Milfka ze čtvrtýho patra

 

Pro Galahada

„Když se mnou jela poprvé výtahem a přišpendlila mě prsama k zrcadlu, věděl jsem, že začíná hra na kočku a myš, kvůli který budu odteď chodit po schodech jak debil.“ Houbič

Touto větou odstartovalo nastěhování paní Markéty Zimmermannové do našeho ospalýho baráku. Pochopitelně jsem Houbiče obvinila, že si vymýšlí ve snaze ulovit sousedskou senzaci. Na jeho obranu, náš barák svou senzaci potřeboval a čekal na ni jako na smilování, stejně jako večerní kabaret s rozladěným klavírem a ohraným číslem souchotinářského iluzionisty. Jediný, kdo zpestřoval nudné sousedské vztahy, byl lakomý kuní muž. A jeho otec, co neustále prohrabával popelnice a mimoděk z něj unikaly podivné poznámky o árijské rase. Což je u majitele dvou vinohradských činžáků poměrně pikantní koníček, ale znáte to – správný hospodář přes plot i pro pírko nebo výložku ordnungspolizei skočí.

Kromě kuní rodiny jsme měli už jen paní Cigaretku. Seschlou a vrásčitou paní, která skoro každý den hlídala vnoučata. Chodila si je vyzvednout před barák ve skvrnitým flanelovým županu, pod kterým kromě mnohočetnýho karcinomu plic nenosila už vůbec nic, tím jsme si byli jistí. Nechávala během téhle prokašlané cesty pootevřené dveře na chodbu, ze kterých se valil dým a pohazovala vajgly před barákem, což neustále popuzovalo ordnung dědka. Nikdy jsme nepochopili, jak mohla vnoučata paní Cigaretky v tak toxickém prostředí přežít. Možná ale po takové návštěvě babičky vnímáte i vzduch na Legerce jako čerstvou brízu  v alpským údolí.

Pak se k našemu obveselení přistěhovala paní psycholožka Zimmermannová a mně osobně připadala jako jedna z těch dobrosrdečných padesátnic, co spolu chodí do cukrárny na větrník a k narozkám si navzájem pletou ledvinový pásy.

„A neruší vás někdy děti?“ přeptala jsem jí jednou na chodbě, když mi vyprávěla o svých psychoterapeutických sezeních, protože před ní tam bydlel chlap, co dost těžce nesl pláč a mlácení hopíku do stěn. „Tihle roztomilí andílci? Ale kdepak!“ mávla dobrosrdečně rukou paní Zimmermannová. „Když budou rušit, pustím si nahlas televizi. A když budu rušit já vás, uděláte totéž.“ mrkla na mě.

To jsem samozřejmě oceňovala, ale přišla mi to jako přehnaná starost od člověka, který pravděpodobně netrpí novorozeneckou kolikou, ani obsedantní potřebou házet si s míčky o zeď. Přesto se z bytu pod námi začaly linout podivné zvuky, které jsme díky absenci televizního přijímače nemohli jednoduše ignorovat.

Začalo to stěhováním nábytku. Chudák ženská tahá skříně sama, pomyslela jsem si a málem bych tam poslala Ema na pomoc, což by se později ukázalo jako fatální přehmat. Na stěhování nábytku paní Zimmermannová pomocníka už měla, a podle výkřiků úlevy šlo někdy i o personál menších stěhovacích firem. Pak přišel Houbič se svými zážitky z výtahu. Jednou zase potkal na cestě z bytu paní Zimmermannové mladíka, kterým by údajně nepohrdnul ani on sám, což teoreticky spělo navázání lovecké spolupráce. „Oba máme stejný target“ zamýšlel se nahlas Houbič a já mu řekla, že je nechutnej a všechno to, co jsem vám tvrdila o těch větrnících a ledvinových pásech.

Až jednou v neděli ráno došlo k podobnýmu prozření, jako když vlítnete rodičům do ložnice s vlastnoručně usmaženýma palačinkama. Ta ztráta nevinné radosti, když se máma schová pod deku a táta se snaží strhnout si z hlavy latexovou masku koně, ale zasekne si ohlávku za ušima.

Sbíhala jsem schody a před vchodovými dveřmi stála mezi vajgly paní Cigaretky o zeď opřená dvojice s věkovým rozdílem nejméně 30 let. „Dobré ráno, pro rohlíčky, pro rohlíčky?“ hlaholila paní Zimmermannová jakoby nic a chlapec aspoň symbolicky sundal ruku z jejího zadku a na chvíli poodstoupil, abych mohla projít.

„Měl jsi pravdu!“ napsala jsem Houbičovi a jen mně občas prolítne hlavou, jak se situace vyvinula po našem stěhování. Navázal Houbič spolupráci o vzájemném předávání postelových zajatců? Dospěla vnoučata paní Cigaretky do věku, kdy pro ně začíná být jízda výtahem riziková? A kolik použitých kondomů vytáhne denně starý pán z popelnic? Pokud na tyto znepokojivé otázky nemáte odpovědi, mrkněte do Mlejnku na maso. Už brzy se tam objeví ještě mnohem krvavější příběh o bitvě o mlíko!