherské disciplíny a pořádku.

„Ráda bych u vás vyřídila rodičovský příspěvek“ nadhodím.

„To musíte tam, kde máte trvalé bydliště“ nezvedne oči od ranních zpráv. Japak to asi dopadne s Džambulkou? Vezme si toho Pepika nešťastnýho za muže?

„Já mám trvalé bydliště tady“ nenechávám se snadno setřást.

„Tak to musíte na úřad práce“ zůstává ta žena nedobytná jako gibraltarská skála.

 

„Z úřadu práce mě poslali sem“ plynně navážu do volné disciplíny a lžu, co mi právě slina na jazyk přinese.

„A proč jste to neřekla rovnou?“ svěsí úřednice koutky až na ramena. „A to se mi nezdá, že vám tam nedali formulář s názvem xyzž?“

„Kdepak, poslali mě rovnou sem, že je tu výkonný střední management se známostmi na vysokých postech, co to dovedou zařídit daleko lépe než oni sami“, vlichocuji se a začínám vyplazovat jazyk jako Nicholson v atace .

“Tohle je formulář xyzž“, ukazuje mi ho přes sklo jako vzácný a jediný exponát Satanské bible na světě.

„Xyzž si normální lidé vyzvednou na úřadě práce, sem si ho dojdou pouze potvrdit a vrátí se s ním na úpé“, vyřazuje mě implicitně z komunity slušných lidí, „ale já vám ho teda potvrdím“(hluboký vzdech). Buď mě má po krk, nebo už přestávám své mimické zcela ovládat.

„A proč vlastně nemůže být hromádka tiskopisů xyzž k dostání i u vás, aby lidé nemuseli chodit tam a zpátky jenom pro jeden papír?“ ptám se už jen tak z upřímné zvědavosti.

„Protože vydávání tiskopisu xyzž je přece v kompetenci úpé“, dusí se a čpí úřednice vzteky v marné snaze vytrhnout mi zpět formulář, roztrhat ho a po kousíčkách přede mnou pozřít. Ale jsem hbitější a dveře jsou na lítačku.

O pokračování cesty se vzácným exponátem dokumentu xyzž na sbratřený úřad práce nebudete ochuzeni!

Teta z ghetta

Poprvé jsem si nových sousedů v protějším domě všimla, když u nás byla před měsícem na návštěvě Gábina. Protože jsme se zprvu před Žmurem snažily utajit, že dospělí lidé vážně nechodí spát ve čtvrt na devět hned poté, co oddrmolí pohádku, odehrávaly se naše dámské večerní dýchánky u Milého v pracovně.  K tomu je třeba dodat, že už o pár dnů později chodil Žmur spát kolem půl jedenácté a předtím nám vyžral půl plechovky oliv, nebo se nenápadně snažil dojíždět zvětralou pěnu z lahví od cideru. Na to konto by mě také zajímalo, jak dlouho bude tento bystrý hoch věřit v existenci Mikuláše, potažmo pekla jako instituce pro zloděje lízátek v krámě.

Tenkrát jsme se tedy po denní šichtě s dětmi svalily na gauč a klidný pouliční soumrak narušil zvuk houslí. Hanebně falešný. Gábina ten hudební počin ohodnotila jako psychedelický čardáš, já jsem se místo do hudební klasifikace pustila do pátrání po jeho autorovi. Což bylo korunováno okamžitým úspěchem i přes mou krátkozrakost, hned naproti byla okna dokořán, párty v plném proudu a její účastníci podle tmavých siluet právě píchali houslistu smyčcem do očí a o něčem se hlasitě dohadovali. Později jsme pochopily, že se hádají o právo výběru písní a hlavně, že vládnou ještě další zbraní hromadného ničení a to reprosoustavou schopnou ozvučet celou městskou část. A tak nám bylo souzeno prožít ten večer v rytmech italského popu, přerušeného vstupy „hééé, si dylina?!“ nebo „a teď tancujem všichni!“

O pár dnů později je před domem přistaven automobil s vozíkem napěchovaným starými televizory, zámotky peřin a nábytkem. Kolem běhají polonahé děti a aktéři našeho letního komorního večírku se bouřlivě vítají s širším příbuzenstvem. Ve stínu bylo třicetčtyři a člověk si v halucinaci z horka připadal jako na předměstí Buenos Aires.

Ty pořádné halušky se ale začaly vařit až o několik dnů později. Na schodech jsem potkala našeho starého majitele domu. Ráda bych měla za majitele domu Hugo Haase moderní doby, ale z úcty k první republice ho budeme nazývat raději gerontologickou ultrapravicí (GUP).

Vsuvka. GUP mě úplně nemusí, protože nikdy nemám čas poslouchat pindy. Taky zanáším popelnici použitýma plínama a nemáme krasopisně nadepsanou schránku. Zato má rád Žmura. „Takovej blonďatej árijskej hošíček“ snaží se mu vždycky pročísnout vlasy kostnatýma prstama. „Škoda, že ses nenarodil o sedmdesát let dřív, to by tě čekala velká budoucnost!“ Než se dostaneme k vypsání přihlášky do Hitlerjugend, nabere Žmur schody po dvou a já se chvatně rozloučím.

„Pojďte se na to podívat, tomu neuvěříte“ lamentuje ráno GUP u vchodu.

„Dobrý den. No, vlastně nic nevidím“ přiznám se otevřeně „tak zase na shledanou!“

„Počkejte, to nic nevidíte úplně správně. Tady chybí zarážka do dveří. To ti sígři vod naproti. Dávají to do sběrny kovů! Za to může ta naše civilizace pokažená, ty lotři feťácký, co se s nima množej...“ (redakčně kráceno, speech končí u čisté rasy a nezbytnosti znovunastolení řádu).

No dobře. Vařím z vody a nevím, za kolik se dá v zastavárně střelit několikacentimetrový kousek železa. (Kdybych to věděla, třeba ji ukradnu já!) Ale za pár dnů se objevilo před vchodem pár větví. Že nevíte, kdo je tam schválně narafičil? GUP to ví. Bohužel to vědí kromě GUP i další obyvatelé domu.

Jsem taky zaujatá. Nenarodila jsem se na chánovském sídlišti, nevodím děti na hřiště v Českých Budějovicích a kudlu používám na krájení zeleniny. Moje osobní zkušenosti zahrnují pro mnoho lidí vymyšlenou story, když za mnou na nádraží přiběhl cikán a donesl mi tašku s peněženkou, kterou jsem zapomněla ležet na lavičce. Někdy se zeptají, kolik je hodin a jestli nemám cigaretu, ale tyhle otázky mi zrovna nepřipadají jako etnický obyčej. Občas se od nich dozvím, že jsem piča, zpravidla když odmítnu výhodnou koupi značkového parfému. Ale sakra si snad kvůli tomu nebudu měnit bezpečnostní zámek a volat policii, když ztratím tkaničku od bot zrovna před jejich domem, more!

Pražská MHD: večerní chvilka poezie

Pištící sedmnáctky se zlatými nápisy na tílkách, zastávka Karlovo náměstí: „Helé, to je Skín! Skíne! Tádý!“

Dva osmahlí slovenští dělníci v montérkách jsou najednou drobní až neviditelní a ostražitě se ohlédnou směrem ke dveřím.

Nastupuje chlapec s impozantní břišní stěnou zazipovanou v bombru. Tipla bych si o číslo větší, než mám já. Prsa myslím, bombra nenosím. 

„Hajluj kurvo!“ bodře lupne své kamarádce herdu do zad. „Ty si kunďák“, odvětí mu něžně. „Stáhnuls mi toho Justina?“

Tomu říkám globalizace pubertálních kulturních a filozofických směrů!