Karanténní komisárek: Víc než chlebík

Tentokrát na to půjdeme pozitivně, žádné stesky – ani ty pravdivé, třeba že jsem si nechala vyříznout mateřské znaménko, abych mohla být aspoň chvíli o samotě.

Karanténa je přece od toho, abychom dělali věci společně. S láskou. Třeba takový domácí chleba. Ten u nás byl na pořadu dne několikrát, ale vždycky v době, kdy bylo snadné zajít do obchodu a koupit tam mouku a droždí. Takové nápady mají stejný potenciál dobrodružství, jako jít po naší ulici a šlápnout do psího hovna. Prostě víte, že se to stane.

Když celé planetě došlo droždí, projekt domácí chleba se rázem přetavil na akci odpovídající záchraně dětí z Beslanu, nebo aspoň neopatrného koťátka ze sloupu elektrického vedení (spoiler alert: finální výrobek opravdu připomínal koťátko, které se bohužel zachránit nepodařilo. Ale aspoň bez přiškvařených chlupů, takže bochník versus lid 1:1).

Krok 1: Vybíráme suroviny

Nejdůležitější a nejotravnější část celého procesu. Rodina se sejde a rokuje o všem, co by měl chleba obsahovat. Semínka slunečnice, nebo lnu pro zdravou stolici? Žitnou mouku od farmáře Čvaňhary? Gumové medvídky? Výsledkem je hustě popsaná A4, seškrtaná o lanýže a vánoční kolekci.

Krok 2: Nakupujeme úplně jiné suroviny

„Bio mouka? To mi ani nepřipomínejte. Prášilo se na to dva roky a nebejt koronaviru, tak se to neprodalo snad nikdy“, ulevuje si prodavač Karel z Žabky. „Mám hladkou a ňákou chlebovou.“

Krok 3: Kvásek je choulostivá ryba ze dna Mariánského příkopu

„Ňáká chlebová“ pro eMa není důvodem, aby svá očekávání snížil. Ukazuje mi nakynulé kvásky z fotobank a online kuchařek. Pochopila jsem, že kvásek je něco jako křehký organismus závislý na teplotě, pH a seismické aktivitě euroasijské tektonické desky. Něco jako naše pokusy s listonohem. Vyskytuje se na zemi dva miliony let, pak jeden den nevyměníte baterii do ovladače topení a do rána je po něm. Dva miliony let snahy v prdeli.

Em někde (z Babičky?) vyčte, že hospodyně dřív strkaly kvásek do záňadří, aby nevychladl. „Žádnej smradlavej ulepenec si do podprsenky strkat nebudu“ oznámím mu své stanovisko, přičemž pouhý náraz této negativní energie kvásek o trochu ufoukne. eM ho ochranitelsky zabalí do utěrky a svetříku Čičmanina plyšového medvěda. „Jestli mu dáš i jméno, počítej s tím, že ti ho bude líto strkat do trouby“ prozradím eMovi starou pravdu holek z venkova.

Krok 4: Proč jsou zadělat a podělat příbuzná slova

Po pěti dnech je kvásek zbaven jména a nakynule se rozhlíží ze zadělávací mísy. eM ho smíchá s moukou a vysype do něj několik balení kmínu (což si bere jako výmluvu pro to, že už se tam nevejde lněné semínko a lentilky). Taky si myslíte, že těsto konečně poletí do trouby?

„To jste se zbláznili“ řekl by vám eM stejně jako mě a dětem. „Teď musí vykynout těsto.“ Což se děje zásadně pouze pod designovou skandinávskou utěrkou a můžete se jen modlit, aby Kim neodpálil raketu a vzniklá amplituda díky butterfly efektu neohrozila kynoucí proces. Naštěstí si můžeme oddychnout, Kim odpočívá v umělém spánku a těsto díky tomu prospívá. Díky Kime!

Krok 5: Pořiďte si atomové hodiny

Těsto kyne dvanáct hodin. Myslím tím 43.200 vteřin, ani o jednu víc. U nás to znamená vstát ve 4 ráno, těsto zadělat a konečně hodit do trouby.

Na mě je čtvrtá ranní rurální až moc. To už fakt můžu při dlouhých zimních večerech drát přejeté holuby, nebo tvarovat plstěné bačkory z vyčesané srsti Chlupiny.

„No, do osmi, devíti ráno to snad počká, ne? Když už se to táhne pět dnů“ zkusím vyjednávat. eM si místo odpovědi nastaví budík.

Krok 6: Postav třeba chleba, upeč třeba zeď

V sobotu ráno mě vzbudila vůně chleba. Bylo to jako probudit se v pekárně, nebo vedle řidiče v dodávce rozvážející rohlíky. V našem případě měl řidič dodávky spánkový deficit a výraz naprosté nedůvěry ve svět, lidstvo a spravedlivost. 

Za ním se na lince krčilo něco, co by se snad dalo nazvat chlebem ve 2D animáku.

A víte co? Na rozdíl od listonoha jsme to stejně sežrali.

Keška ze záhrobí

Možná znáte taky pár lidí, co mají plno sebelítostivých připomínek k pobytu v karanténě, a přitom nemají děti. Případně disponují obrovským pozemkem, kde se děti svolávají gongem jednou denně k večeři a do té doby o nich nikdo neví, ani vědět nechce. Případně sladká kombinace obojího, kdy se párkrát zapomnělo třísknout do gongu, děti zdivočely a zabydlely se v pohostinnější domácnosti jako venkovské kočky.

Když vás korona zastihne v Praze bez chaty u Sázavy, obvykle o dětech víte až moc dobře. Naše výlety se zúžily na přilehlé parky, pár nesměle otevřených zmrzlinářství a nemnoho dalších atraktivních cílů, kam se dá dojet na koloběžce. Chtělo to novou výzvu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Geocaching.

Od minulého týdne se tak po našich obvyklých trasách se Žmurem pohybujeme výhradně jako usual suspects. Jeden z nás se dívá do mobilu a nenápadně sleduje okolí. Ten druhý mezitím strká prsty do okapů, děr v omítkách a potkaních hnízd. Jsem ta druhá, těší mě. 

Na to, jak skvěle se Žmur vyzná v mapách, projevuje pozoruhodný nedostatek pozornosti při hledání keší. Nechci si připouštět, že by mě zneužíval jen na špinavou práci. Každopádně při prohledávání Olšanských hřbitovů jsem zašla ještě o pár bodů níž, než je lov typické pražské kešky důmyslně ukryté pod vrstvou holubinců a odhozených stříkaček.

Měla to být zastávka na pár minut. Ale na hřbitov se vždycky dostanete snáz, než ven, to vám můžou místní rezidenti jenom potvrdit.  První problém byl v tom, že v nápovědě nebyla ani zmínka o nějakém orientačním bodu, třeba u masového hrobu. K tomu si připočtěte paranormální jevy, díky kterým šipka na mapě pořád běžela dopředu, i když jsme stáli.

„Hledáte někoho?“ zeptá se nás po pár kolečkách starší paní s velkou koženou kabelou. Z kabely jí čouhá motyka, což tady na Olšanech znamená jen dvě věci. Buď potřebujete někoho zakopat, nebo naopak vykopat. Obojí je ilegální a vypadá to podezřele stejně jako naše pátrací akce, což mi dodává falešný pocit spojenectví a důvěry se svěřit.

„Víte, my ani nehledáme nikoho konkrétního, jenom takovou… kešku.“

„A japak je příjmením?“ zajímá se živě paní. Tyhle paní znám, jsou jako moje máma. Po pár otázkách by situace neodvratně dospěla k bodu, kdy se za mnou se bude vršit kupka hlíny, rozsekaných kostí a zlatých prstenů. A to všechno ze soucitu, protože paní přes pokročilou artrózu ani pořádně neudrží motyku v ruce.

„To jste moc hodná“ odvětím slušně. „Budeme ji muset najít sami, to by nebyla ta pravá radost z nálezu“ a pohodím hlavou ke Žmurovi, který právě slídí kolem vykotlané hrobky. Paní Motyková pokrčí rameny a odejde.

„Mám to! Jsme u zdroje, Scullyová“ vyhrkne Žmur hned, jak paní zmizí za keřem (jo, v karanténě začal sjíždět Akta X).

„Ne“ řeknu rezolutně.

„Podle souřadnic jsme přesně na místě. Ty jsi v tom hledání vždycky nejlepší“ pokýve Žmur blahosklonně hlavou.

„To jsem, ale nemusím kvůli tomu ještě vymetat pohřebiště“ stojím si za svými právy.

Za pár vteřin se válím u hrobky a strkám do ní ruku až k lokti. Což zdálky bezpochyby vypadá, jako když jsem se v ní ukájela a zasekla se tam při orgasmu. Zezadu slyším významné odkašlání paní Motykové, která říká, že si to myslela a pohotově přisazuje pár nelichotivých narážek na vykradače hrobů.

Dostat v tu chvíli motykou po hlavě by byl epický závěr dnešního příběhu, ale to byste mě nařkli ze lži (a zase byste měli pravdu). Tak jen, že zatracená keška byla úplně jinde a taky nikdy nevěřte lidem s motykou v kabelce.

Jo, vlastně ještě jednu věc. Nevíte o nějakých dalších morbidních skrýších, až mi otrne?