Introděti

 

Naše děti jsou introverti, ale každý po svém. Žmur je hrdý introvert typu nasrat. Nehraje si na to, že má rád lidi – když se ho cizí kluk v parku zeptá, jestli si s ním nechce zahrát fotbal, Žmur rozžhaví svůj vnitřní nukleární reaktor a skrz jediný pohled svých ledovcově modrých očí toho kluka spálí jak hromádku uranu. „Tím jsem myslel, že ne“ cítí ještě občas potřebu to dovysvětlit, ale většinou ten kluk odklopýtá hned a s pevným přesvědčením, že je Žmur magor.

Čičman se za svou introverzi stydí. Jakoby šlo o gamblerství nebo fetiš. Dala by cokoliv za to, aby byla jednou z uječených a odrzlých holčiček, jejichž společnost vyhledává a nasává jako parfém. Dala by cokoliv za to, kdyby měla tuhle substanci v lahvičce s rozprašovačem a mohla se s ní navonět každé ráno před tím, než vyrazí do světa.

Proto jsem si zpětně uvědomila, že přihláška na dramaticko-hudební příměstský tábor je docela výzva, a to i ze strany rodiče. Omlouvá mě jedině fakt, že online přihlašování na tábory v našem DDM připomíná otevření Primarku. V předvečer Dnu D všechny vinohradské matky vykoupí zásoby kávy, kokainu a dalšího nepovoleného dopingu, aby mohly zuřivě klikat a snažit se hacknout systém celou noc. Smutným ranním výsledkem bývá spadlý server, což ještě podpoří propukající FOMO. V tuto chvíli se na tábory hlásí i klub aktivních seniorů, pražští házenkáři a Em. Před očima vám mizí ty nejlepší a dobojováno je nejpozději za čtyři minuty. „Hmmm, dramaticko-hudební?“ čtu si v mailu potvrzenou přihlášku. „Krásná práce Psice!“ poplácám se po rameni ve sladkém oparu vítězství.

„Dramaticko-co?“ vytřeští na mě Žmur oči za půl roku. „To ses zbláznila, vždyť víš, jak opovrhám divadlem!“ odplivne si a Čičman k tomu dodá, že se bude stydět. Chápu z těch slov, že i za mě.

„No, však to není jen pitomý divadlo, budete u toho i zpívat“ uklidňuje situaci Em a já cítím potřebu zakrýt se před Žmurovým radioaktivním pohledem ocelovou zástěrou.

První den byl podle Žmura překvapivě fajn. Z vyprávění jsem pochopila, že velký podíl na jeho kladném hodnocení měl hlavně parťák, který rezolutně odmítl podílet se na jakékoliv společné akci s výjimkou oběda. Čičman se ze slušnosti stydlivého introverta účastnila zkoušek, ale podle stručného popisu Žmura „mlčela a jen si utírala zpocené dlaně do šatů.“  Řekla jsem si, že vedoucí jsou fakt chudáci.

Druhý den přišli s povznesenou náladou oba. Čičman se stále mlčenlivě potila, přesto získala hlavní roli dcery v chystaném dramatu. Žmur spolu s druhým vzbouřencem získali hned několik vedlejších rolí, protože prý oba mají „fantastický talent, který by bylo škoda nechat jen tak zapadnout“. Řekla jsem si, že vedoucí jsou fakt profíci.

Jen jsem si nebyla jistá tou Čičman. Viděla jsem ji stát ve světle reflektorů i s dvěma kyblíky na čůrky potu, které ji budou odkapávat z dlaní. Viděla jsem sama sebe v sedmi letech na školním představení, kde na mě zbyla role kopretiny. Já vím, že rostliny nemluví. Zapomenutý scénář by se dal omluvit. Ale moje kopretina hystericky brečela a rozpatlávala si po obličeji žlutej, strašlivě barvící krepák, pak si utřela nudli do listu a utekla z jeviště jako ta malá Vietnamka zasažená napalmem z ikonické válečné fotky. Jako takhle. Nekoktám, ale rozhodně nevzpomínám ráda.

Přišel pátek, den velké premiéry, kdy se do divadla po 25 letech nachystal, považte, i Em. Představte si publikum složené z rodičů s podobně špinavým svědomím jako my. Jako zkušený předvoj začala holka z dramaťáku, která na pódiu málem omdlela a celý sál přestal na pár minut dýchat. Bylo to jako konkurz na novou bondovku. A pak se uprostřed jeviště objevila Čičman. Bez kyblíků. A začala nejen mluvit, ale taky hrát tak dobře, až jsem začala mít pochybnosti ohledně pár věcí, které na mě možná hraje doma. Byli skvělí, oba. Je fajn si oddechnout, že i když je někdo jako vaše obkreslený já z dětství, přesto může začínat na startovní čáře o velkej kus dál!

Stačí jedna tabletka před odletem

Pár dnů před odletem na rodinnou dovolenou jsem byla na preventivní prohlídce u mé doktorky. Měření tlaku, EKG a kontrola termínů očkování. Fakt mě nenapadá, co k tomu dodat pro lepší čtenářský zážitek. Snad jen pár vtipů o tom, jak se potká hodnej a zlej cholesterol nebo šokující odhalení zapouzdřeného červa v oku. Ale i s tím vás musím zklamat. Už skoro ve dveřích přišla na konci prohlídky řeč na dovolenou, a protože jsem se cítila trochu provinile za své kypící zdraví, vysypala jsem doktorce celou obnaženou pravdu o mém strachu z létání. Palpitace. Potíže se spánkem celý týden před odletem. A máte to mít, nevynechala jsem ani trochu za vlasy přitažené vyprávění, jak při odletu pravidelně upadám do stavu, u kterého se nejsem schopná sama odlišit, zda jde o mdloby nebo mrtvici.

Doktorka se na mě po těch slovech podívala jako na člověka, který se kvůli své přehnané skromnosti po světě vláčí s pahýlem otevřené zlomeniny jako indický žebrák. „Přece se nebudete takhle trápit, když se to dá jednoduše řešit. Stačí jedna tabletka před odletem.“ odklikla recept a popřála mi pěkné počasí.

Pár dnů jsem kolem receptu kroužila jako tlustá holčička kolem bonboniéry. Samozřejmě, že by jí víc prospěla dušená mrkev a basketbal a mně zase hluboké jógové dýchání. Ale jde přece jen o jeden nugátek – o tom se nikdo ani nemusí dozvědět.

Před letem tam vyhrálo mé lepší já a odolala jsem. Ten let byl nechutnej. Jsem si dost jistá, že kdyby si vesmír opravdu nepřál, abych si musela brát do letadla utišující prostředky, tak mě neusadí do rozvrzanýho Boeingu, ze kterýho drobné turbulence nad mořem málem udělaly kůlničku na dříví. Kdybych vám napsala, že jsme přistáli jen s holým trupem, rozcuchanými vlasy a ohořelou nafukovací vestou, nebyla bych daleko od pravdy.

Proto byla Psice na cestě do Prahy chytřejší a zapila malou nenápadnou pilulku už na letišti v Palmě. Pamatuju si, že můj mozek zpozorněl. Nejspíš v natěšeném očekávání, že teď vypukne párty a bude se rozpustile cachtat bez plavek ve vířivce plný endorfinu, ale to se nestalo. Vlastně se nestalo vůbec nic kromě toho, že jsem dostala vlčí hlad. Toho se chopil i Em a děti, takže jsem byla vyslána do nejbližší letištní pekárny a vrátila se s náručí plnou čokoládových croissantů. Nikdy jsem si na tyhle věci moc nepotrpěla, ale teď jsem do sebe tlačila obří sousto a jedním agresívním kousancem jsem si málem amputovala špičku jazyka. Krev se mísila s čokoládou a vytvářela efektní zombie slinu kanoucí z koutku, když mi došlo, že tady něco nehraje. Bylo mi to úplně jedno.

Viděli jste někdy dokument o tom, jak se v ZOO uspávají divoký zvířata kvůli čištění zubního kamene? Měla jsem podobný pocit, jako bych byla nosorožec, kterýho zasáhla šipka z uspávací pistole. Váš mozek hystericky mačká červený tlačítko do oddělení bolesti a centrálního skladu adrenalinu, ale tam to nikdo nezvedá. Zkouší ještě přímou linku do divize sociálních dovedností a  elementární slušnosti, ale ta je bohužel taky vypojená.

„Jé, mami, ty sis krkla jak chlap,“ komentuje Čičman v letadle hluboký hrdelní zvuk, když jsem se pokusila zbavit se nepříjemného sucha v ústech pomocí vydatných hltů minerálky. Gay spolucestující vedle mě pohoršeně zvedne upravené obočí a posune se o několik centimetrů do uličky.

„Šory“ omluvím se a dodatečně si uvědomím, že si s nakousnutou špičkou jazyka taky pěkně šlapu na jazyk. Nijak zvlášť mě to nerozhodí, pozoruji to se stejnou lhostejností jako vzdalující se odletovou dráhu pod námi. Nikdy jsem tenhle pohled kvůli svému strachu z létání nezažila a musím říct, že to byl asi jediný světlý bod, co za ten podělanej prášek stál.

A teď, co za to opravdu nestálo:

• Opakovaně pořvávat na Ema přes uličku, jestli u sebe nemá ještě nějakou svačinu. Švačinu, abychom  byli přesní.
• Cpát se na záchod přes výslovný nesouhlas palubního personálu kvůli hrozícím turbulencím a následný shaking v úzkém prostoru mezi umyvadlem a hajzlem
• Splést si tlačítko splachování a přivolání pomoci
• Zabavit pytlík želé fazolek dětem, protože maminka má hlad
• Jednou provždy odepsat svůj jediný respirátor na palubě kýchnutím, kdy z vás kromě slin vylétne i fazolka s kokosovou příchutí (ta nejlepší!!!)
• Očistit a zrecyklovat svůj odporně znečištěný respirátor před zraky vlastního dítěte a gaye

Myslíte, že takhle nějak to doktorka myslela s tím, abych se zbytečně netrápila? A měla bych na SÚKL nahlásit jako nežádoucí účinek i tu kokosovou vykýchnutou fazolku?

Koťátka zkázy

 

Rok se s rokem sešel a máme tu druhou koronavirovou dovolenou. Stejně jako loni jsme letenky na Mallorcu kupovali v zimě, když je Ryanair vyprodával s bezstarostností společnosti, která bude v létě už pěkných pár měsíců v bankrotu. Což se nestalo a nacpanější letadlo jsem ještě v životě nezažila. Doteď si lámu hlavu nad tím, jestli byly neustále obsazené záchody důsledek charterové nabídky prošlého sendviče s colou za tři eura, nebo Ryan jednoduše prodal i sedadla na hajzlech a pár míst na ležení v zavazadlovém prostoru.

Co se ale bohužel stalo, byl krach apartmánů, rovněž rezervovaných v únoru. Čekali byste, že vám majitel apartmánu napíše krátký e-mail na rozloučenou a odkáže čajový servis s logem podniku? Ne, my jsme se o neexistenci našeho podniku dozvěděli pár dnů před odletem díky strohému oznámení „entirely closed“ v přehledu hotelů na Google. Vyrojila se spousta otázek i návrhů řešení. Mezi ty bolestivější představy patřila chýše z větví ze Žmurovy příručky přežití. Booking se díkybohu k našemu bydlení postavil čelem a opatřil nám za stejně mizernou cenu bydlení mnohem vyšší kategorie. Žmur si přesto neopomněl sbalit svýho otravnýho Chrise jako demonstraci nedůvěry v naše schopnosti online rezervace.

Ale tady na místě pochopitelně roztál. K hotelu patří vykopávky a taky velký bazén. Vykopávky jsou šutry z dvanáctého století poseté střepy z letošních lahví Heinekena a kočičími výměšky. Abych nezapomněla, k hotelu totiž patří kočky.

„Ale letos nebudeš krmit žádný zvířata s ustřiženýma ušima a vyteklýma očima, víš, jak to dopadlo v Bulharsku,“ kladl mi na srdce Em a já nemohla než souhlasit. Proto mi osud postavil do cesty hotelová koťátka. Měkkoučká mourovatá a celým světem opuštěná koťátka, kterým srst určitě voní po slunci a piniovém lesíku. Očichat jsem se je zatím neodvážila, protože si hrají většinou pod auty a hromádky průjmu a natrávených vyblitých hlodavců by mohly borovicové aroma snadno přebít. Za levnou kočičí konzervu a kousek tuňáka by za mnou odešla kamkoliv – proto jsem připravená vždycky rychle utéct. Jednak by je Em v pokoji nestrpěl, a taky mě znepokojuje jejich nemilý zvyk neustálého dávení.

K hotelovému bazénu přísluší hlavně naše děti, které svými neustálými výkřiky údivu a neznačkovými plavkami jednoznačně snižují cenu této luxusní nemovitosti. Chodíme sem každé ráno a dosud to byla poklidná rána. Polská matka s batoletem, po jejichž návštěvě teplota vody poskočí o několik stupňů na teplotní i barevné škále. Italský pan Bříško, který přepluje třikrát bazén a za odměnu jde na svou ranní skotskou do přilehlého baru. Maniakální údržbář Rodriguez, co sem vtrhne každý ráno s řvoucím křovinořezem a upiluje další kus rododendronu, kopajíc přitom do lehátek.

Dokud sem včera nepřijela německá rodina se třemi syny. Zapomeňte na chvíli na všechny stereotypy a vtipy, co znáte o Němcích. Teď si je znovu vybavte a soustřeďte je do jediného bodu: soudkovitého blonďatého chlapečka s předkusem a spálenými zády. Nejspíš se jmenuje Adolf a pokud se jmenuje náhodou jinak, tak maximálně Josip nebo Mao. Ale to se nedozvíme, protože rodiče ho netitulují žádným jménem, pokud nepočítáme Ničemo a Vrahu v bavorském dialektu.

Adolfovo konečné řešení sourozenecké otázky spočívá v nenápadné hromadné likvidaci, za kterou by ho po baculatých ramenou poplácal i sám Goebbels. Dva mladší bratři si mírumilovně hází míčkem ve vodě. Adolf připlave pod vodou, ne zcela nepodoben válečné ponorce, a mladší bratr nečekavě zmizí pod hladinou. Během toho, co bojuje o život a je surově zašlapáván sloními chodidly do kachliček na dně, se Adolf natáhne pro snadné sousto – nejmladšího bratra. Ječící ústa hrůzou ucpe míčkem a zahájí škrcení. Ptáte se, co v tuto chvíli dělají rodiče? Otec si dává s panem Bříškem tou dobou pátou skotskou v plážovém baru, obrácen zásadně zády k masovému hrobu svých dětí. Matka nenápadně zapíjí antidepresiva Aperolem a zaujatě hledá něco v mobilu. Pravděpodobně polepšovnu nebo místní jedovaté plody, které by šlo nenápadně rozmixovat do džusíku.

Byla jsem už tolikrát němým svědkem Adolfova příkoří, že jsem nemohla déle přihlížet. Nabízelo by se přilákat Adolfa pod můstek v bazénu na zmrzlinu nebo výtisk Mein Kampf a svrhnout na něj květináč s palmou, což zrovna není nenápadná strategie, jak zbavit světa nového Vůdce. Naštěstí mi osud seslal koťátka.

Toho rána byl Adolf poněkud neklidný. Nedočkavě si natáhl si ručník k bazénu mezi prvními, aby oddusal zpátky do hotelu pro své oběti. Koťátka se jako obvykle dávila pod fíkovníkem, ale s nadějí v zanícených očích přiběhla hned, jak mě uviděla. Podle zablácených tlamiček bych jejich snídani otipovala na mršinu racka. Potom už stačilo odhodit na Adolfův ručník pár usekaných šustivých větviček rododendronu, co tu zbyly po vzteklém Rodriguezovi, se kterými si koťátka tak ráda hrají. A počkat si na Adolfův znechucený výkřik o pár minut později. Karma je zdarma a někdy stačí o trochu víc, než jen nestát v cestě!