Keška ze záhrobí

Možná znáte taky pár lidí, co mají plno sebelítostivých připomínek k pobytu v karanténě, a přitom nemají děti. Případně disponují obrovským pozemkem, kde se děti svolávají gongem jednou denně k večeři a do té doby o nich nikdo neví, ani vědět nechce. Případně sladká kombinace obojího, kdy se párkrát zapomnělo třísknout do gongu, děti zdivočely a zabydlely se v pohostinnější domácnosti jako venkovské kočky.

Když vás korona zastihne v Praze bez chaty u Sázavy, obvykle o dětech víte až moc dobře. Naše výlety se zúžily na přilehlé parky, pár nesměle otevřených zmrzlinářství a nemnoho dalších atraktivních cílů, kam se dá dojet na koloběžce. Chtělo to novou výzvu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Geocaching.

Od minulého týdne se tak po našich obvyklých trasách se Žmurem pohybujeme výhradně jako usual suspects. Jeden z nás se dívá do mobilu a nenápadně sleduje okolí. Ten druhý mezitím strká prsty do okapů, děr v omítkách a potkaních hnízd. Jsem ta druhá, těší mě. 

Na to, jak skvěle se Žmur vyzná v mapách, projevuje pozoruhodný nedostatek pozornosti při hledání keší. Nechci si připouštět, že by mě zneužíval jen na špinavou práci. Každopádně při prohledávání Olšanských hřbitovů jsem zašla ještě o pár bodů níž, než je lov typické pražské kešky důmyslně ukryté pod vrstvou holubinců a odhozených stříkaček.

Měla to být zastávka na pár minut. Ale na hřbitov se vždycky dostanete snáz, než ven, to vám můžou místní rezidenti jenom potvrdit.  První problém byl v tom, že v nápovědě nebyla ani zmínka o nějakém orientačním bodu, třeba u masového hrobu. K tomu si připočtěte paranormální jevy, díky kterým šipka na mapě pořád běžela dopředu, i když jsme stáli.

„Hledáte někoho?“ zeptá se nás po pár kolečkách starší paní s velkou koženou kabelou. Z kabely jí čouhá motyka, což tady na Olšanech znamená jen dvě věci. Buď potřebujete někoho zakopat, nebo naopak vykopat. Obojí je ilegální a vypadá to podezřele stejně jako naše pátrací akce, což mi dodává falešný pocit spojenectví a důvěry se svěřit.

„Víte, my ani nehledáme nikoho konkrétního, jenom takovou… kešku.“

„A japak je příjmením?“ zajímá se živě paní. Tyhle paní znám, jsou jako moje máma. Po pár otázkách by situace neodvratně dospěla k bodu, kdy se za mnou se bude vršit kupka hlíny, rozsekaných kostí a zlatých prstenů. A to všechno ze soucitu, protože paní přes pokročilou artrózu ani pořádně neudrží motyku v ruce.

„To jste moc hodná“ odvětím slušně. „Budeme ji muset najít sami, to by nebyla ta pravá radost z nálezu“ a pohodím hlavou ke Žmurovi, který právě slídí kolem vykotlané hrobky. Paní Motyková pokrčí rameny a odejde.

„Mám to! Jsme u zdroje, Scullyová“ vyhrkne Žmur hned, jak paní zmizí za keřem (jo, v karanténě začal sjíždět Akta X).

„Ne“ řeknu rezolutně.

„Podle souřadnic jsme přesně na místě. Ty jsi v tom hledání vždycky nejlepší“ pokýve Žmur blahosklonně hlavou.

„To jsem, ale nemusím kvůli tomu ještě vymetat pohřebiště“ stojím si za svými právy.

Za pár vteřin se válím u hrobky a strkám do ní ruku až k lokti. Což zdálky bezpochyby vypadá, jako když jsem se v ní ukájela a zasekla se tam při orgasmu. Zezadu slyším významné odkašlání paní Motykové, která říká, že si to myslela a pohotově přisazuje pár nelichotivých narážek na vykradače hrobů.

Dostat v tu chvíli motykou po hlavě by byl epický závěr dnešního příběhu, ale to byste mě nařkli ze lži (a zase byste měli pravdu). Tak jen, že zatracená keška byla úplně jinde a taky nikdy nevěřte lidem s motykou v kabelce.

Jo, vlastně ještě jednu věc. Nevíte o nějakých dalších morbidních skrýších, až mi otrne?