Vrať ten cukr, hajzle!

 

Dneska to nebude o lidech, ale o našich příbuzných. Ne, o strejdovi Kudrnáčovi už víte všechno. Myslím tím opice.

Když se někdy před půl rokem naše děti dozvěděly o velký zaoceánský výpravě, byl v podstatě jejich jedinej zájem zúžen na volně žijící opice. Můžete jim tisíckrát nabízet jedovatý pavouky, hady, kolibříky nebo motýly přes celou ruku – ale tyhle všechny ohrožené druhy jsou v optice našich dětí jen předskokani na koncertu Billie Eilish.

V pralesní chýši jsme se ptali místního rangera, jestli jsou v okolí opice. „Proboha, jen to ne“ pokřižoval se. „Jo, ty potvory tady lítaj po pralese, ale k nám naštěstí nelezou. Abyste tomu rozuměli, mám fakt rád zvířata, ale vopice, to by byl náš konec,“ ukázal na svou otevřenou kancelář a jídelnu jen pod střechou z plechu.

Ze samoty jsme přejeli do poslední etapy vejletu, což je pacifický pobřeží Kostariky. Oproti klidu a láci provinčních městeček jsou tady surfařský centra, noční kluby, šlapky a hluční plážoví prodejci kokosů, který večer vystřídá diskrétnější směna dealerů kokainu.

Naše děcka jsou nadšený, protože z alternativního cestování za pár šupů jsme se ocitli v realitě zmrzlinových stánků, suvenýrů…a opic.

Opice jsou totiž místní holubi. Když jsou v pralese, tak si dávaj sakra majzla na to, aby nebyly spatřeny. Sednou si na vrcholek stromu a vřeštěj, aby byly děti nasraný, že je ZASE neviděly.

Přímořský opice žijí v rezervaci hned vedle našeho hotelu. Tam žijou oficiálně a jen proto, aby za jejich fotky mohli turisté platit 16 dolarů za vstup. Počet lístků do rezervace má denní limit, takže většinu vykoupí místní turistický agentury a přeprodávají je pak amíkům s přirážkou za 60 dolarů, uvedený čísla nejsou výplodem mý fantazie. Děkujeme, nechceme.

Náš pokoj je na pavlači a za sousedy máme Gertrudu a Hanse, německý manželský pár tak kolem šedesátky. Hetruda (po vzoru Brangelina –  Brad Pitt a Angelina Jolie) většinu času sedí u stolku venku, popíjí pivko a mastí karty.

Co o Hertrudě dále víme celkem najisto, je nenávist k dětem – zejména k těm, který mají po týdnu odříkání k dispozici bazén. Žmur a Čičman se vrátili do prenatálního prostředí dělohy a když neplavou v oceánu, tak jsou naložený v bazénu, jako dvě zkrabatělé, hlučící okurky.

Hetruda pak přes jejich výskání zřejmě pořádně neslyší, kdo vynáší eso a kdo zavírá, takže se dramaticky zvýšil počet vypitých lahví piva a německých nadávek drmolených zpod statných bavorských knírů Hanse.

Opice jsou vychytralý. Třeba už dobře ví, že většina hostů včetně Hetrudy chodí po snídani plavat do moře. Ale nepočítaly s tím, že naše děti musí ráno chodit „do školy“, čti otráveně se na hodinku zabořit do svých učebnic a sešitů.

Což bylo přesně to časový okno, kdy jsme se stali svědky zločinu. Začalo to nevinným zvoláním Čičman od dělení dvouciferným číslem: „Podívejte, OPIČKA! A blízko!“

Ta opička byl kapucín, šéf gangu, co šel očíhnout terén. Seděl na zábradlí pavlače, nezúčastněně se drbal na koulích a ve svém malém, ale výkonném mozku poměřoval naši nebezpečnost. 

Nakonec nás ohodnotil na nízké riziko, protože něco ošklivě zavřeštěl do rezervace a přes nízký plůtek se přehouplo pět dalších chlupatých gangsterů. Děti byly opilé nadšením a freneticky pištěly, což spolu s vřeštěním opů vyvolávalo úděsnou kakofonii mezidruhového setkání.

„Jdou k nám, jdou k nám!“ plácá se do stehen Žmur a není to tak docela pravda, protože gang jde VEDLE. Zkušeně zalomcuje dveřmi Hetrudy, které nejsou zamčené a celá pětka zkušeně vbíhá dovnitř.

Zůstali jsme konsternovaní. Přes odpudivost Hansova knírku a Gertrudy ječivých sykavek jsou to příslušníci našeho druhu. Já chci jen dokumentovat, Emova morálka káže zasáhnout.

„Vrať ten cukr, hajzle!“ rozmachuje se Em sandálem, když šéf kapucínů vítězně vybíhá s krabičkou hotelových cukříků. Z pokoje se ozývá činorodé drancování a za chvilku vybíhá zbytek zločinecké organizace.

Na podlaze pokoje vidíme poházený věci a vysypaný zbytky Gertrudina salátu od stolu až ke dveřím. Takhle nějak to musí vypadat, když ráno Mick Jagger opouští svý apartmá a odjíždí na další turné.

Opice na Emův sandál reagují pouze vyceněným zažloutlým chrupem, jdou si ještě výsměšně otřít zadky do našich ručníků a teprve potom zmizí i s krabičkou cukříků v hloubi svý rezervace. Pak že není cukr droga.

Později jsme Hertrudu zastihli před apartmánem poněkud neklidnou. Em sice pohotově přispěchal s historkou o opicích, ale Hans se na to úplně netvářil. „Opice? Ty jsme tady ještě neviděli!“ syčela Gertruda a vsaďte se, že chtěla dodat „na rozdíl od těch vašich fracků“.

Nakonec se fotodokumentace ukáže jako jediný důkaz, který zachránil naši čest. A taky od tý doby zamykáme na dva západy, i když jdem jen dolů pro kafe. Pura vida!