Kam na jarní výlet bez zástupu turistů?

Aktuálně kamkoliv.

Mentální vývoj obratlovců je empirický. V tomhle bodě jsme s M. asi uvízli někde ve stádiu trepky, protože každé, úplně každé předjaří netrpělivě poskakujeme nad hromádkami potrhaných map a plánujeme jarní výlet a pak se místo válení na prosluněné mezi boříme po stehna v mokrým zčernalým sněhu na Kvildě. Letos jsme vybrali Slavkovský les, místo plné močálů, rašelinišť a smradlavých bublavých jezírek.

„Představte si tu parádu, blouzní třeba M., půjdeme do zeleného lesa, kde budou prosvítat paprsky slunce a bublat vřídla!“ „Já připravím chleby se sýrem, které budeme jíst na pařezech na mýtince!“ odvážu se. „A budou tam kouem nás běhat zvížátka se svými muáďátky a já si je budu všechny huadit!“ úplně se rozdivočí Čičman.

„Ty chleby radši se salámem“ dodá prakticky Žmur. „A hlavně nezapomeňte, že má o víkendu pršet“. Žmurův pragmatický přístup k životu asi nejlépe ilustruje tahle příhoda ze školky. 

„Dneska jsme se bavili s Rozárkou pod stolem“, řekne jen tak mýrnyx týrnyx Žmur. „Fakt, a proč pod stolem?“

„To jsem ze začátku taky nechápal, ale pak jsem byl dost rád, že pod stolem“ odvětí Žmur. Představ si, že mě snad hodinu napínala a pak konečně řekla, že si mě chce vzít! Za muže!“

„A co jsi ji na to řekl ty?“ dojmu se při vzpomínce na mýho kluka ze školky. „Řek´ jsem jí, tak to máš fakt smůlu. Co bude dneska k večeři?“ uzavře to chladnokrevně Žmur.

Nejhorší na tom je, že babičky a dědové, potažmo mentální senioři, mezi které se Žmur řadí, mají fakt vždycky pravdu. A tak v sobotu za Plzní začne jemně mrholit. „Doufám, že jste objednali ubytování s televizí?“ ozve se ze zadního sedadla. „Televize, jo-jo-jo! Televize jo-jo-jo!“ skandují s Čičman jednohlasně. Někdy mám pocit, že absencí televizního přijímače z nich formujeme horší mediální smažky, než jsou děcka s běžnou dostupností signálu.

„Ty si radši zkotroluj, jestli máš sbalený teplý papuče a francouzský hole“ kontruje M. „Vezmeme si deštníčky a budeme pozorovat ropuchy! Vůbec, stejně do půlhodiny přestane, vsaďte se.“ Za půl hodiny Žmur kasíruje vyhranou dvacku a v temných hvozdech, kterými projíždíme, přibývají hromady sněhu, což je s určitém kontrastu s „tap tap tap tap“ monzunového lijáku, co bubnuje do střechy auta.

A za další hodinu pochodujeme s paraplíčkama po kluzkých dřevěných chodníčcích, zatímco nás zpoza záclon svých vytopených kuchyní sledují pobavené oči místních. Fakt musím hrdě říct, že máme odolné děti, protože celé odpoledne nekňouraly v lijáku, ani když je fackoval severák. Z vřídel a smraďochů jsme viděli pár bublinek v ledu a rašeliniště vypadala jak bláto nacpaný do mrazáku. I tu ropuchu jsme našli, což byl nečekaný zvrat a úspěch výpravy, jehož velikost snižoval jen fakt, že byla zmrzlá. 

Po návratu jsme v apartmánu přetočili všechny přímotopy na šestku, Žmur se slavnostně zmocnil TV ovládače a nalezli jsme všichni na jedno vratké dvoulůžko. „Ženy, vraťme se k šití!“ slyšela jsem jako poslední zvolání Scarlett O´Harrové z Jihu proti Severu a pak jsem se probudila až ráno s krajkovou výšivkou z polštáře přes půlku obličeje. Good old times!