čtvrtek 30. března 2017

Stěhování

Konec jedné éry.

Tak kamarádíčci. Už je to skoro rok, co chodím do Korporátu a jestli si ještě vzpomínáte, nejdřív  to spíš nasvědčovalo variantě, že se tajně přihlásím na úřad práce a doma si budu vymýšlet divný historky, proč se vracím z práce bez peněz, zato s plnýma lodičkama písku a kočičinců z hřiště. Ne že bychom tady všichni nebyli schopní odrecitovat mé všestranné talenty i kdyby vás vzbudili o půlnoci, ale na něco jsem po roku korporátní evoluce fakt nebyla připravená. 

A to, že se ze mě vlivem několika organizačních změn a zatmění exoplanet, stane člen IT divize. Je to děsivé a fascinující zároveň, protože mé spontánní znalosti síťové infrastruktury začínají od USB konektoru a končí kamkoliv jsem schopná zarvat jeho druhý konec a včas uskočit dřív, než něco odpálím - v horším případě sebe. Je to projev nekonečné kreativity vesmíru, něco jako když se Miloš Zeman nechá vyfotit na běžkách v olympijském úboru. Je to zdvižený prst osudu (dosaďte si tam klidně jaký chcete, ale já si vizualizuji prostředníček) za to, že celý život žijete bezpáteřním životem marketingové mrdky. 

Ale abychom dnes někam pokročili: IT oddělení se na důkaz toho, že to se mnou myslí vážně, rozhodlo vykořenit mě z mého přirozeného prostředí a infiltrovat do devátého patra, kam normální člověk páchne jen pro služební notebook. Chápete to, do devátého patra prosklené budovy, kde chytám takovou závrať, že musím potlačovat nutkání plazit se od výtahu po čtyřech se zavřenýma očima.

Včera jsem se byla podívat na svou novou králíkárnu a byla jsem právem zklamaná. Po mém výstavním království u okna, kde jsem si mohla hrát i na (lakomého) vládce přídělů čerstvého vzduchu, mě smutně vítalo otloukánkovské místo v uličce a flekatá židle, na které musel dožívat nějaký senior, co tady obsluhoval dírkovací stroje a po smrti se do ní nadobro vsáknul. Hm. Naštěstí jsou v dohledu i jiná volná místa, jedno z nich dokonce u okna. Rychle na něj házím kabát. Život na marketingu vás naučí.

Dnes si teda vykračuju s o něco větším uspokojením než včera vykonávat svůj nový dream job na nový dream space, proplazím se od výtahu s dvěma taškama nezbytností jako jsou zimní rukavice, nebo vanilkový čaj a fest propocenou halenkou z té posrané výšky. Pak zabíjím svůj těžce placený čas tím, že propojuju telefon s lampičkou a na konci už trochu agresivně rvu ze zdi cizí konektory a snažím se tam nacpat ty moje s ničím nekompatibilní kabely jak kukačka do sýkorčího hnízda. Musím vypadat jako nájemný hacker, protože v zádech cítím pichlavé pohledy. A když se otočím, sedí tam opravdový ajťák ve zdravotních sandálech, to si přijdu jak na safari. Fakt existují! „Ahoj, já jsem Psice", zdravím a tím snad nejsem přehnaně sociální.

„Chatrný. Inženýr Chatrný“ odvětí, jako když na vás promluví arktický ledovec. „Vy jste tady ta nová (podle toho ukazovacího zájmena už tady o mě zřejmě kolují epické ságy). A u jednoho ukazovacího zájmena hned tak neskončíme. „Tahle židle je moje“ vrhne se po mém skvrnitém úmrtním křesílku. Pak odejde hrdě se vztyčenou hlavou jak poručík Dunbar v Tanci s vlky, i když ten monumentální výjev trochu shodí tím, že se nohou zamotá do mojí druhé stěhovací igelitky s tampóny a lakem na vlasy, kterou za sebou vláčí a podaří se mu ji setřást až po několika oboustranně trapných metrech. Takže jak už jsem zmínila. Dost plytkých textů a kampaní. Přišel čas začít pracovat na vlajce, opevnění a bitevní strategii!

středa 22. března 2017

Kam na jarní výlet bez zástupu turistů?

Aktuálně kamkoliv.

Mentální vývoj obratlovců je empirický. V tomhle bodě jsme s M. asi uvízli někde ve stádiu trepky, protože každé, úplně každé předjaří netrpělivě poskakujeme nad hromádkami potrhaných map a plánujeme jarní výlet a pak se místo válení na prosluněné mezi boříme po stehna v mokrým zčernalým sněhu na Kvildě. Letos jsme vybrali Slavkovský les, místo plné močálů, rašelinišť a smradlavých bublavých jezírek.

„Představte si tu parádu, blouzní třeba M., půjdeme do zeleného lesa, kde budou prosvítat paprsky slunce a bublat vřídla!“ „Já připravím chleby se sýrem, které budeme jíst na pařezech na mýtince!“ odvážu se. „A budou tam kouem nás běhat zvížátka se svými muáďátky a já si je budu všechny huadit!“ úplně se rozdivočí Čičman.

„Ty chleby radši se salámem“ dodá prakticky Žmur. „A hlavně nezapomeňte, že má o víkendu pršet“. Žmurův pragmatický přístup k životu asi nejlépe ilustruje tahle příhoda ze školky. 

„Dneska jsme se bavili s Rozárkou pod stolem“, řekne jen tak mýrnyx týrnyx Žmur. „Fakt, a proč pod stolem?“
„To jsem ze začátku taky nechápal, ale pak jsem byl dost rád, že pod stolem“ odvětí Žmur. Představ si, že mě snad hodinu napínala a pak konečně řekla, že si mě chce vzít! Za muže!“
„A co jsi ji na to řekl ty?“ dojmu se při vzpomínce na mýho kluka ze školky. „Řek´ jsem jí, tak to máš fakt smůlu. Co bude dneska k večeři?“ uzavře to chladnokrevně Žmur.

Nejhorší na tom je, že babičky a dědové, potažmo mentální senioři, mezi které se Žmur řadí, mají fakt vždycky pravdu. A tak v sobotu za Plzní začne jemně mrholit. „Doufám, že jste objednali ubytování s televizí?“ ozve se ze zadního sedadla. „Televize, jo-jo-jo! Televize jo-jo-jo!“ skandují s Čičman jednohlasně. Někdy mám pocit, že absencí televizního přijímače z nich formujeme horší mediální smažky, než jsou děcka s běžnou dostupností signálu.

„Ty si radši zkotroluj, jestli máš sbalený teplý papuče a francouzský hole“ kontruje M. „Vezmeme si deštníčky a budeme pozorovat ropuchy! Vůbec, stejně do půlhodiny přestane, vsaďte se.“ Za půl hodiny Žmur kasíruje vyhranou dvacku a v temných hvozdech, kterými projíždíme, přibývají hromady sněhu, což je s určitém kontrastu s „tap tap tap tap“ monzunového lijáku, co bubnuje do střechy auta.

A za další hodinu pochodujeme s paraplíčkama po kluzkých dřevěných chodníčcích, zatímco nás zpoza záclon svých vytopených kuchyní sledují pobavené oči místních. Fakt musím hrdě říct, že máme odolné děti, protože celé odpoledne nekňouraly v lijáku, ani když je fackoval severák. Z vřídel a smraďochů jsme viděli pár bublinek v ledu a rašeliniště vypadala jak bláto nacpaný do mrazáku. I tu ropuchu jsme našli, což byl nečekaný zvrat a úspěch výpravy, jehož velikost snižoval jen fakt, že byla zmrzlá. 

Po návratu jsme v apartmánu přetočili všechny přímotopy na šestku, Žmur se slavnostně zmocnil TV ovládače a nalezli jsme všichni na jedno vratké dvoulůžko. „Ženy, vraťme se k šití!“ slyšela jsem jako poslední zvolání Scarlett O´Harrové z Jihu proti Severu a pak jsem se probudila až ráno s krajkovou výšivkou z polštáře přes půlku obličeje. Good old times!


středa 15. března 2017

Den otevřených zvěří

Uběhlo to. Příběhy, jak si Žmur načůral přes punčocháče až do bot a olizoval v parku holubince z větviček, už jsou definitivně out až do doby, než se Žmur stane senilním dědkem. Ale o tom už vám bude psát on sám (jestli nezapomene heslo na blogger)

Aktuální skutečností, před kterou bohužel nelze dál chodit se zavřenýma očima, je, že po prázdninách půjde do školy. Ne, že by na to Žmur nebyl ready. Minulý týden pro nás ve školce vytvořil skoro dvoumetrové panorama ze slepených čtvrtek, před kterým by se Marold jen smutně usmál a zmuchlal Bitvu u Lipan do separačního kontejneru na papír. Zkraje obrazu si vykračují usměvavé postavy k domečkům, které mají krasopisně vyvedené štítky „TÁTA“, „MÁMA“ a jména dalších členů rozšířené rodiny. „To jsme my? A proč máme popraskané žilky v očích? Asi nás bolí z toho koukání na počítač v práci…“ odpovídám si sama. „Nene“ nenechá mě Žmur pustě fantazírovat. „To jsou zombíci a jdou k vašim hrobům!“

Vyšťourané prachy z parkovacích automatů (které se opravdu staly jedním z regulérních zdrojů žmuřích úspor!) umí počítat, jak když bičem mrská. A základky už přece dávno nejsou jako za nás. Takže žádné obavy? Začínám je mít. Dřív než se budeme bavit o tom, jak moc jsou dnešní základky jiný, je potřeba říct, že od socialismu jsme pokročili k povinnému dnu otevřených dveří. Což může celou věc výrazně zkomplikovat, zvlášť pokud jste defaultně přesvědčeni, že to nemůže být tak zlé, přestože máte kamarádku učitelku a od známých rodičů školních dětí se prosakují znepokojivé zprávy.

Možná, že jsme měli začít s těmi otevřenými dveřmi v opačném pořadí. Takhle jsme začali na Londýnské, kde se neznámkuje, děti dělají na projektech, chyby se netrestají, ale naopak vytěžují jako podklad pro další práci. Paráda, ne? Za mě vyřízeno, dokud jsem se na konci nezeptala, kolik dětí berou. Mimospádových deset až dvanáct, z těch mají ještě přednost přátelé školy a sourozenci. Aha.

Další štace je na Slovenské. Sem přicházíme i se Žmurovým kamarádem ze školky, se kterým se celou dobu prohlídky průběžně fackuje, takže první dojem musí mít za plný počet bodů. Tak tohle už je ta obávaná „normální“ základka. Píše se tady Comenia skriptem, úči působí celkem uvolněně, prý neexistuje neúspěšný žák. A pak, že to nejde. Kolik že berou dětí? Deset mimo spád? Aha.

Do naší spádové základky jdu s děckama veselým krokem. Tady aspoň nebudeme řešit žádné losování. Jako první máme po cestě ředitelnu, kde se jiná zvědavá matka ptá na program přípravné třídy. „Naučit se sedět, mlčet a soustředit“ tesá ředitelka zásady dobrého žáka ukazovátkem do vzduchu. Když se zeptám na matematiku podle Hejného, říďa ji onálepkuje jako „experimentální metodu bez budoucnosti, protože po třiceti letech výuky mi může potvrdit, že matematika je jen o drilu. Taky o tom sezení a mlčení, pochopitelně. A hlavně o jedničkách. „Známkujeme prvňáky ze všech předmětů už v prvním pololetí“ oznamuje nám hrdě. Ten knedlík v krku se ještě trochu zvětší, když se přejdeme podívat do první třídy. 

Jedna úča vypadá jako ztahaný dobrák z Obecné školy s kaňkami na čele. Druhá zadává Žmurovi a Čičman úkoly. „Namalujte mi tady na papír svislé čáry“, podává vodovky. „Tohle ale není správná svislá čára“, ukazuje na čičmaninu křivuli. „A tahle je zas moc tlustá. Růžová s modrou? Hezčí by byla zelená. Namaluj si to radši znova a pořádně holčičko.“ Uf. Úplně se mi vrátila výtvarka na naší základce. Sluníčko se kreslí vpravo nahoře a teď to děti všechno obtáhneme černou linkou, jako národní umělec Josef Lada. Smála bych se ještě v půlce cesty, kdybych se právě nevracela z naší spádové základky.

Takhle jsem měla hlavu jako vzducholoď ještě před našima dveřma. Odstěhovat se? Infiltrovat se jako (ne)přítel školy a svrhnout režim? Počítat s hodinou dojíždění, nebo učit Žmura doma? Jak jistě tušíte, ani jedna odpověď není ta správná. I jako zarytý nepřítel loterie tedy budu na začátku dubna sedět doma, tisknout v ruce propocená pořadová čísla ze zápisu na tři školy plus povinnou registraci na naši spádovou instituci pod vedením reinkarnované Marie Terezie a drmolit magická zaříkávadla. Tak Žmurovi držte palce. 

středa 8. března 2017

Stařena uškvařena zaživa!

Laserová střelnice na ksichtě. Mým.

Jestli si někdy připadáte starý, po tomhle čtení se vám dost uleví. Ve dvaceti jsem si myslela, že mi kadeřnice spálila melír. Ne, šlo o první kolečko bílých vlasů. Ve třiceti jsem si od gynekologa poprvé nesla fotku plodu a pod okem nepravidelnou pigmentovou skvrnu o velikosti mexického dolaru. Tak mladá, tak těhotná a tak brzy zemřu, plakala jsem tenkrát v hormonálním rauši. „Melanom? Kdepak, to je přece stařecká skvrna!“ vysmál se mi tenkrát dermatolog. Co dostanu ke čtyřicetinám se teprve dozvíme, ale jak vidíte, s turbostárnutím už mám zkušenosti. Nadešel čas pustit se do celkové rekonstrukce. Dřív, než mě zkroucení stařečkové s artritidou začnou popichovat hůlkou, abych si sedla v tramvaji.

Nejdřív padlo rozhodnutí skvrnu Stařenu konzervativně vyžrat. K tomu účelu jsem zakoupila několik bělících krémů renomovaných značek a ve výsledku jsem si připadala tak trochu zklamaná jak Michael Jackson, když se mu přes všechny dobré úmysly zbortil obličej. Bílé jsem měla kdeco, včetně zmíněného pramínku vlasů, ale ohavná skvrna trvala na odstínu rozmázlé mléčné čokolády. To byl signál pro ničivější arzenál, který se bohužel přes legální e-shop objednat nedá. Laser. Pro mě byla donedávna jediná uchopitelná asociace laseru v podobě svítícího meče ze Star Wars, takže do ordinace mého gay kožního lékaře vstupuji naivní jak holka z venkova ucházející se o místo noční recepční v bordelu.

"V zásadě vám mohu nabídnout dvě možnosti", říká doktor. „Buď to uděláme šetrnější cestou, skvrna vám ztmavne a pak se časem odloupne se strupem, ale možná to budeme muset opakovat (představuju si hnusně zvrstvený načernalý strup, to nechceš), nebo to uděláme radikálnější metodou a budete odcházet s růžovým flíčkem (a ten flíček vysloví tak měkce, jako bych měla z ordinace odejít s blahým úsměvem a pytlíkem nadýchaných maršmelounů). Na rozhodnutí není třeba dlouhého rozmýšlení: chci flíček. Podepisuju papíry, kde souhlasím, že se nebudu soudit, pokud mě omylem vypálí jak Ležáky a s napětím uléhám na lůžko. 

Fasuju svářečské brýle, ozve se jiskření a ordinaci zamoří smrad na uhel seškvařeného morčete, které malý tyran uvěznil v mikrovlnce. „To je všechno?“, ptám se. Doktor mě chválí, jak jsem statečná a podává zrcadlo, kde se mohu seznámit s mým novým jarním lookem, podle mého skromného názoru vhodnějším spíš na Halloween. Hirošima přes půlku ksichtu, ze které dosud doutná spálenina a zmar. 

"Do tří měsíců to zmizí", chladnokrevně přejmenuje měkkého flíčka, skásne mě a pošle do čekárny, abych zkolabovala pokud možno co nejdál od laseru. Tam si zlepšuju den aspoň sledováním reklam před/po botoxu. Taky vám přijde, že si Dysport z opravdu vráčitých lidí dělá cynickou prdel?

Vidíte a s laserem je to přesně naopak. Propálenej ksicht nepřehlédne ani sebevětší ignorant v kanclu a pokud se před ošetřením smějete, po něm se budete tvářit přesně jako slečna na obrázku "Before".

P.S. Kromě strupu mám pod okem i modřinu, což je zrovna na MDŽ pro M. pěkná vizitka!


Vlastně to je ten nejlepší recept proti vráskám: Přestaňte se okamžitě mračit!


středa 1. března 2017

Nejlepší filmy, které jsem viděla díky dětem 2.

V pondělí jsem se hrozně nadchla: po čtyřech měsících mrazu a sněhových koulí, co mi cpal Žmur za krk, přišel konečně den, kdy jsem mohla ze zaprášené krabice slavnostně vytáhnout jarní boty a šlapat s nima do všeho, co se v parku urodilo přes zimu (z čehož nesmrděly jen barevný hvězdičky ze silvestrovských konfet). Rychle jsem se uklidnila hned v úterý ráno a dnes se pokorně vracím k tomu nejlepšímu, co zima nabízí a to stulit se s dětmi pod teplou deku a dívat se na film, co bych si být doma sama, pustila jen po jointu hašiše na narozeninové párty liliputánů. Takže lipovej čaj, gumový medvídky, nohy v teple a jdeme na to!

    1.  Můj soused Totoro

Japonský animáky mě dlouho míjely a k Totoru mě vlastně dovedla snaha najít Jednorožce, do kterýho jsem byla fest zamilovaná v první třídě. Nakonec jsem byla ráda, že jsem neobjevila jedinou kvalitnější online verzi, protože Tototo je boží. Příběh jednoduchej jak vzor na svetru vaší babičky. Emoce hřejivější než mohérová příze. Žádný gangy nadpřirozených příšer s laserovým mečem, jen přerostlej dobromyslnej plyšák s měkkým bříškem, ze kterýho byste si doma rádi vyrobili fatboy.  A co teprve, když přijede koťátkobus! Wow!



    2.  Čas na dobrodružství

Objev roku z Déčka, díky kterému získá přátelství kluka se psem zcela netušené obzory. Asi jako když dojíte výbornou smaženici a zjistíte, že ta poslední houba na vidličce vypadá fakt jako lysohlávka. Společně s Finnem a Jakem vystupuje celá plejáda dalších psychedelických hrdinů. Mezi Žmurovy oblíbené patří třeba Hlenová a Žvejkačková princezna, Ledový král (nechvalně známý nakopáváním tučňáků a zamrazováním princezen do zásoby), nebo Stromice. Ale potěší i mláďátko neznámé strojové součástky, které rádo tančí.



    3.  Zahrada

Dlouho jsem si myslela, že s okoralým a filmově protřelým Žmurem obyčejná zahrada se zvědavýma klukama a hodnýma slonama už nemůže pohnout. Naštěstí jsem se mýlila a to u čtené i video verze. Ale sám přiznal, že se mu stejně nejvíc líbí ten odrzlej kocour, co tak strašně nadává.



    4. Team America: Světovej policajt

A trochu toho zaslouženého popela na hlavu na závěr. Takhle to dopadne, když necháte dítě u výběru online loutkových filmů, který vypadají fakt neškodně. Jenže Žmur mezi Fimfárem a Hurvínkem našel skutečný klenot. Zatímco jsem dopisovala doporučení pro klienta na slide sto čtyřicet dva, přišel Žmur s rozzářenýma očima.

„To je úplně nejlepší pohádka, co jsem kdy viděl“ hlásí nadšeně. 
„Fakt?“
„Jo, až budeš mít volnej večer, můžeme se na to podívat spolu. Budeš nadšená, mami!“

Úplně jsem na tuhle konverzaci zapomněla, když si Žmur jednoho mrazivého večera vzpomněl.

„Jé, to je od autorů Southparku“ zaradoval se M. u titulků, což nás mohlo varovat.

Nad koncentrací vulgarismů by žasli i v Karviné (jeden ze závěrečných projevů vlastně neobsahuje žádná jiná slova, kromě pomocných zájmen), ale jakmile se vzpamatujete z toho, že tuhle hrůzu už Žmur stejně viděl celou a přestanete mít tik ukazováčku na tlačítku Escape, dá se zlomových scén vytěžit rozhodně víc, než u Ninja Turtles.