Omán: Voňavá země kadidla a počůraných myší

 

Teprve až při návštěvě arabský země si uvědomíte, jaká pohoda je kopat za křesťanskej tým. Ježíš mi trochu připomíná bývalýho šéfa Bohumila (to jméno je pravý), a není to jen plnovousem, co v té době rozhodně nefrčel jak před 2000 lety v Jeruzalémě nebo v současný hipsterský kavárně na Krymský.

Všichni jsme na našeho Bohumila Spasitele tak trochu pindali a dělali si z něj srandu, protože na každý poradě pronášel moudrá pojednání z byznysu a neustále se snažil náš tým snažil vysvobodit z otroctví jiné divize. Tuhle slavnou cestu podnikl suchou nohou samozřejmě jen on sám a nás všechny málem vyrazili. Ale nakonec jsme mu vždycky rádi odpustili, protože nás bral na poslední večeře a vodu na víno občas měnil i v pracovní době. Když jste za ním dostatečně dlouho dolejzali a drmolili otčenáše o vyšší plat, tak sice vyvracel oči jak v posledním tažení, ale kromě krvavých slz většinou káplo i něco do výplaty.

Pro Alláha pracovala sousední účetní divize. Tihle lidé se na rozdíl od nás vyskytovali na nástěnce nejvýkonnějších zaměstnanců každý měsíc. Chodili do práce jako první, odcházeli jako poslední a nikdy se blbě nehihňali nad vínem v kávových šálcích. Protože v nich vždycky měli jen 100 % tekutý kofein, aby si titul zaměstnance měsíce předplatili na celý další kvartál. Asi bych trochu přeháněla, když bych vám tvrdila, že pětkrát denně padali na kolena, jen aby velebili svýho manažera. Ale jsem si celkem jistá, že za jediný špatně vypočítaný DPH by lítaly hlavy vzduchem jak na průměrným městským popravišti v Rijádu.

Náš byznys Ježíš a účetní Alláh spolu vedli bitky na všech manažerských konferencích. Z těchto soubojů odcházel Ježíš utlučený argumenty, že při pochůzkách mezi prostým lidem neumí efektivně vnucovat víru v naše služby a jeho učedníci jsou jen parta línejch kůží. Při prezentaci našich výsledků se pokusil blýsknout pár zázraky, za což většinou od Alláha schytal jen šutrákem do ksichtu a po zbytek konference je pak musel klidnit Buddha z HR.

Možná to je podobný v Ománu, kde je nulová kriminalita. Sice můžete hodit peněženku na zem a vrátit se pro ni za hodinu, ale někde vzadu ve vašem mozku taky tak trochu tušíte, že za tímhle zázrakem morálky stojí zástupy zlodějíčků s usekanýma rukama.

Nic to ale nemění na tom, že Ománci jsou jedni z nejpřívětivějších lidí, který můžete na cestách potkat. A bonus pro všechny introverty – nic se vám nesnaží vnucovat, a to ani na trhu (súku). Což je příjemná zkušenost třeba oproti tureckému Bodrumu, kde se musíte přes nabídky fejkových kabelek a echt gold řetězů prostřílet pomocí záporů používaných jako sloveso i citoslovce.

Omán je taky moje první poušť, se kterou jsem navíc strávila první horkou noc. Čekala jsem jen písek a vybělený kosti turistů, kteří se stejně jako já potýkají s absencí orientačního smyslu. Po západu slunce se ale poušť proměnila v živou arénu rozjařených šedých myší. Dokonce natolik odrzlých, že došlo k pokusu o krádež jídla hned vedle grilu a jednu z nich Em počůral. Údajně nechtěně, ale co si budem. Oba čekali, co z toho druhýho vypadne. Jako akt pomsty pak vypadala nahryzaná rohož na sezení, kterou jsme neprozřetelně nechali venku. A ještě jedna věc byla na ránu v poušti okouzlující – mezi dunami se válela mlha a všechno bylo mokrý. Stan, chomáčky pouštní trávy a určitě i myši, i ty nepočůraný.

Ranní stopy zločinu

Pokusy o objednávku menšího množství jídla se v téhle zemi míjí účinkem. Pro představu, na fotce jsou dvě běžná obědová meníčka. K nim nám majitel restaurace přinesl ještě čtyři misky čehosi, co rozhodně musíme ochutnat (prakticky by to ale znamenalo perforaci střev nejen kvůli množství, ale i koncentrovanému obsahu chilli papriček). Všechno včetně „nospajsy“ je pálivý a skvělý, kupodivu bez drtivých trávicích dopadů.

Kozy jsou všude a žerou všechno. Krátkosrsté i jejich dlouhosrsté kámošky se poflakovaly na poledním vražedným slunci, který vás neúprosně mumifikuje během čtvrt hodiny. Místní kozy žerou kelímky od kafe, igelitky a neidentifikovatelný odpad z prašných cest. Po jednom vydatném obědě ve vesnické restauraci chodily kozy zvědavě nakukovat skoro až ke stolu. Důvod jejich zájmu nám ozřejmil personál, když zbytky našeho pikantního biryani s pálivou čočku vyškrabal jednoduše na placatý kámen, co ležel přes ulici. Na oběd se seběhly kozy z celého kraje.

Jen jsem se přišla zeptat, už nebudete?

Moře není na koupání. Nebo aspoň „naše“ pobřeží lemovaly hromádky mrtvých ježíků s vyčítavými výrazy, které moře v pravidelných intervalech zvracelo na břeh. „Bad water“ uzavřel to se smutným pokrčením ramen beduín sedící na pláži a nalil mi z termosky kafe s kardamomem. Kdybych byla přímořský turista v resortu, asi by mě to zklamalo. „Nezklamalo, protože by ses koupala jen v bazénu a zajídala to all-you-can-eat“ dodal k tomu Em a měl asi pravdu.

Na plážích lze pozorovat vzácné formy podmořského života, 

bohužel v neživém stavu. Stejně jako chudák tahle tiše se 

rozkládající kareta.

Zahalenost. Místní ženský dress code znamená pro ženy černou abáju a šátek přes vlasy. Závoj přes obličej není povinný, ale hojně využívaný. Pro cizinky stačí neukazovat ramena a kolena (tílko a šortky pod zadek jsou ekvivalentem toho, když si v Česku vyjdete nakoupit jen v erotickém spodním prádle). Na přímém slunci v 34 stupních se nakonec ukázala dlouhá sukně z šátku jako efektivní nástroj přežití.

Když zahalit, tak značkově

Turisté nejsou problém. Na cestě jsme se potkali jen s pár baťůžkáři, horší to bylo na místech, které jsou tučně zvýrazněný ve všech jazykových mutacích Lonely planet. Což byla většina wadi, jezírek se smaragdově zelenou vodou ve vyschlých korytech řek s možností koupání. Přecpaná parkoviště, odpadky a štrůdly lovců nejlepší fotek na insta vyzbrojený selfie tyčkou. Otazníkem zůstává, kolik turistů vydatně naolejovaných opalovákem jezírko spolu se svou vzácnou jeskynní rybou zvládne, než ztratí svou průzračnost. Což se dá vlastně říct o Ománu tak nějak obecně.

Noční hlídka

 

Spánkový poruchy mají v naší rodině hluboký kořeny. Jen se zeptejte prababičky-spiritistky, jaký měla spaní se svou rozmrzelou partou vyvolaných duchů, kteří se po seancích hromadili v kuchyni jako cestující při stávce na letišti. Dovedete si představit ty uštěpačné komentáře? „Frau Muller, už jsme vám přece řekli, kam dědeček zašil ty stříbrné příbory i o neplánovaném těhotenství sestřenice Anny. Opakovali jsme to desetkrát, nestačí to? Mohla byste konečně přestat šoupat tím kelímkem po písmenkách a pustit nás domů? Tohle zacházení je skandál, budeme si stěžovat na správě hřbitova…“

Myslím, že proti ní jsme všichni jen trochu neklidní spáči. S klidným spaním jsem měla problém odmala. Máma to házela na našeho tehdejšího kocoura, co mě prý chodil pravidelně zalehávat do dětské postýlky i do kočárku. Myslím, že mé problémy ale nepramenily ze smradlavýho kočičího zadku ani z dechu po čerstvě vytráveném hlodavci. Maximálně vzešly z toxoplazmózy.

Když už jsem byla větší a kocoura jsem byla schopná sklepat vlastními silami, probouzela jsem se občas na podivných místech, jako je koupelna. Nebo standardně v posteli, ale s podivnými věcmi pod peřinou – jako jsou třeba nůžky a kalendář rozstříhaný na úzké proužky. Tenkrát jsem proti sobě pojala podezření, že bych si mohla ve spánku ostříhat své dlouhé blond vlasy a nůžky jsem před sebou pečlivě schovávala do obýváku v přízemí.

Mé rodiče nejspíš problémy se spánkem moc netrápily, protože jediným překvapeným svědkem svých nočních výletů jsem byla jen já.

Čičman po mně tyhle noční příhody zdědila do puntíku, stejně jako křivé horní dvojky. Doufejme, že jednou budou k mání rovnátka nejen na zuby, ale i na nepokřivený spánek.

„Čičman, ty někam odcházíš? A bereš si sebou stoličku?“ ptala jsem se jednou večer, když prkenně kráčela bytem s dětskou stoličkou pod paží směrem ke dveřím. Čičman se otočila s příšerným úsměvem dvojčat z Osvícení, ale mlčela. Nic neřekla, ani když jsem ji jemně odebrala stoličku a přikryla ji peřinou.

Somnambulismus v naší rodině obloukem obchází Ema, a to z jediného důvodu: Em nespí. Nejspíš je z přímé rodové linie nějakých hominidů z pralesa, kde jde o kejhák hlavně v noci. Stačí zaspat jediný šustnutí v křoví a probudí vás vaše vlastní pištění v rozšklebený tlamě jaguára, kterýho vaše máma marně mlátí klackem.

Em v noci leží a čeká na svýho jaguára. Navíc bez záložníka s klackem v ruce, protože já ráno vůbec nevím, co se dělo.

„To byla strašná noc,“ vypráví Em ráno. „Venku někdo hodinu hledal svýho ztracenýho psa. Pak lítal vrtulník. Někdo se strašně pozvracel v křoví před naším domem – ale možná to byly jen smrtelný skřeky, protože pak přijela policie s blikajícím majáčkem.“ Co na to máte říct? Můžete jen litovat, že jste byli zase v bezvědomí a mezi prsty vám mezitím protéká ta nejzábavnější třetina života.

Což je samozřejmě věčným tématem vzájemné partnerské závisti. Em zase touží spát jak hovado a vsaďte se, že by mu pohled na mé bezvládné tělo připadal nespravedlivej, i kdyby venku bouchla atomovka nebo se ze sousedního balkonu přilítl čínskej balón.

Ale zpátky k dnešní noci. Em tvrdil, že někdy kolem třetí v bytě nad námi vypukla šílená párty s hudbou a rozbíjením skleniček. Takže mě ponechal v ložnici ve víru vodky a hádek jen pár metrů nade mnou a šel se zavřít vedle do pracovny. 

Nechal ale otevřené dveře, takže mě vzbudilo světlo a bouchání lednice z kuchyně. Vyšourala jsem se a kolem mě prošla Čičman s úsměvem s jogurtem v ruce. Což mě nepřišlo divný, protože v jejich pokoji mezitím snídal a otráveně zíral do komplu už oblečený Žmur.

Trochu zarážející bylo, že v téhle ranní scenérii chyběl Em, který bývá na nohou už před půl sedmou (před úsvitem v pralese loví anakondy). Jen ať si pospí, řekla jsem si blahosklonně a dala vařit vodu na čaj.

Ale nepospal. „Můžete mi říct, co tady vy všichni děláte za rámus?!“ zasyčí Em nevděčně a dodá, že jsou 4 ráno, ještě než mu stihnu popřát dobré ráno.

„Čičman, já tě zabiju,“ otráveně třískne lžičkou do stolu Žmur. „Mně to bylo divný, a co budu pak snídat?“ ptá se zklamaně nad prázdným kelímkem od jogurtu.

Čičman jako obvykle v tuto noční hodinu nic neodpoví, protože jde právě s úsměvem do chodby. Možná pro stoličku? Možná pro boty, nebo taky pro nůž.

„Představte si, že jsem vstala už oblečená!“ hlásí o tři hodiny později příjemně překvapená. „No neříkej,“ odpoví kysele Žmur. „Dlužíš mi jogurt!“

Z toho vyplývá jen jediná věc: aspoň jeden nespavý hominid je pro naši rodinu povinná výbava. Bez něj bychom totiž s Čičman stály o půl pátý před školou a aspoň jedna z nás by se po chvilce bušení na dveře přestala usmívat.

-------------------------------------------------------------------------------------------

Jo a mimo téma: tohle zní trochu jako sen a trochu jako noční můra, ale od tohoto pátku večer do příštího pátku večer nebudu ani tady, ani u vás na blogu. Budu si užívat digitální detox kdesi daleko v poušti. Anebo spadnu s letadlem, protože pro nás lidi se strachem z létání neexistují dovolené, ale jen exotické pohřby. V prvním případě vám pak o všem napíšu a v druhém případě se přijdu rozloučit jako rozmrzelý poltergeist z dnešního úvodu. 

Jak si chci představovat usínání v dětství

Moje opravdové usínání v dětství (malá Psice ve spodní vrstvě)

Milfka ze čtvrtýho patra

 

Pro Galahada

„Když se mnou jela poprvé výtahem a přišpendlila mě prsama k zrcadlu, věděl jsem, že začíná hra na kočku a myš, kvůli který budu odteď chodit po schodech jak debil.“ Houbič

Touto větou odstartovalo nastěhování paní Markéty Zimmermannové do našeho ospalýho baráku. Pochopitelně jsem Houbiče obvinila, že si vymýšlí ve snaze ulovit sousedskou senzaci. Na jeho obranu, náš barák svou senzaci potřeboval a čekal na ni jako na smilování, stejně jako večerní kabaret s rozladěným klavírem a ohraným číslem souchotinářského iluzionisty. Jediný, kdo zpestřoval nudné sousedské vztahy, byl lakomý kuní muž. A jeho otec, co neustále prohrabával popelnice a mimoděk z něj unikaly podivné poznámky o árijské rase. Což je u majitele dvou vinohradských činžáků poměrně pikantní koníček, ale znáte to – správný hospodář přes plot i pro pírko nebo výložku ordnungspolizei skočí.

Kromě kuní rodiny jsme měli už jen paní Cigaretku. Seschlou a vrásčitou paní, která skoro každý den hlídala vnoučata. Chodila si je vyzvednout před barák ve skvrnitým flanelovým županu, pod kterým kromě mnohočetnýho karcinomu plic nenosila už vůbec nic, tím jsme si byli jistí. Nechávala během téhle prokašlané cesty pootevřené dveře na chodbu, ze kterých se valil dým a pohazovala vajgly před barákem, což neustále popuzovalo ordnung dědka. Nikdy jsme nepochopili, jak mohla vnoučata paní Cigaretky v tak toxickém prostředí přežít. Možná ale po takové návštěvě babičky vnímáte i vzduch na Legerce jako čerstvou brízu  v alpským údolí.

Pak se k našemu obveselení přistěhovala paní psycholožka Zimmermannová a mně osobně připadala jako jedna z těch dobrosrdečných padesátnic, co spolu chodí do cukrárny na větrník a k narozkám si navzájem pletou ledvinový pásy.

„A neruší vás někdy děti?“ přeptala jsem jí jednou na chodbě, když mi vyprávěla o svých psychoterapeutických sezeních, protože před ní tam bydlel chlap, co dost těžce nesl pláč a mlácení hopíku do stěn. „Tihle roztomilí andílci? Ale kdepak!“ mávla dobrosrdečně rukou paní Zimmermannová. „Když budou rušit, pustím si nahlas televizi. A když budu rušit já vás, uděláte totéž.“ mrkla na mě.

To jsem samozřejmě oceňovala, ale přišla mi to jako přehnaná starost od člověka, který pravděpodobně netrpí novorozeneckou kolikou, ani obsedantní potřebou házet si s míčky o zeď. Přesto se z bytu pod námi začaly linout podivné zvuky, které jsme díky absenci televizního přijímače nemohli jednoduše ignorovat.

Začalo to stěhováním nábytku. Chudák ženská tahá skříně sama, pomyslela jsem si a málem bych tam poslala Ema na pomoc, což by se později ukázalo jako fatální přehmat. Na stěhování nábytku paní Zimmermannová pomocníka už měla, a podle výkřiků úlevy šlo někdy i o personál menších stěhovacích firem. Pak přišel Houbič se svými zážitky z výtahu. Jednou zase potkal na cestě z bytu paní Zimmermannové mladíka, kterým by údajně nepohrdnul ani on sám, což teoreticky spělo navázání lovecké spolupráce. „Oba máme stejný target“ zamýšlel se nahlas Houbič a já mu řekla, že je nechutnej a všechno to, co jsem vám tvrdila o těch větrnících a ledvinových pásech.

Až jednou v neděli ráno došlo k podobnýmu prozření, jako když vlítnete rodičům do ložnice s vlastnoručně usmaženýma palačinkama. Ta ztráta nevinné radosti, když se máma schová pod deku a táta se snaží strhnout si z hlavy latexovou masku koně, ale zasekne si ohlávku za ušima.

Sbíhala jsem schody a před vchodovými dveřmi stála mezi vajgly paní Cigaretky o zeď opřená dvojice s věkovým rozdílem nejméně 30 let. „Dobré ráno, pro rohlíčky, pro rohlíčky?“ hlaholila paní Zimmermannová jakoby nic a chlapec aspoň symbolicky sundal ruku z jejího zadku a na chvíli poodstoupil, abych mohla projít.

„Měl jsi pravdu!“ napsala jsem Houbičovi a jen mně občas prolítne hlavou, jak se situace vyvinula po našem stěhování. Navázal Houbič spolupráci o vzájemném předávání postelových zajatců? Dospěla vnoučata paní Cigaretky do věku, kdy pro ně začíná být jízda výtahem riziková? A kolik použitých kondomů vytáhne denně starý pán z popelnic? Pokud na tyto znepokojivé otázky nemáte odpovědi, mrkněte do Mlejnku na maso. Už brzy se tam objeví ještě mnohem krvavější příběh o bitvě o mlíko!

Poslední výstřel: Indiáni versus praporčíci

 

Už máte naplánovaný, co budete dělat v posledním srpnovým týdnu?

Ovšem, že ne. V opačném případě jste autista, plánovací maniak, anebo matka.

Právě dnes nastal zase TEN den, kdy se v pražských DDM v 8 ráno spouští rezervační systém na příměstské a pobytové tábory na celé léto. Je to Den D, ve kterém na rezervační weby zaútočí víc matek, než kolik byste napočítali ozbrojených ruských hackerů před firewallem webu generála Pavla.

Nejsme ani o chlup bezpečnější a důvěryhodnější – máme všechny stejný nekalý úmysly. Zaplácnout za dotovanou cenu aspoň týden z dvouměsíčního bohapustýho volna, proti kterýmu mých usmrkaných 25 dnů korporátní dovolené na celej rok vypadá jako prázdniny objednaný z Wishe.

Všechny máme ostrý lokty a rychlý připojení, protože zhruba v 8.06 je dobojováno a v 8.15 už visí poslední místa jen na táborech modelářů. Výherce bere vše – děcka mají program, kamarády, teplé obědy a jsou propuštěny s koncem běžné pracovní doby.

Jako správný plánovací geek jsem ale debaty nad trávením letošních prázdnin rozvířila ještě dřív.

„Prázdniny, zbláznila ses? Venku nasněžilo.“ pindaly obě děti, ale já zůstala neoblomná. Stačila mi představa parního letního dne, který stráví se svým elektronickým zařízením a k večeru se budou pohybovat daleko přes hranici únosné zpruzenosti a zevláctví.

„Je to jen jeden speciální požadavek. Každý z vás si vybere jeden pobytový tábor.“

„Ještě byste se mohli trefit do jednoho termínu“ dodal Em a oběma nám zazářily oči nefalšovanou nadějí. Týden bezdětní!

Jako první si svůj internační tábor Čičman. Nejspíš vás nepřekvapí, že jde o koňský tábor. Narozdíl od loňské hodinky jízd denně a zbývajících 23 hodin povalování se kolem karavanu jak v americkým redneck seriálu bude ale letošní tábor úplně jiný.

Každý dítě získává jednoho koně, o kterýho se následujících deset dnů stará jako o svýho ráčka poustevníčka. Samozřejmě, má to svá negativa – můžete vyfasovat zatrpklýho mstivýho seniora s hnědýma zubama, meteorismem a zabijáckým dechem po shnilých jablkách.

Anebo taky koňskou verzi jednoho mého bývalého kolegy, který v jednom záchvatu vzteku rozflákal notebook na kusy a v létě se plížil pod stolem, aby dámské části kanclu vyfotil kalhotky. Jednou si objednal si do zasedačky escort, k jeho cti ale musím dodat, že až po pracovní době. Stejně jsem si ale na ten kulatý stůl už nikdy nepoložila svačinu tak bezstarostně, jako dřív.

Součástí koňskýho tábora bude několikadenní putování, o němž vůbec netuším, jak ho naše malá snow flake zvládne. Rozhodně by to ale mohlo mít pozitivní dopad na spokojenost se současnými standardy spaní v dvoupatrové posteli. Taky se počítá s veganským spoluvařením, od kterého si zase  my rodiče můžeme slibovat snídaňové topinky s uzeným tofu rovnou do postele. Praktické dopady plánovaných lekcí lukostřelby zatím nemám rozmyšlený. Ale myslím, že všichni máme v hlavní otázce jasno – v podstatě jde o rekvalifikační kurz na indiána.

„Já bych věděl, co bych dělal úplně nejradši a ani by vás to nestálo moc peněz,“ uvedl Žmur poněkud tajuplně.

„Stačilo by mi, kdybych si sbalil kompas, spacák, plachtu a svou příručku SAS a vy byste mě zavezli někam do lesa. Za tejden bychom se sešli na tajnej signál na smluveným místě“ zasnil se Žmur.

„Tak na to zapomeň, to je nelegální“ odpověděla jsem, ale nemohlo mi uniknout, že Em zůstal stále zasněný do představy, že odvezete dítě do lesa jako v klasické pohádce, nebo v jednom ze srdcervoucích příběhu Blesk Týrané Tlapky.

Žmur si povzdechnul, proč jsou všechny příjemný věci za hranou zákona, stejně jako to udělá za svůj adolescentní život ještě milionkrát.

Navrhla jsem mu jako alternativu survival camp, ale Žmur to odsoudil na základě jediného videa, ve kterém se zástup dětí s rozzářeným úsměvem brodil přes potok. „Přehnaně moc pozitivních lidí,“ procedil skrz zuby.

A pak jsem našla tábor, který bych směle označila jako akci, na kterou byste mě nedostali ani za osobní věnování Chrise MbNaba vyryté na zadek zálesáckou kudlou. Military camp.

„Nejdrsnější tábor v nabídce. Nastupuješ s hodností vojína. S jakou hodností budeš odcházet, to už je jen na tobě.“ tvrdí táborový promo a já nevím, jestli mám být v pohodě, nebo se pozvracet z toho, co z mého malého roztomilého chlapečka s blond chmýřím na hlavě vyrostlo.

„To jsme ho rovnou mohli poslat do Chersonu“ povzdychne si Em, když z účtu odfičí tučná částka za vidinu, že budeme mít za pár měsíců doma indiána a praporčíka. Jen si nejsem jistá, jestli lze otrávený šípy versus granáty považovat za spravedlivý sourozenecký boj.