Státní správa? Zase špatná zpráva

pořád tam sedí ta samá ...

a tímto rozpočítadkem s tajenkou na konci bych mohla vlastně události dnešního dne uzavřít a věnovat se něčemu užitečnějšímu, třeba kontingenční tabulce nebo depilaci třísel.

Přesto budu pokračovat, ale než tak učiním, chtěla bych dnešním postem poděkovat mamince, tatínkovi, Gábině, Houbovi, kolegovi Metalistovi, srdíčkovým lidičkám a vám všem stálým čtenářům, protože mi už třetím rokem ze svých daní přispíváte na flákání se po hřištích a po kavárnách, jak rodičovskou dovolenou nekompromisně shrnul Milý. 

Ode mě se kromě rození dětí a objednávky ristretta očekává pouze jedna formalita, totiž dostavit se v patřičných lunárních měsících a lichá výročí umučení svatého Augustina na úřad práce nebo sociálního zabezpečení a prodloužit tím penězovod ze státního rozpočtu přímo do útrob mého krvežíznivého bankovního konta na další období.

Kteréžto datum, jak lze odvodit podle nadpisu, udeřilo právě dnes. Řekla jsem si, že nebudu zbytečně předpojatá a nepotáhnu se přes celou Olšanskou s vyvrácenýma očima a sekyrou jako Jack Nicholson v The Shining.

Vplula jsem tedy do budovy státní sociální nesvéprávy tanečním krokem, pokynula všem zaměstnancům a chopila se první volné židle před okénkem s úřednicí, které plandaly koutky od úst dolů jako licousy císaře pána. S takovou tváří bude zárukou rakousko-uherské disciplíny a pořádku.

„Ráda bych u vás vyřídila rodičovský příspěvek“ nadhodím.

„To musíte tam, kde máte trvalé bydliště“ nezvedne oči od ranních zpráv. Japak to asi dopadne s Džambulkou? Vezme si toho Pepika nešťastnýho za muže?

„Já mám trvalé bydliště tady“ nenechávám se snadno setřást.

„Tak to musíte na úřad práce“ zůstává ta žena nedobytná jako gibraltarská skála.

 

„Z úřadu práce mě poslali sem“ plynně navážu do volné disciplíny a lžu, co mi právě slina na jazyk přinese.

„A proč jste to neřekla rovnou?“ svěsí úřednice koutky až na ramena. „A to se mi nezdá, že vám tam nedali formulář s názvem xyzž?“

„Kdepak, poslali mě rovnou sem, že je tu výkonný střední management se známostmi na vysokých postech, co to dovedou zařídit daleko lépe než oni sami“, vlichocuji se a začínám vyplazovat jazyk jako Nicholson v atace .

“Tohle je formulář xyzž“, ukazuje mi ho přes sklo jako vzácný a jediný exponát Satanské bible na světě.

„Xyzž si normální lidé vyzvednou na úřadě práce, sem si ho dojdou pouze potvrdit a vrátí se s ním na úpé“, vyřazuje mě implicitně z komunity slušných lidí, „ale já vám ho teda potvrdím“(hluboký vzdech). Buď mě má po krk, nebo už přestávám své mimické zcela ovládat.

„A proč vlastně nemůže být hromádka tiskopisů xyzž k dostání i u vás, aby lidé nemuseli chodit tam a zpátky jenom pro jeden papír?“ ptám se už jen tak z upřímné zvědavosti.

„Protože vydávání tiskopisu xyzž je přece v kompetenci úpé“, dusí se a čpí úřednice vzteky v marné snaze vytrhnout mi zpět formulář, roztrhat ho a po kousíčkách přede mnou pozřít. Ale jsem hbitější a dveře jsou na lítačku.

O pokračování cesty se vzácným exponátem dokumentu xyzž na sbratřený úřad práce nebudete ochuzeni!