Hlidacky.cz: První rande

Pokud máte nejbližší babičku za rohem vzdáleným 120km od Prahy, je to vlastně jistota od prvních gestačních týdnů. Jednou večer k vám přijde cizí kníratá žena s tikem v oku, bude se ušklíbat nad nabízenou značkou instantní kávy a nelibě nést fakt, že se děti po bytě vyskytují v nevyžehlených košilkách a hlučí. V horším případě bude páchnout rybinou a až se vrátíme, děti se budou choulit uprostřed prázdného bytu a Žmur chvějícím hláskem oznámí, že za tetou přijel strejda stěhovák. Paní k dětem.

V našem domě (kromě nácků) bydleli taky staří manželé, kterým jejich dcera vozila na hlídání čtyřletá jednovaječná dvojčata. Chlapce. Sígry, kteří po sobě plivali a shazovali se vzájemně ze schodiště. Jednou budou doma odpalovat pyrotechniku z vypitých flašek od vodky a sypat rodičům lsd do kapslí od Diazepamu, vsaďte se. Ale o tom, co je boží trest, snad někdy jindy. Chtěla jsem napsat, že staří zenbuddhističtí mistři byli na rozdíl od ubohé matky těch malých nervových jedů úplně v klidu.

„Jeníčku, nesundávej Tomíkovi čepičku“ vlídně mu domlouvá babička, zatímco se malý vrah pokouší svému bratrovi provést lobotomii pomocí lopatky z pískoviště, až Tomíkovi ulítne zkrvavená kšiltovka po schodech o patro níž. Nebo jeden z nich lape po dechu a z úst mu trčí špejle. „Miláčku, vrať Jeníkovi lízátko“ llichotí mu přívětivě babička. Tomík neodpovídá, protože se dusí a je mu vlastně jedno, že pojede sanitkou s tracheotomickým katetrem v krku. Je pevně odhodlán lízátko spolknout i s tyčkou, pokud to znamená, že ho jeho bratr už nedostane.

Odstěhovali se dřív, než jsem se odhodlala k nesmělému obchodnímu jednání na téma hlídání Žmura po večerech. A naší jedinou au-pair tak zůstávala věrná paraglidistická vysílačka. Obratem překřtěná na vysíračku, protože podmínkou pro použití je udržet se v doběhové vzdálenosti od našeho bytu.

Potom Milý objevil stránky hlídačky.cz. Najednou jsme se mohli probírat plejádou kandidátek překypujících mateřskými city zrovna k našim dětem. Pravda, některé z nich s fotoportrétem kačeřího úsměvu snímaného z takového podhledu, aby se na fotku vešel i žlábek mezi napumpovanými ňadry, vypadaly spíš jako večerní hlídačky pro vyprahlé otce. Supermodelky a štětky jsem vyřadila jako první. Zbylo několik 50+ a pár sympatických studentek bez ambicí a nástrojů, jak sbalit Milého a stát se macechou Žmurovi a Čičman.

V pátek večer tedy dorazila slečna Blanka. Dorazila ve chvíli, kdy Žmur načůral pod botník a Čičman si poblila tričko a měla jsem sto chutí celou akci odpískat. Plán zněl uložit Čičman, společně vykoupat Žmura a potom nepozorovaně utéct do hospody. Žmur byl s plánem seznámen a nejevil žádné stopy nadšení. Přesto se s patřičně otráveným výrazem vydal ke dveřím Blanku přivítat. Čekala jsem několik hysterických scén. Čekala jsem, že načůrá do bot taky jí. Čekala jsem, že se mi pověsí za sukni a bude prosit, zatímco se na sebe budeme se slečnou rozpačitě dívat a vzájemně se omlouvat. Potom ji dám na taxík a budu mít hroznou chuť padělat si doklady, koupit letenku a vyhodit nevděčného Žmura z okna.

Žmur na to šel zkušeně. Vzal Blanku za ruku a šel jí předvést svůj vozový park. „Toto je mok-vič a toto je da-dun“ (moskvič, datsun) slyším z koupelny přes puštěný kohoutek. Když jsem si pro něj přišla, chlubil se zrovna svým všeobecným přehledem a přezíravě kynul na poličku přečtených dětských knih. Zapomněla jsem Blance říct, že Žmur nesnáší waterboarding sprchovou hadicí přes obličej. Když mu ale namířila proudem vody na hlavu, ozývalo se z koupelny jen rozverné chichotání.

Čičman úslužně usnula, oblékla jsem se a šla se rozloučit. Klíčový okamžik, potom už jen poběžím po schodech s pevně přitlačenými ukazováčky v uších, abych nic neslyšela. „Tak ahoj, Žmuříku“ říkám. „My s tátou...“ „Jojo, mami. Papa“ skočí mi do řeči Žmur, ale vůbec nezvedne oči od stavby mrakodrapu, kde bude s Blankou bydlet.

V 10 jsme nahlédli přes robotickou au-pair do dětského pokoje. Nebyl tam. Rozcuchaná hlava se v posteli zjevila až kolem půl 11. O půlnoci jsme přišli domů. „On byl hrozně hodnej“ rozplývá se slečna. „Pořád mi něco ukazoval a potom vyžadoval, abych mu chvilku četla. Tak jsem mu četla nakonec hodinu a půl“ usměje se. Ho-di-nu a půl. Takhle dlouho ode mě číst nikdy nechtěl.

„A teta je kde?“ shání se ráno Žmur z postele. Jeho nová holka má v podstatě jen jedinou nevýhodu: je silně návyková!