čtvrtek 25. února 2016

Co má společného stáří a moudrost?

Někdy bohužel vůbec nic.

Nepovím vám, jak přesně je to dlouho, co jsem vyrostla z přesvědčení, že člověk je jednou nohou v důchodu před čtyřicítkou a po padesátce tráví ženy většinu času v prodejně zdravotnických potřeb zkoušením ledvinových pásů, inkontinenčních vložek a pomlouváním všech holek z party, co mají méně stařeckých skvrn a světlejší knírek pod nosem. Pod nosem s rozhnisanou bradavicí, aby bylo jasno.

Po třicítce přehodnotíte, že těmhle zanedbaným případům musí být už přes šedesát. A po šedesátce jim budete tipovat stovku, i když půjde o vaše mladší spolužačky ze základky. Tenhle fenomén má i svou světlou stránku, od jisté doby se začínají na ulici objevovat (čti Psice si začíná všímat) i starších dam, které mě přesvědčují o tom, že stáří bude jedna velká párty bez nutnosti hlídat děti, aby nevyjídaly jahody ze šampaňského (protože vaše děti budou hlídat vás). Pokud to bude stáří s nějakou vypečenou diagnózou, nebudete potřebovat ani šampaňské – svoje kámoše z důchoďáku můžete pozvat na špeka z vysokoprocentní marihuany na předpis. A nemyslete si, že jich bude málo, za čtyřicet let to budou naopak doslova gangy seniorů, které budou jako hejna holubů zasedávat a srát na lavičky a sedačky v tramvajích a nepustí na ně chráněnou minoritu matek s kočárky. Ostatně Jeanne Louise Calment, která zemřela v krásných 122 letech, až do stovky jezdila na kole, pěstovala šerm, pila portské a jedla až kilogram čokolády denně. Kouřit sice přestala, ale až ve 117 letech. Myslíte, že Jeanne chodila do zdravotních potřeb drbat ostatní holky a užírat se nad letákem z Kauflandu a krizí hodnot? Já myslím, že ne.

A teď zpátky do Prahy. Taková naše vinohradská Jeanne žije i u nás v baráku. Objektivně ji bude něco přes šede, subjektivně je to pětisetletý démon z období morových ran, do kterého se inkarnovala nějaká obzvlášť připálená čarodějnice. My ostatní, co žijeme v dostřelu jejich jedovatých slin, jsme vlastně vděčni, že u ní slouží pohůnek v oficiální společenské funkci manžela, protože funguje na podobném principu jako filtr v digestoři. Můžete si být jisti svým pevným charakterem, ale sloužit pod paní Blaženou vás semele na masokostní moučku už během jediného lidského života. Po čase budete podivně flekatí a smrdět připálenou mastnotou.

Takže pokud paní Blažena svého manžela, mimochodem vlastníka dvou secesních činžáků v okolí, seřvávala a ponižovala jen po chodbách, sklapli jste uši, protože tohle fakt nechcete slyšet – obzvlášť ne, pokud si chcete zachovat premisu, že spolu dva lidé můžou žít ve vzájemné úctě a lásce až do konce života.  Ale potom pana V. zcela ovládla a přeprogramovala ho na svůj nástroj. Výsledkem toho je, že pan V. číhá na chodbě v paranoidní schíze jako pouliční dealer z Václaváku. Naše poslední kauza se jmenuje „Drobečky“.

„A to jste zase vy, s těma dětma“ zaskřehotá něco z temného koutu u schránek. „Já bych měl na vás zase takovou stížnost, povídá pan V. s prázdným pohledem. „Šel jsem ráno po schodech a vidím – tady je drobeček a tady taky! Tak jsem šel po těch drobečcích a došel až skoro do vašeho patra. A tak jsem si spojil – aha, to ty vaše děti! Ty pořád jen něco jí! A drobí!“

Normálně bych se zasmála a poplácala ho po ramenou, ale tady se dá očekávat, že pan V. vytáhne inkriminované drobečky z kapsy a bude vás nutit, abyste se v nich přehrabovali a přiznali vinu.

„Prosím vás, já vůbec nechápu, o co tady jde“ říkám, a doufám, že existuje něco jako presumpce neviny. „Vždyť u nás na patře je šest bytů. A co ostatní lidé, ti se podle vás neživí pečivem?“

„Ale manželka říkala, že jste to byli určitě vy.“

Aha, manželka říkala. Zombie program Blažena. Jasně, dalo by se pokračovat o tom, že paní Blažena uznává jako plnohodnotné lidi jen donašečky z domu, které s ní svou povahou a podobou až podivuhodně přesně korespondují, spíš nechápu, jak může nadprůměrně zajištěný člověk v důchodu řešit drobečky, ostražité zamykání prázdného balkónu před nájemníky, nebo zákaz větrání na chodbě (další oblíbená témata, kde figurujeme jako hlavní podezřelí). Proboha, proč nehraje pétanque, nebo klidně ruletu se sklenkou cointreau, proč ho člověk nikdy nepotká v parku, proč se nikdy nesměje a v létě neposílá pohledy z Azurového pobřeží?

středa 17. února 2016

Zjevení svaté Psice a mučedníka Houbiče

Svatí nezačali všichni dobře, ale všichni dobře skončili.
sv. Jan Maria Vianney


„Dobré ránko“, vytrhne mě z REM fáze spánku veselé halekání od dveří, které je vzápětí přerušeno tupým úderem. Podle všeho ale na Míšu nespadla lednice, protože záhy se  z vedlejší ložnice na parketách spolu s pár nadávkami rozezní neposedné skleněné cinkání. Zuby, nebo roztrhnuté korálky? Na budíku svítí 4:25 a Míša se právě vrací z prvního rande, na kterém se tentokrát rozhodně neopije, jak nám s vážnou tváří tvrdila u večeře.

„Vy byste se na mým místě opili mnohem, mnohem víc“, alibisticky tvrdí Míša o pár hodin později na snídani a podívá se na nás všechny u stolu jako na ožralá prasata, která mají svůj podíl viny na tom, jak to zase dopadlo. „Představte si, že mě ten Michal, nebo jak se…No to je úplně jedno. Nejdřív se mě snažil opít, takže objednával redbully se čtyřma vodkama. Docela rychle se mu z toho udělalo špatně, takže vyžahnul i mýho redbulla a já musela dopíjet jeho vodky. Kolem půlnoci se vrátil ze záchoda s natrávenými kousky večeře v plnovousu a působil na mě, že by mu pomohlo to trochu vytancovat. Šli jsme do nějakýho růžovýho klubu tady opodál (gay&lesbian diskotéka, pozn. aut.). „No, nedalo se říct, že by tam úplně pookřál, protože při otočce spadnul a pak už tam jen tak smutně seděl vedle parketu a škytal. Tak jsem během jeho indispozice tancovala s takovou kamarádskou holkou, a když jsme se začaly líbat, přinesl mi lístek od šatny a zmizel. Ani se nezeptal, jestli s ním půjdu domů! Chápete to?“ Míša k nám do Prahy zkrátka bude jezdit na první rande ještě dlouho.

Po snídani jsme s Gábou a Houbičem vyrazili na výlet k Sázavě. Vzhledem k tomu, že ztráty z předchozího večera byly velké, jen v sestavě Houbič, Gába, já …a samozřejmě Hároš. Slunce svítí, meze vysychají a Hároš tahá z děr krtky jako na běžícím pásu, nebo se rozbíhá škodit cizím psům. S Houbičem běžíme za Gábou, když vtom nás upoutá něco na velké louce po pravé straně. Stůl, židle …a vedle se pokorně naklání postava v bílé říze, jako by se modlila za neviditelné hosty. „Panenka Maria!“, vykřikne Houbič v té rychlosti dramaticky a běžíme dál.

„Vy jste fakt magoři“, tvrdí nám materialistická Gába, když ji konečně doženeme. "Já jsem si teda na louce ničeho nevšimla“. Ale panenka Maria už jde s námi – a jakmile se o ní jeden z nás zmíní, tak zakopne, nebo mu ujede noha. Když se kvůli nelichotivé zmínce o katolické církvi oválím do půlky těla v bahně u cesty, nazveme zjevení Panenkou Marií Sedmibolestnou. A samozřejmě nelze nedělat si velkolepé plány, protože z Pikovic se stane brzy poutní místo a my abychom se kvůli žehnání věřícím a rozhovorům s médii co nevidět rozkrájeli. Houbič už v duchu dává výpověď a otvírá si stánek s liturgickými suvenýry a soškami Panny Marie žehnající homosexuálům, nebo tančící na karnevalovém voze na Gay Pride – tohle bude zkrátka pro Vatikán další velké a nestravitelné sousto. Já se obchodně zamýšlím nad bahnitým stigmatem na polovině mého těla. Vsaďte boty, že je léčivé a beznohým po něm narostou končetiny včetně ponožek a sportovní obuvi. Ve vodáckém kempu okolo řeky budou na plotě viset francouzské hole a nepotřebné protézy.

A cestou zpátky se Gábina tak potměšile zeptá „Hele není náhodou tohle ta vaše louka? S tím hnusným voprejskaným slunečníkem?“




















Vtom Houbič zakopne o jediný šutr na louce, až zapadne na kolena do krtince a v pondělí ráno jde jako vždycky do korporátu a z těch sádrových sošek, slávy a peněz bude zase hovno. Naopak bychom měli konečně zainvestovat do brejlí jak popelníky, jak nás Gába cynicky zazdí. Ale co, malým pasáčkům z Fátimy taky nevěřili!

čtvrtek 11. února 2016

Objevy, obsese, obludy

Autorská a osobní krize se prohlubuje a na bolestivou menstruaci už nezabírá ani smrtící koktejl Nurofenu, tabulky čokolády a double pressa.  Nejvyšší čas vytáhnout žaludové esa z rukávu – dnes to bude o Žmurových objevech, které zlepší den. Některé z nich dokonce i když je vám víc než pět let.

Odpadky
Odpadky tohoto týdne – obal od japonských mentolových bonbónů, víčko od propisky, které Žmur používá jako balistickou střelu třetí generace a oranžová myška. Dá se snadno natáhnout na ukazováček a šťamrat se s ní v nose.















Peníze
Pokud máte nos přilepený neustále k zemi při hledání balistických střel, nemáte kapsy pouze plné odpadků, ale taky (špinavých) peněz. Možná byste se divili, kolik drobáků za den ztratíte. Žmur je má všechny. Živí se na štrýtu a naše chabé, od úst utržené příspěvky do kasičky mu přijdou brzy k smíchu.

Loterie
Gamblit naučila Žmura moje matka a jde zřejmě o rodové prokletí, protože za největší úspěch v loterii, kam naše rodina historicky přispěla už několika miliony, lze považovat pětikilo, které vyhrála babička v padesátých letech. Moje máma je přesvědčena, že Žmur obsahuje nějaký tajný kód, který nám konečně zajistí blahobyt, protože z něj každou návštěvu tahá čísla na tiket. Žmur se na to konto tikety naučil krást v trafice a zhusta vyplněné je hromadí ve stozích, aby mohl udělat babičce radost.

Stránky, kam by za žádných okolností neměl lézt
„Co to má ta paní v puse?“
„Napsal jsem za tebe něco do práce“
„Mami, koukej, tady je nahoře nějakej pes! Co to je?“ (Tento blog. Letos to ještě projde, ale až se naučí číst, bude to ještě horší, než když tyhle stránky objevil M.)

Zhulenecké animáky
Za objevem Regular Show stojí zadání, ať si Žmur laskavě najde lepší alternativu, než je stá repríza Návratu Pána temnot v kanálu Lego Ninjago a potom jsme spolu sjeli skoro všechny díly na Déčku (a ráda vám doporučím to samé). Protože příběhy zaměstnanců parku v podání Mývala a Sojky, kterým šéfuje vystresovaný automat na žvýkačky, mají potenciál dostat vás hluboko do kolen – zvlášť pokud od Déčka nemáte o moc větší očekávání, než je Večerníček.  Začněte válkou Krutých hus proti Káčátkům. Nad gangem posraných laviček zvítězí káčata a seškvaří své protivníky na husí bramborák pomocí nukleárních zbraní. Následujte prsatého kámoše Mlátičku do Mexika rozprášit spolčení chilli papriček našmelených střelným prachem, nebo zapařte v zakletém klubu, kde to pod strobáčem rozbalí duchové tanečních trapáků z 80. let.











Nevím, co vy, ale já bych si to s pětiletým děckem z fleku vyměnila. A na co se můžete těšit příště: na zítřek se ohlásily hned dvě návštěvy a to Gába z Karviné s prdícím psem a Míša z Brna, která tu má zase rande naslepo. Schůzky naslepo jsou zpravidla předznamenány velkou nadějí, že u nás spát ani nebude muset a končívají tím, že tady Míša spí vždycky a opilá k tomu. Už jsem vám říkala, že majitel našeho domu vyhlásil nulovou toleranci psů? Vzhledem k velikosti Hároše to bude něco podobného, jako skrývat na chodbě slona, nebo Gabčíka s Kubišem ve skříni. 

středa 3. února 2016

Rukověť úspěšného návštěvníka dětské ordinace

Opravdu jste si mysleli, že zajít si takhle začátkem únoru po oblevě k pediatrovi je jen tak?

Ať je české zdravotnictví chloubou a piedestalem civilizovaného světa nebo ne, rozhodně se někdy zapotácí v blackoutu, kdy po pár telefonátech a zvědavého nakukování do přeplněné čekárny ještě rádi vytočíte číslo na tu divnou sousedku, co si v masně kupuje hovězí krev po litrech a na krku nosí pentagram, nebo své dítě začnete léčit bazénovou chemií.

Žmur se letošní školkový rok držel. Od září nepřinesl vši, svrab a k vaší lítosti vám musím prozradit, že ani mé amatérské laboratorní testy se špejlí nad odleželými exkrementy nepřinesly očekávané červí ovoce. Minulý týden ke mně v noci přišel a povídá: „Všude je spousta pranýřů. Jsou k nim přivázaní vězni a mají sešitý oči“ a rozbrečel se. Na čele by se mu dala usmažit omeleta, teploměr pípá 39,2. Jakmile se Žmur vrací z výprav po svých reinkarnacích, bývá to signál pro návštěvu dětské ordinace.

„Haló? Já jsem z těch dětí nemocná a vůbec nevím, kdy budu“, zahuhlá  Žmurova lékařka vyčítavým tónem, ze kterého poznám, že jsme třicátípátí v pořadí toho rána a ze všeho nejradši by už nebyla nikdy. A tak se vydáváme k zastupujícímu lékaři. Čert vem, že jde o veterináře, co ještě včera šlehal rodící ovci ketamin. Vás zajímají fakta a čísla. Tady jsou:

1. Buďte akutní případ. Nemyslete si, že pediatra ohromíte prohlášením, že Tomík pokašlává a v noci se mu teplotka vyšplhala skoro na 37. To z vašeho týmu udělá tak maximálně outsidera na posledním místě čekací listiny pod věšákem u dveří. Nepodávejte dítěti před návštěvou lékaře žádné utišující léky. Váš příchod musí být natolik výstřední, že dostane do kolen i vyhořelou dětskou sestru závislou na Neurolu. Rozkopněte dveře čekárny a nechte dítě blouznit a vychrchlávat zpěněnou krev po ostatních malých pacientech. Pokud je na ordinaci napsáno „NEKLEPAT“, osmělte se a vydrážděte tím sestru. I malá špetka zloby je lepší, než lhostejnost. Lhostejně můžete v čekárně sedět a čekat, až se pediatr vrátí z oběda (a vsaďte se, že nebude spěchat). Pokud ho naserete, bude se vás snažit vypakovat co nejdřív.

2. Rozeštvěte čekárnu. V tomhle období bývá plná, což je ideální počet na kolektivní strategie. Vypusťte hoax, že lékař ten den ošetřuje pouze pacienty s počátečním písmenem (doplňte podle vašeho příjmení). Pošeptejte matce vedle sebe, že sestra je recidivistka, co očkuje dětem draslík a máte na to důkazy. Až bude s prázdným pohledem žádat o zdravotní kartičky, některé slabší povahy to vzdají a utečou únikovým východem.

3. Sveďte doktora. Konečně přišla klíčová chvíle. Pokud jste striktně dodrželi předcházející body, můžete si gratulovat. Jste v ordinaci o několik hodin dříve, než běžní rodiče. Teď to stačí jen nepohnojit. Řekněme si popravdě, vaše entrée nebude zpočátku vnímáno úplně pozitivně. Obzvlášť sestra není vůbec nadšená z toho, že musela v čekárně vytírat vykašlanou krev a poslouchat od nějaké cizí krávy nadávky, že je vražedkyně. Sestra vás ale nezajímá, protože stejně nepředepisuje léky. Zajímá vás doktor, jeho život, zájmy, zklamání a sexuální preference. Nastudujte si dopředu třeba subakutní sklerotizující panencefalitidu a natáčejte si během jeho poutavého vyprávění o prolongované atrofii pramen vlasů na prst. Nechte se vyšetřit stetoskopem a proberte se spolu rentgenovými snímky nezaložených kyčelních jadérek.

4. Neodcházejte bez receptu. Po hodince v ordinaci zavládne jiskřivá atmosféra vzájemného souznění. Sestra z donucení vaří kávu a zlovolně tříská s hrnečky. Z čekárny se ozývá nesouhlasné hučení jako na demonstraci, podle tupých úderů na dveře bylo některé z usoplených děcek použito jako beranidlo. Teď je pravá chvíle nechat si předepsat léky pro nemocné dítě, kyselinu hyaluronovou na vypnutou pleť, antikoncepci, antidepresiva, experimentální přípravek proti stárnutí a poukázku do lázní.

5. Odejděte s grácií. Vezměte si příklad z důchodkyň, které tráví u lékařů každé volné dopoledne. Staré ženy v sobě mají zažitou moudrost, které se vyplatí držet. Použijte na zabijácké pohledy čekajících matek stejné fráze, jako ony: „A to jsme si s panem doktorem aspoň pěkně popovídali“ nebo „Ještěže zrušili ten zlodějskej poplatek, za týden přijdeme zase na kontrolu!“