Všechno je jednou poprvé: Lyžák

 

Žmur si v únoru žije v Kellnerovic standardu. Sotva jsme se vrátili z velkýho vejletu, jen jsem v kufru vyměnila plavky za teplý spodky a Žmur odjel na svůj historicky první lyžák.

Nevím, co se vám vybaví jako první, když se řekne lyžák, ale já mám před očima tři věci: kultovní pubertální hra Flaška, hroznej hlad a hromadný sprchování v koupelně a´la Osvětim (protože trocha soukromí v oddělených sprchách jen zbytečně vybízí k plýtvání s teplou vodou, žejo). A tuny sněhu. Na nějaký lyžování si vůbec nepamatuju a můžeme se jen dohadovat, jestli ho vytěsnily tyhle silnější vjemy, nebo to bylo tak strašný, že to mozek radši uzamkl a zahodil klíč.

Žmur se vrátil z Krkonoš vrátil v pátek, a tak si můžeme pěkně shrnout, co všechno se změnilo. Nebudu vás dlouho napínat, úplně všechno:

1. Sníh? Není a nebude

Až se budete někdy podivovat nad bezpohlavním stvořením, který je stiženo klimažalem, tak si uvědomte, že tyhle chudáci děti znaj zasněžený sjezdovky tak maximálně z gétéáčka nebo záchodů v Roxy. Taky by vás to naštvalo, že zrovna vy musíte odsrat konzumerismus všech svých rozežraných předků.

„Prší a je 6 stupňů“ hlásí Žmur po příjezdu. Ráno mi pošle pohled z okna, kdy se na zelený louce válí cucky mlhy a pro jistotu se přeptá, jestli jsem mu zabalila pláštěnku. Nezabalila. Po příjezdu otevřu kufr, kterej smrdí jak zmoklej labrador a z věcí padaj hroudy bláta. Naštěstí existuje umělej sníh, takže se stačí při selfíčku šikovně natočit a na Instáči nikdo nic nepozná.

2. Pohodlíčko, pohodlí

Na našem lyžáku byly pro studenty dva pokoje: jednomu se říkalo kravín a disponoval 15 lůžky pro holky. Představte si rozvěšený podprdy a všechny ty holčičí věci. Sem lezl vedoucí výcviku jen při bezprostřední hrozbě úmrti nebo otěhotnění, za což by ho v obou případech ředitel suspendoval.

Druhýmu pokoji se přezdívalo Konírna a ten byl pro kluky. Sem lezl vedoucí výcviku naopak pořád – přepočítávat kluky, zabavovat jim alkohol, anebo je prostě jen seřvat. Prevence je základ.

„Je to nespravedlivý, byli jsme s kámošema v pokoji pro tři“ vyvracel Žmur oči a polehčující okolností je mu jen fakt, že u nich z personálních důvodů vzájemné nekompatibility povah spal na zemi ještě další kamarád. „A představ si, že ke snídani nebyly ani švédský stoly. Jen vajíčka, párky, musli nebo nutella.“  Moje sudeťácká babička by se pokřižovala a vyprávěla by mu o tom, jak se za války musela spokojit s pstruhem místo ústřic a nosit obnošený kožichy po Židech. Dělám si prdel.

3. Láska je láska, když choděj kluci s klukama a holky s holkama

Pojďme si to říct otevřeně, tenhle bod je tenkej led. Je totiž dost možný, že Žmur hrál po večerech Flašku jako za starejch dobrejch časů, kdy se občas po lyžáku muselo s účou na gyndu. Ale jeho verze zněla dost přesvědčivě.

„No a co večer, lezli jste za holkama?“ zeptala jsem se.

„Né, my jsme se radši dívali s klukama na fotbal,“ mávne Žmur rukou. „Každej večer na fotbal? Jako to kecáš,“ říkám a Žmur přizná, že kecá, protože se dívali i na horrory.

„Ani poslední den nebyla žádná diskotéka, jo? Kdy jsi šel spát?“ zaregistruju svou vrozenou ženskou bystrostí potlačované zívnutí.

„No, jako včera jsme šli spát v půl pátý a byla i diskotéka“ přizná Žmur barvu a já si skoro oddychnu, že aspoň něco funguje pořád stejně a jsou to hormony.

„Ale na tý diskotéce byly jen holky od nás a z béčka a my jsme s klukama byli ve vedlejší klubovně na telce. Hrál Milán proti Liverpoolu, super zápas. Pár holek pak přilezlo jako co bude, ale nebavilo je to, tak zas vysmahly“ pochvaluje si Žmur a já si říkám, že i u nás jsme měli naše třináctiletý spolužáky za beznadějně blbý joudy… ale dnešní holky to mají nejspíš ještě horší!

Lyžák 2030/ Giphy

Requiem za spodní šestku

 

Víte, co by se mělo zakázat? Návraty z dovolených a časový pásma, protože z toho nikdy nekouká nic dobrýho.

V Kostarice je o 7 hodin míň, takže když jsme se v úterý vrátili někdy kolem 4 odpoledne domů (samozřejmě bez kufru, který si dopřával prodloužený volníčko na zavazadlovým pásu v Curychu), tak jsem šla s pocitem hrdiny ještě na večerní tréning. Jet lag? Prosím vás, to je jen pro děti a vořezávátka…

Názor jsem změnila ve středu v 7 ráno, což bylo v mým osobním časovým pásmu jako vstávat a jít do práce o půlnoci.  Ten den byl jak v životě čerstvého lobotomika – můj mozek mezitím z oblíbených záložek vyřadil skoro všechny hesla i tváře kolegů a ušklíbal se dokonce i nad obědem v 5 ráno. Tenhle den jak kamínek (ze hřbitovní prsti) dokonala plánovaná preventivka u zubaře.

Ale ještě moment, tohle téma potřebuje vsuvku na téma moje zuby. Tady ji máte:

Kdybych se svý kariéře věnovala jako mým zubům, tak už řídím tři firmy a dva soukromý tryskáče. Mít v pořádku zuby u mě byla tak trochu pubertální vzpoura (to koukáte, proti čemu všemu lze revoltovat, co?) a trochu experiment, jak daleko můžete přečůrat genetiku.

V obou větvích naší rodiny měly svoje zuby tak maximálně školáci, babička už na svý svatební fotce hrdě ukazuje světu svou fungl novou protézu. Posílena rodinným prokletím mi máma neustále kladla na srdce čištění zubů – až jsem si je fakt začala čistit dvakrát po sobě a nechala si je srovnat. Máma mě pak rodinným návštěvám předváděla jako novýho otroka na sklízení bavlny: „Podívejte na ten dokonalej oblouk! Všechny zuby pravý!“

Mám čtyři plomby, převážně z dětství. Na preventivky a dentální hygieny chodím 2 x ročně, používám fluoridový želé, mezizubní kartáčky a zubní trysku a je mi to k čemu? Konec vsuvky.

Asi před pěti lety jsem si nechala jednu amalgámovou plombu z dětství vyměnit za bílou (slibte mi, že tuhle kravinu nebudete opakovat). Tehdejší zubařka mi to udělala blbě, zanítila se mi zubní dřeň a spodní šestka zanedlouho umřela v takových bolestech, jako když vás srazí motorka a vy čekáte další 4 dny na kraji chodníku na smrt a můžete si na to vzít tak maximálně Ibalgin.

To bylo poprvé a naposled, co mě bolel zub. Novej zubař nebožce Šestce vyčistil kanálky a hermeticky ji uzavřel, takže mám od tý doby v puse zdechlinu, co se ale navenek tváří zdravě a angažovaně, stejně jako já v kanceláři.

Novej zubař při preventivkách taky přehnaně opatrně kontroluje Šestčin rentgen, což připadalo jako předposraný i mě – co se může na mrtvým zubu pokazit, žejo. 

A ono může, například to, že ta hermetická náplň v něm přestane těsnit a kdesi dole pod zubem si mezitím bakterie udělají novej Klondike.

„Haló, nespíte nám tady?“ probudil mě to odpoledne neklidný hlas zubaře právě včas, protože jsem na tom položeným křesle zvolna upadala do dřímoty. „Máme tady problém“, mračí se nad mým rentgenovým snímkem.

Abych to zkrátila, buď můžu zaplatit zhruba desítku za reendodoncii, což je poslední pokus, jak Šestku zachránit. Úspěšnost tohoto zákroku je průměrně 60 %. Takže je to stejný, jako si o tu desítku zahrát skořápky - jen v případě prohry platím za další řešení hned a v případě výhry se to může znovu podělat kdykoliv, takže zaplatím za další kolo stomatologických zásahů až později.

Anebo můžu jít rovnou do můstku nebo implantátu, oboje tak nějak v ceně ojetýho auta. Asi dozrál čas splácet dluhy genetice. A ušlý zisky zubařům.

Vlastně jsem ještě zapomněla na třetí možnost:
Vyřešit si to sama!

Vrať ten cukr, hajzle!

 

Dneska to nebude o lidech, ale o našich příbuzných. Ne, o strejdovi Kudrnáčovi už víte všechno. Myslím tím opice.

Když se někdy před půl rokem naše děti dozvěděly o velký zaoceánský výpravě, byl v podstatě jejich jedinej zájem zúžen na volně žijící opice. Můžete jim tisíckrát nabízet jedovatý pavouky, hady, kolibříky nebo motýly přes celou ruku – ale tyhle všechny ohrožené druhy jsou v optice našich dětí jen předskokani na koncertu Billie Eilish.

V pralesní chýši jsme se ptali místního rangera, jestli jsou v okolí opice. „Proboha, jen to ne“ pokřižoval se. „Jo, ty potvory tady lítaj po pralese, ale k nám naštěstí nelezou. Abyste tomu rozuměli, mám fakt rád zvířata, ale vopice, to by byl náš konec,“ ukázal na svou otevřenou kancelář a jídelnu jen pod střechou z plechu.

Ze samoty jsme přejeli do poslední etapy vejletu, což je pacifický pobřeží Kostariky. Oproti klidu a láci provinčních městeček jsou tady surfařský centra, noční kluby, šlapky a hluční plážoví prodejci kokosů, který večer vystřídá diskrétnější směna dealerů kokainu.

Naše děcka jsou nadšený, protože z alternativního cestování za pár šupů jsme se ocitli v realitě zmrzlinových stánků, suvenýrů…a opic.

Opice jsou totiž místní holubi. Když jsou v pralese, tak si dávaj sakra majzla na to, aby nebyly spatřeny. Sednou si na vrcholek stromu a vřeštěj, aby byly děti nasraný, že je ZASE neviděly.

Přímořský opice žijí v rezervaci hned vedle našeho hotelu. Tam žijou oficiálně a jen proto, aby za jejich fotky mohli turisté platit 16 dolarů za vstup. Počet lístků do rezervace má denní limit, takže většinu vykoupí místní turistický agentury a přeprodávají je pak amíkům s přirážkou za 60 dolarů, uvedený čísla nejsou výplodem mý fantazie. Děkujeme, nechceme.

Náš pokoj je na pavlači a za sousedy máme Gertrudu a Hanse, německý manželský pár tak kolem šedesátky. Hetruda (po vzoru Brangelina –  Brad Pitt a Angelina Jolie) většinu času sedí u stolku venku, popíjí pivko a mastí karty.

Co o Hertrudě dále víme celkem najisto, je nenávist k dětem – zejména k těm, který mají po týdnu odříkání k dispozici bazén. Žmur a Čičman se vrátili do prenatálního prostředí dělohy a když neplavou v oceánu, tak jsou naložený v bazénu, jako dvě zkrabatělé, hlučící okurky.

Hetruda pak přes jejich výskání zřejmě pořádně neslyší, kdo vynáší eso a kdo zavírá, takže se dramaticky zvýšil počet vypitých lahví piva a německých nadávek drmolených zpod statných bavorských knírů Hanse.

Opice jsou vychytralý. Třeba už dobře ví, že většina hostů včetně Hetrudy chodí po snídani plavat do moře. Ale nepočítaly s tím, že naše děti musí ráno chodit „do školy“, čti otráveně se na hodinku zabořit do svých učebnic a sešitů.

Což bylo přesně to časový okno, kdy jsme se stali svědky zločinu. Začalo to nevinným zvoláním Čičman od dělení dvouciferným číslem: „Podívejte, OPIČKA! A blízko!“

Ta opička byl kapucín, šéf gangu, co šel očíhnout terén. Seděl na zábradlí pavlače, nezúčastněně se drbal na koulích a ve svém malém, ale výkonném mozku poměřoval naši nebezpečnost. 

Nakonec nás ohodnotil na nízké riziko, protože něco ošklivě zavřeštěl do rezervace a přes nízký plůtek se přehouplo pět dalších chlupatých gangsterů. Děti byly opilé nadšením a freneticky pištěly, což spolu s vřeštěním opů vyvolávalo úděsnou kakofonii mezidruhového setkání.

„Jdou k nám, jdou k nám!“ plácá se do stehen Žmur a není to tak docela pravda, protože gang jde VEDLE. Zkušeně zalomcuje dveřmi Hetrudy, které nejsou zamčené a celá pětka zkušeně vbíhá dovnitř.

Zůstali jsme konsternovaní. Přes odpudivost Hansova knírku a Gertrudy ječivých sykavek jsou to příslušníci našeho druhu. Já chci jen dokumentovat, Emova morálka káže zasáhnout.

„Vrať ten cukr, hajzle!“ rozmachuje se Em sandálem, když šéf kapucínů vítězně vybíhá s krabičkou hotelových cukříků. Z pokoje se ozývá činorodé drancování a za chvilku vybíhá zbytek zločinecké organizace.

Na podlaze pokoje vidíme poházený věci a vysypaný zbytky Gertrudina salátu od stolu až ke dveřím. Takhle nějak to musí vypadat, když ráno Mick Jagger opouští svý apartmá a odjíždí na další turné.

Opice na Emův sandál reagují pouze vyceněným zažloutlým chrupem, jdou si ještě výsměšně otřít zadky do našich ručníků a teprve potom zmizí i s krabičkou cukříků v hloubi svý rezervace. Pak že není cukr droga.

Později jsme Hertrudu zastihli před apartmánem poněkud neklidnou. Em sice pohotově přispěchal s historkou o opicích, ale Hans se na to úplně netvářil. „Opice? Ty jsme tady ještě neviděli!“ syčela Gertruda a vsaďte se, že chtěla dodat „na rozdíl od těch vašich fracků“.

Nakonec se fotodokumentace ukáže jako jediný důkaz, který zachránil naši čest. A taky od tý doby zamykáme na dva západy, i když jdem jen dolů pro kafe. Pura vida!

Kostarika: Pura vida a tajemství streetfoodu

 

Kouřící bůh Maximón je sice z Guatemaly, ale pěkně vystihuje místní náboženskou fusion a podle mě by měl slušný šance expandovat jako modla do celý střední Ameriky – kdyby na to měl ambice. Ale nemá. Stačí mu zásoba doutníků, rumu a obdivu místních. Tady je totiž i nesmrtelnej život krátkej, tak proč se nudit v ráji. Zvlášť, když už se v jednom narodíte i za pozemskýho života.

Maximón je sám o sobě fusion. Vznikl totiž z mayských bohů, Jidáše, svatýho Petra a španělskýho conquistadora, což mu dodává oproti tradičním božským vůdcům nepopiratelný koule. Jen si představte ten večírek, co předcházel jeho početí.

Však je taky jeho soška oděná do nejfajnovějšího hedvábí a v puse má tlustý cigáro. Maximónův příbytek zdobí ovoce a pestrobarevný elektrický blikátka. Když se mu chcete zavděčit, mezi jeho nejoblíbenější obětiny patří cigára Payaso a rum Venado. Pokud od něj potřebujete splnit svý tajný přáníčko, přece nebudete šetřit na nekvalitním kuřivu a laciných lihovinách.

Po svým boku má Maximón figurky svých ochránců a až na konci jeho týmu bodyguardů místní postaví figurku chudáka Ježíše a křesťanských světců. Jestli znáte ten klasicky ztrápenej ježíšovskej pohled, tak teprve tady, ve svatým doupěti Maximóna dává smysl, pokud tedy máte smysl pro sarkasmus.

O letadle jsem vám už vyprávěla ústřižky v komentářích a ani s několikadenním odstupem jsem nezměnila názor na to, že nejlepšími společníky aviatického neurotika jsou vřeštící mimina a zapařenej zadek staršího pána na vedlejším sedadle, kterýmu neříká pane ani žádnej deodorant. 

V týhle sestavě se smrt po pár hodinách stane vaším objektem touhy – holkou, o kterou usilujete, ale ona o vás nejeví sebemenší zájem. Nestojíte jí ani za škádlivý turbulence a jestli si pro někoho přijde, bude to ten chlap vedle vás, kterej umře na akutní příhodu zpocenosti.

Národní heslo Kostariky je „pura vida“, čistý život. Sedne. Ať je to plavání v divoký řece, sprcha pod vodopádem, mravenci v toastu ke snídani nebo místní, co snad ani neumí bejt nasraný. Po třech dnech jen namáhavě lovím v příslušných mozkových závitech heslo do notebooku. Ty strašně důležitý pracovní věci, co jsem s nima stresovala před odjezdem? Žádný nejsou.

Největší ranec jsme utopili v letenkách a za půjčení auta, zato tady už jedeme ve standardu odpovídajícím námezdním dělníkům z Hondurasu. Reporty z resortů nebudou, zato vám můžu říct něco o místním streetfoodu.

Malý voňavý bistra se tu jmenují sodas, podle toho, že nemají licenci na prodej alkoholu. Takže ke svýmu poctivýmu burritu dostanete maximálně krystalicky ledovou limču, ale o nic jinýho ve 28 stupních stejně nestojíte.

Nejlepší sodas na světě jsme objevili kousek od kakaový plantáže v místní střediskový vesničce. Byla tak málo turistická, že když šel Žmur ráno „pro rohliky“, tak se k němu na cestě přidala místní babička a celou dobu až do suproše do něj hučela něco španělsky. 

Žmur se jen usmíval a přikyvoval, protože tenhle jednostranný styl komunikace zná už od mý mámy – a spolehlivě to zabírá na všechny starší ženský napříč kontinenty.

Večer jsme šli po treku do tý místní sodas, hladoví jak vlčáci. Babička kolemjdoucího Žmura identifikovala ze své tropické zahrádky a přivolala celou rodinu, abychom si mohli všichni navzájem zamávat. Pura vida.

No, ale to vlastně pořád nevíte to nejlepší o tom bistru. Šéfuje tam takovej kulaťoučkej chlapík spolu se svou ženou a je to pro mě nejlepší model gastro byznysu. Nemluví totiž anglicky.

Takže na nás kulometnou španělštinou vybalí, co má ten den v lednici. Dokážeme z toho odvodit tak čtvrtinu. Pán se podrbe za uchem a řekne nám v překladu „Chmmm, jak tak na vás koukám, to by vám mohlo chutnat tohle“ a zmizí u sporáku, aby vám osmažil kousek banánu. Strávnící jásají, což mastršéfovi dodá další inspiraci.

„Vím, že mi nerozumíte ani za mák, ale mám tady staženou vopici, libovoučký masíčko. Tak já vám z těch banánů udělám bramborák, na to dáme tu vopici a posypem to sejrem, co myslíte? Tunou sejru a majonézy.“

A žádný vodfláknutí, ten pán s láskou maže každej kousíček fazolovou pastou a až dojemně pečlivě aranžuje koriandr. Pak běží do domku naproti, protože si vzpomene, že mu na stromě rostou nějaký šílený plody, který musíme ochutnat – tak nám je oškrábe a naservíruje. Teprve pak se svou ženou opře o sporák, založí si ruce a spokojeně se dívají, jak to do nás všechno padá.

Uznejte, nedali byste si radši tohle, než předvídatelný knedlo-vepřo-zelo z meníčka? Navíc žaludek a střeva se tváří, jakože oukej, ještě přidej, neboj se toho! Jedinýho, čeho se bojím, je nadváha, která je místním standardem (zkuste jíst měsíc všechno smažený, s fazolema, nachos a kýblem majonézy…).

Zas musím říct, že se tady místní pupky, zadky a stehna nosí hrdě. Zatímco v Ománu jsem si připadala podle odsuzujících pohledů místních žen oblečená jako děvka, i když jsem byla zahalená od ramen až ke kotníkům, tady prakticky neexistují kombinace, co by mohly někoho urazit. Vážíš sto kilo a nosíš tygrovaný šortky a neónově růžovou podprdu? Oukej, ještě přidej, neboj se toho!

Pro dnešek už přidám ale jen pralesní vodopád, ve kterým se můžete koupat úplně sami a nahatý. Pura vida!

Streetfood na přání

Hledej štěně