Dělám si to sama

Nějakou dobu jsem žila v přesvědčení, že jsem v životě celkem soběstačná. A skromná, hodilo by se vytesat pozlaceným písmem. Karanténa mi nastavila zrcadlo, nakřáplý mou vlastní pěstí. Jsem rozmazlenej nesamostatnej fracek.

Poprvé mi to došlo, když mi volali od zubaře: „Paní Psicová, všichni se díváme na zprávy, že? Takže vás asi moc nepřekvapí, že tu prevenci budeme muset odložit, počkejte si, vezmu si kalendář. Ém, na neurčito.“

„No moment, ale co čištění zubního kamene? A co když mě začne bolet zub?“ svíjím se v panice jako odhalený poloprůhledný členovec žijící ve tmě pod kamenem, kde zamýšlel pohodlně strávit zbytek svého života.

„Jsme ve válce“, prohlásí pateticky sestra. „Když vás bude něco bolet, přijdete si na akutní příjem a pan doktor vám to vytrhne. Vrtat se nesmí, nemáme respirátory. Pěkný den a děkujeme za vaši přízeň“, třískne sluchátkem.

Ten den jsem se naučila čistit zubní kámen pomocí nůžtiček na nehty.

Ještě pár dnů poté mě krutě brala rozrýpaná dáseň, než se mi podařilo pozornost přeostřit na jinou tichou bolest. Vlasy. Ty aspoň nekrvácí, ale zato mi začínají doslova přerůstat přes hlavu.

Vlichotila jsem se za tím účelem do přízně Em. Pro to jedno odpoledne jsem zapomněla na to, jak mě většinu života vysírá svou nezlomitelnou preciznosti. Jak by ustřiženou tapetu nejradši přeměřil elektronovým mikroskopem a křivě upižlané atomy rozřezal na přesné půlky gama nožem.

„Vlasy? Jak to jako myslíš, přibližně tři centimetry? Jakou odchylku na každé straně toleruješ? Dá se to vyřídit se zastřihovačem vousů? A proč zrovna já?“ je jen namátkový výběr otázek, které následovaly.

Naštěstí díky synchronicitě událostí kdesi o čtyřicet kilometrů dál F. zrovna stříhala loba.

F. je na tom se soběstačností mnohem dál než já a vsaďte se, že dokonce dál než vy. F. nečeká na karanténu a stříhá se sama už dávno. „Normálka“, odzívla si nad prvostřihačkou. „Na youtube toho najdeš mraky!“

O tom, čeho všeho mraky se dají najít na youtube, bych mohla napsat samostatný nechutný post. Když se ale pro dnešek zaměříme jen na stříhání vlasů, tak najdete hlavně videa s emotivní podkresovou hudbou, kde se na vás usmívají profi ostříhaný holky s fancy nůžkama. Vlasy si vážou do culíku na všechny možný strany, stříhají to lehkomyslněji, než já tapetu a z oslňujícího výsledku by se šla moje kadeřnice otrávit kysličníkem, pokud by měla aspoň kousek cti v těle.

Musím se přiznat, že mi to otevřelo úplně nový svět. Naučila jsem se to nejdřív bez nůžek, zato se sexy hudbou, vlněním boků, mrkáním a závěrečnými palci nahoru. Em to chtěl vidět večer bez oblečení, ale ve mně dosud kvasila hořkost nad jeho odmítnutím.

Když jsem si si žoužala culík našima tragickýma nůžkama používanýma zejména na domečky z lepenky, myslela jsem (kromě toho, že jsme ve válce a že by na mě sestra od zubaře byla hrdá) na to, že jsem si zapomněla přečíst komentáře pod tutoriálem.

Jak mě mohlo utěšit, většina z nás řeší ten samý problém:

Pak je to jako s koronavirem. Statisticky 80 % vyšlo ze sebestříhacích pokusů víceméně úspěšně (eM by vám to spočítal na stovky desetinných míst):

No, a pár z nás by skončilo na jednotce intenzívní kadeřnické péče. 

Nevadí. Doma to vypadá, že mám hlavu neustále flirtovně nakloněnou k jedné straně, ale pod rouškou se nějaká ta asymetrie schová. Za pár měsíců už budou tak dlouhé, že je budu moct položit na prkýnko a na jedno mávnutí přeseknout sekyrou. 

A jestli se ptáte, co dalšího mám v diáři na duben, tak je to odstranění mateřských znamínek a gynekologická prevence. Doufám, že aspoň s tím druhým mě eM už nenechá napospas hlubinám internetu.