úterý 14. dubna 2020

Keška ze záhrobí


Možná znáte taky pár lidí, co mají plno sebelítostivých připomínek k pobytu v karanténě, a přitom nemají děti. Případně disponují obrovským pozemkem, kde se děti svolávají gongem jednou denně k večeři a do té doby o nich nikdo neví, ani vědět nechce. Případně sladká kombinace obojího, kdy se párkrát zapomnělo třísknout do gongu, děti zdivočely a zabydlely se v pohostinnější domácnosti jako venkovské kočky.

Když vás korona zastihne v Praze bez chaty u Sázavy, obvykle o dětech víte až moc dobře. Naše výlety se zúžily na přilehlé parky, pár nesměle otevřených zmrzlinářství a nemnoho dalších atraktivních cílů, kam se dá dojet na koloběžce. Chtělo to novou výzvu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Geocaching.

Od minulého týdne se tak po našich obvyklých trasách se Žmurem pohybujeme výhradně jako usual suspects. Jeden z nás se dívá do mobilu a nenápadně sleduje okolí. Ten druhý mezitím strká prsty do okapů, děr v omítkách a potkaních hnízd. Jsem ta druhá, těší mě. 

Na to, jak skvěle se Žmur vyzná v mapách, projevuje pozoruhodný nedostatek pozornosti při hledání keší. Nechci si připouštět, že by mě zneužíval jen na špinavou práci. Každopádně při prohledávání Olšanských hřbitovů jsem zašla ještě o pár bodů níž, než je lov typické pražské kešky důmyslně ukryté pod vrstvou holubinců a odhozených stříkaček.

Měla to být zastávka na pár minut. Ale na hřbitov se vždycky dostanete snáz, než ven, to vám můžou místní rezidenti jenom potvrdit.  První problém byl v tom, že v nápovědě nebyla ani zmínka o nějakém orientačním bodu, třeba u masového hrobu. K tomu si připočtěte paranormální jevy, díky kterým šipka na mapě pořád běžela dopředu, i když jsme stáli.

„Hledáte někoho?“ zeptá se nás po pár kolečkách starší paní s velkou koženou kabelou. Z kabely jí čouhá motyka, což tady na Olšanech znamená jen dvě věci. Buď potřebujete někoho zakopat, nebo naopak vykopat. Obojí je ilegální a vypadá to podezřele stejně jako naše pátrací akce, což mi dodává falešný pocit spojenectví a důvěry se svěřit.

„Víte, my ani nehledáme nikoho konkrétního, jenom takovou… kešku.“

„A japak je příjmením?“ zajímá se živě paní. Tyhle paní znám, jsou jako moje máma. Po pár otázkách by situace neodvratně dospěla k bodu, kdy se za mnou se bude vršit kupka hlíny, rozsekaných kostí a zlatých prstenů. A to všechno ze soucitu, protože paní přes pokročilou artrózu ani pořádně neudrží motyku v ruce.

„To jste moc hodná“ odvětím slušně. „Budeme ji muset najít sami, to by nebyla ta pravá radost z nálezu“ a pohodím hlavou ke Žmurovi, který právě slídí kolem vykotlané hrobky. Paní Motyková pokrčí rameny a odejde.

„Mám to! Jsme u zdroje, Scullyová“ vyhrkne Žmur hned, jak paní zmizí za keřem (jo, v karanténě začal sjíždět Akta X).

„Ne“ řeknu rezolutně.

„Podle souřadnic jsme přesně na místě. Ty jsi v tom hledání vždycky nejlepší“ pokýve Žmur blahosklonně hlavou.

„To jsem, ale nemusím kvůli tomu ještě vymetat pohřebiště“ stojím si za svými právy.

Za pár vteřin se válím u hrobky a strkám do ní ruku až k lokti. Což zdálky bezpochyby vypadá, jako když jsem se v ní ukájela a zasekla se tam při orgasmu. Zezadu slyším významné odkašlání paní Motykové, která říká, že si to myslela a pohotově přisazuje pár nelichotivých narážek na vykradače hrobů.

Dostat v tu chvíli motykou po hlavě by byl epický závěr dnešního příběhu, ale to byste mě nařkli ze lži (a zase byste měli pravdu). Tak jen, že zatracená keška byla úplně jinde a taky nikdy nevěřte lidem s motykou v kabelce.

Jo, vlastně ještě jednu věc. Nevíte o nějakých dalších morbidních skrýších, až mi otrne?



19 komentářů:

  1. ...počítá se okolí lánský obory...?

    OdpovědětVymazat
  2. A našli jste ji? Nebo si to střihneš ještě jednou? :-)

    OdpovědětVymazat
  3. z těch povedených máš v dochozí vzdálenosti třeba GC25J40 nebo GC5GTCM. a co se morbidních týče, vřele doporučuju GC812XH, poděkovat mi můžeš později :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Galahad: Jako morbidní cíl to může posloužit asi jen v případech, když je zámecký pán doma. Nebo tam ještě žije útočný jelen Standa?

    nominek: Našli! Ale nebylo by fér prozrazovat detaily. Každopádně musím ocenit poctivou práci skrývače:)

    lobo: Píšu si a předpokládám, že případné žaloby mohu směrovat na tvého právníka?







    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Netušim. Teda - netušim jestli je eMZák doma. O útočnym jelenovi asi slyšim poprvé...

      Vymazat
    2. To je ale velká škoda, je to příběh dojemnější než Bambi od Disneyho! Jelen Standa byl jedním z kultivovaných (čti dementních) zvířat určených k focení a hlazení upatlanýma dětskýma rukama v jelenáriu na Šumavě. Dokud si jednoho dne neuvědomil, že váží dvakrát víc, než umaštěněj týpek, co si s ním dělá selfie. Probudilo se v něm volání divočiny, chlápka zpracoval po jelením (pár modřin, zas takový drama to nebylo...) a za to mu přišili trest smrti.

      Jenže se v Česku vzedmula vlna solidarity se spárkatou zvěří, na Standu se vypsala petice a přestěhoval se do Lánské obory. Teda - kdoví, jestli za tím nebylo nějaké lobby s eMZákem. Jestli jo, tak Standa od šumavské rebelie dost vyměkl.

      Nebo že by Miloš neměl tu nohu chromou od cukrovky?

      Vymazat
    3. Hele...nic mi to neřiká. Ale na druhou stranu jsem rád, že to poprvé slyším ve tvém podání :-)
      Povedená historka a jasný důkaz, že svoje háelpéčka má i divá zvěř...

      Vymazat
    4. psice: žaloby nikoliv. dědictví nebo dary, to beru!

      Vymazat
  5. Shodou okolností mám také čerstvou historku s keškou a ochočeným zvířetem.
    Paní učitelka od Trudi pojala skvělý nápad, jak dětem zpestřit distanční výuku a umístila kešku v nedaleké oboře. Bohužel ji zveřejnila v 18:45 a pro první tři nálezce slibovala nějakou odměnu ukrytou v krabičce. Ve mně se vzedmula nebývalá vlna soutěživosti, která mě zaplavuje jednou za deset let, a tak jsem při slunce západu táhla plačící Trudi do obory. No, trochu přeháním, neplakala, jen se klepala zimou, plakala až na zpáteční cestě.
    Když jsme vstoupily do lesa, bylo 20:30. Sýček v dálce houkal a tma hororově skrývala jen tušená nebezpečenství. Dost mi cvakalo, ale nesměla jsem dát najevo ni žádný strach, abych nevyplašila dítě. Když promluvila navigace hrobovým hlasem "Jste na místě", trochu jsem sebou cukla. Bylo však nutno vydat se hlouběji v les směrem za sovím houkáním. "Mami, ale sýčkové nebývají agresivní, že ne?!"
    Našly jsme posed, našly jsme pařez omotaný trním a obrostlý mechem, ale kešku ne. Což o to, já bych hledala dál, ale Trudi už měla dost roztřesený hlas, tak jsme to vzdaly. Až po návratu mi lobo zjevil, že v oboře chovají ochočeného divočáka, který za bukvice zatančí čtverylku. Ale vzzhledem k tomu, jak se Trudi vyděsila kočkou sofistikovaně ukrytou v příkopu vedle silnice, tak jsem ráda, že divočák měl představení někde na druhé straně obory.
    "Kdybych mohla vrátit čas, tak bych tam už nikdy nešla!!!"
    Čili plus jedno další dětské trauma, za jehož odbourání jednou nebohé děvče zacvaká plnou palbu na psychoanalýze.

    OdpovědětVymazat
  6. Kešky už jsem taky zvažovala, ale tak zoufalá ještě nejsem, díky :D

    OdpovědětVymazat
  7. jestli je to ta keška co myslím, tak tu jsem dokonce měla na 30 cm a stejně ji nepoznala :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podle popisu "nepoznám ji na 30 cm" to přesně odpovídá:)

      Vymazat
  8. Bylo to jako filmový trik, když mi doktor Edede přivedl mého manžela do 24 hodin, vyzkoušel jsem mnoho způsobů, jak dostat mého muže zpět, ale vždy se setkávám se špatnými lidmi, dokud jsem nemyslel doktora Ededeho radu každému, kdo má stejný problém kontaktujte ho na Ededetemple@gmail.com nebo Whatsapp +233235887825 Slibuji, že vás nikdy neodradíme.

    OdpovědětVymazat