Requiem za spodní šestku

 

Víte, co by se mělo zakázat? Návraty z dovolených a časový pásma, protože z toho nikdy nekouká nic dobrýho.

V Kostarice je o 7 hodin míň, takže když jsme se v úterý vrátili někdy kolem 4 odpoledne domů (samozřejmě bez kufru, který si dopřával prodloužený volníčko na zavazadlovým pásu v Curychu), tak jsem šla s pocitem hrdiny ještě na večerní tréning. Jet lag? Prosím vás, to je jen pro děti a vořezávátka…

Názor jsem změnila ve středu v 7 ráno, což bylo v mým osobním časovým pásmu jako vstávat a jít do práce o půlnoci.  Ten den byl jak v životě čerstvého lobotomika – můj mozek mezitím z oblíbených záložek vyřadil skoro všechny hesla i tváře kolegů a ušklíbal se dokonce i nad obědem v 5 ráno. Tenhle den jak kamínek (ze hřbitovní prsti) dokonala plánovaná preventivka u zubaře.

Ale ještě moment, tohle téma potřebuje vsuvku na téma moje zuby. Tady ji máte:

Kdybych se svý kariéře věnovala jako mým zubům, tak už řídím tři firmy a dva soukromý tryskáče. Mít v pořádku zuby u mě byla tak trochu pubertální vzpoura (to koukáte, proti čemu všemu lze revoltovat, co?) a trochu experiment, jak daleko můžete přečůrat genetiku.

V obou větvích naší rodiny měly svoje zuby tak maximálně školáci, babička už na svý svatební fotce hrdě ukazuje světu svou fungl novou protézu. Posílena rodinným prokletím mi máma neustále kladla na srdce čištění zubů – až jsem si je fakt začala čistit dvakrát po sobě a nechala si je srovnat. Máma mě pak rodinným návštěvám předváděla jako novýho otroka na sklízení bavlny: „Podívejte na ten dokonalej oblouk! Všechny zuby pravý!“

Mám čtyři plomby, převážně z dětství. Na preventivky a dentální hygieny chodím 2 x ročně, používám fluoridový želé, mezizubní kartáčky a zubní trysku a je mi to k čemu? Konec vsuvky.

Asi před pěti lety jsem si nechala jednu amalgámovou plombu z dětství vyměnit za bílou (slibte mi, že tuhle kravinu nebudete opakovat). Tehdejší zubařka mi to udělala blbě, zanítila se mi zubní dřeň a spodní šestka zanedlouho umřela v takových bolestech, jako když vás srazí motorka a vy čekáte další 4 dny na kraji chodníku na smrt a můžete si na to vzít tak maximálně Ibalgin.

To bylo poprvé a naposled, co mě bolel zub. Novej zubař nebožce Šestce vyčistil kanálky a hermeticky ji uzavřel, takže mám od tý doby v puse zdechlinu, co se ale navenek tváří zdravě a angažovaně, stejně jako já v kanceláři.

Novej zubař při preventivkách taky přehnaně opatrně kontroluje Šestčin rentgen, což připadalo jako předposraný i mě – co se může na mrtvým zubu pokazit, žejo. 

A ono může, například to, že ta hermetická náplň v něm přestane těsnit a kdesi dole pod zubem si mezitím bakterie udělají novej Klondike.

„Haló, nespíte nám tady?“ probudil mě to odpoledne neklidný hlas zubaře právě včas, protože jsem na tom položeným křesle zvolna upadala do dřímoty. „Máme tady problém“, mračí se nad mým rentgenovým snímkem.

Abych to zkrátila, buď můžu zaplatit zhruba desítku za reendodoncii, což je poslední pokus, jak Šestku zachránit. Úspěšnost tohoto zákroku je průměrně 60 %. Takže je to stejný, jako si o tu desítku zahrát skořápky - jen v případě prohry platím za další řešení hned a v případě výhry se to může znovu podělat kdykoliv, takže zaplatím za další kolo stomatologických zásahů až později.

Anebo můžu jít rovnou do můstku nebo implantátu, oboje tak nějak v ceně ojetýho auta. Asi dozrál čas splácet dluhy genetice. A ušlý zisky zubařům.

Vlastně jsem ještě zapomněla na třetí možnost:
Vyřešit si to sama!